Text: L 3,1-21 V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti.
I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“
jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst. Ale když káral vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil, Herodes všechno dovršil ještě tím, že dal Jana zavřít do vězení. Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil
"V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko, a v Galileji vládl Herodes atd. Tedy – to, co čteme, není mýtus ani pohádka, to je z konkrétní země z konkrétní doby. A protože si tam vládcové mysleli, že můžou všechno, nežilo se tam zrovna lehko. To si dokážete aspoň trochu představit, však už jste odrostli době pohádek a čím dál víc se vás dotýká svět dospělých. I ta naše konkrétní doba. To vím z našich rozhovorů, třeba i z toho, jak jste letos prožívali prezidentské volby. Víte, že není jedno, kdo vládne, kdo je pánem. O otázku, o vyznání, kdo je v posledu mým Pánem, mou nejvyšší autoritou, komu jsem odpovědný za svůj život, jde i při křtu, jde i při konfirmaci.
Tedy tenkrát: Stalo se slovo Boží k Janovi, na poušti. (A Marek s Matoušem ještě dodají, že ten Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.) Už ten jeho oděv, jídelníček a místo pobytu mluví. Jsou přece důležitější věci než jídlo a oblečení a úroveň bytu. Nejen mládež ale také Jan Křtitel oblečením provokuje (jako ostatně už hodně proroků před ním) a celou svou existencí vyjadřuje: Důležité je přece něco jiného. Jan má i v poušti dost posluchačů. Protože On to, co říká, také žije. Neodskočil si na přednášku z teplé kanceláře, nemá za svá proroctví honorář. On svá slova žije celou existencí. A proto je důvěryhodný. Mladí lidé jsou na tohle velmi citliví - když zjistí, že někdo něco jiného říká a přitom žije jinak. Libuško, Lukáši, Jáchyme, Matěji Ať vám tahle citlivost vydrží.
Jan Křtitel pojmenoval to, co mnozí prožívali, co je právě ve vzduchu. Že už to tahle dál nejde s násilím silnějších na slabších, a že bohatí jsou ještě bohatší, muži si dovolují na ženy a chudí stále chudší….. A my bychom možná dodali že ostudou před bohem je i znečištěný vzduch, les i oceán anebo špatné zákony. A Jan také říkal, že už to taky dál nejde s náboženstvím, které se spokojí s formálními obřady a vnější nádherou a Boha si bere do úst, ale vlastně od něj nic neočekává. Nestačí říkat: Náš otec je Abraham. Nestačí říkat: Křesťanství je v naší zemi už 1160 let. A náš kostel je starý přes 1000 let. Živá víra je ještě něco jiného.
Jan kázal, že je třeba změnit kurz. Čiňte pokání, přiblížilo se totiž Království nebeské. Asi by bylo lépe přeložit změňte smýšlení. Zamyslete se nad sebou.
Začít znovu, nastavit to jinak. A lidé přicházeli a ptali se: Ano vidíme, že to chce začít znovu a nastavit to jinak. A nejen, že mají tenhle názor, (a že by se druzí měli změnit), oni se do toho nového kurzu, do toho vyhlížení božího království chtějí osobně zapojit. A na znamení toho se dávají pokřtít. Nestačí, že se pro Boží království rozhodne váš představitel, leader, vedoucí, jakože za všechny. Hezky pěkně po jednom, ať se každý vyjádří za sebe. A do Jordánu ať každý osobně vleze - vyzná víru a vynoří se z vody jako nový člověk.
A zástupy těch pokřtěných se ptají Co máme dělat? To je dobrá reakce na kázání. Oni vidí, že slyšet slovo kázání a nechat se pokřtít, že to nestačí. Cítí, že to člověka ještě k něčemu vyzývá, k něčemu táhne, však už Jednota bratrská se přihlásila k tomu, že znaky pravé církve - jsou nejen čisté kázání evangelia a řádné vysluhování svátostí, ale i praxe víry. Nejen bohoslužba a rituál, ale také to realizovat, také následovat a přidat ruku k dění božího království. Nejen víra, ale i skutky. Cítí to i po křtu Janovi posluchači a ptají se: Co máme dělat?
Člověk by čekal, že vzhledem k přicházejícímu Božímu království je zapotřebí udělat něco mimořádného - nějaké zasvěcení, nějaké ritální očištění, nebo nějaký velký čin, něco bombastického, něco ohromně náročného, nějakou světobornost - když je blízko Boží království.
Tak poslyšte Janovy rady jak ta lidská odpověď může a má vypadat:
"Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak."
Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno. Tedy - finančáci neslyší, že peníze jsou zlé a že je mají všechny rozdat, ale "jen" že nemají šidit a zneužívat nevědomosti klientů. Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." Nezneužívejte moc kterou máte.
Tedy každý ať každý dělá to, co má dělat. To je podle proroka dostatečná odpověď na fakt, že Boží království je blízko.
Ježíš to doplní v podobenství: „Blaze služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že dělá to, co měl dělat. A nezneužije svoje postavení." nědělá nic extra jen to co má a bude pochválen. A apoštol Pavel uvažuje podobně: "Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly."
Nemusíš být svatým. Stačí, když budeš tím, co být máš. K čemu tě Bůh, který ti dal život, povolal. A ještě říká Jan: Já vás Křtím vodou, ale za mnou jde ten, který vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.
Tak tedy milí letošní konfirmandi:
V prvním roce vlády prezidenta Petra Pavla, když Bohuslav Svoboda spravoval Prahu a předsedou vlády byl Petr Fiala, za synodního seniora Pavla Pokorného a arcibiskupa Jana Graubnera stává se a stále se děje slovo Hospodinovo, slovo Boží dává věci do pohybu.
A různí kazatelé kážou, ve jménu Páně, stejně jako Jan, že je třeba změny a věci že je třeba pořádně promyslet a přemyslet. A setkávají se skupinky lidí (církev se to jmenuje) a skupinky lidí, kteří nedají na to, co se říká v televizi a na internetu a tvrdohlavě trvají na tom, že hodnota člověka se nepozná podle toho, co má na sobě, co jí a jak vypadá jeho bydliště. A když se dívají kolem sebe, tak se shodnou, že to chce změnu. A ti příznivci božího kralování vědí, že nestačí říkat: „Náš otec, děd a praděd jsou evangelík“ protože vědí, že živá víra je ještě něco jiného. A na znamení toho, že nechtějí žít pod vládou těch, co si myslí, že mohou všechno a že nechtějí žít pod nadvládou módy, reklamy, tlaků na úspěch atd.... ale že chtějí vyhlížet boží království, s dávají se křtít a dávají i křtít své děti.
A přicházejí a ptají se: Co máme dělat ? A přišli i studenti, učňové i gympláci, přišli fotbalisti i horolezci, přišli hráči stolních her, přišli i hráči počítačových her, přišli i houslisti, čelisti, klavíristi i zpěváci, přišli výtvarníci i tanečníci, kadeřníci i námořníci, a říkali, ano my k tomu dění dobra, co přichází od Pána Boha, chceme také patřit. Tak: CO máme dělat?
Buďte tím, k čemu vás Pán Bůh povolal, člověkem. Ježíš Kristus o tom vypráví. Čtyři evangelia o tom jsou, jak to konkrétně vypadá, aby bylo člověk člověkem a život nebyl jen živořením. Čtěte si to pořád dokola.
Půjdete do světa a budou vás možná různí a různé skupiny lákat a říkat - my jsme koncentrované tajemno, pojď sem - duchovno se zárukou jen pro vyvolené.....
Ale vy řeknete: víte co, my víme, Co máme dělat, zní to možná obyčejně ale takhle my připravujeme cestu božího království. Prostě překonávat, přemostit nebo zasypat propasti mezi lidmi a hradby a pahorky, co si mezi sebou vystavěli demontovat. Tak to stojí v bibli.
A budou vám někde říkat, musíte, nesmíte, a vy řeknete jediný koho musím poslouchat je ten, v jehož jméno jsem byl pokřtěn. Jeho jméno si nesu s sebou (asi jako nosíte placku na batohu). Veřejné znamení - že chci patřit té moc co se blíží. Jsem pokřtěn - tedy myšlenkami jsem spolu s tím králem, co se blíží - jeho jméno je mi oporou. On je mi oporou, protože on mi chce být blízko. Ačkoliv by ten křest vůbec nepotřeboval. Blahoslav Hájek, Eva Halamová, Pavel Dvořáček i já - my křtíme z pověření církve vodou. Ale ten, o koho jde, je silnější, nejsme hodni ani rozvázat řemínek na jeho obuvi. A ten věříme, vás - milí Libuško, Matěji, Jáchyme, Lukáši – ten vás bude křtít svou mocí, Duchem svatým. A prosíme ho, proto jsme tady, aby vás jeho moc provázela celý život. Amen.