Čtení: Gn 3,1-7
Text: Mk 10,17-22
Sestry a bratři,
Ježíš je na odchodu, stojí ve dveřích – a teď někdo přiběhne a položí mu otázku... Co se asi tak na chodbě mezi dveřmi dá říct? Čekal ten člověk, že Ježíš vytáhne z rukávu nějakou instantní moudrost nebo poučku o smyslu života? Že téma věčného života vyřeší dvěma větami?
Oslovuje Ježíše „Mistře dobrý...“ - snad si ho váží, ale přece se mi zdá, že je to oslovení nějak nepřiměřeně uctivé. (znáte to, že někdy cítíte po třech slovech, že vám někdo maže med kolem pusy…)
Ježíš tuší, že je to celé nějak nakřivo. Ty…. – „nikdo není dobrý, jenom Bůh.“ A věčný život? Vždyť to přece znáš ze synagogy. Desatero, píše se tam o nezabíjení, necizoložení, nekradení, nepodvádění, úctě k druhým...
Tady by to mohlo skončit. Jenže onomu tazateli to nestačí – „ale to přece všechno dělám už od malička...“
Čteme, „Ježíš na něj s láskou pohleděl.“ S láskou se dá pohledět na někoho, komu moc nevěříme, co řekl, ale nechceme ho zranit. S láskou se dá pohledět třeba na dítě, které neodbytně chce něco nesmyslného nebo dospěláckého, ale my víme, že teď to prostě nejde, teď to mít nemůže - a přitom zlobit se na něj taky nemůžeme... Možná s takovou láskou mu Ježíš řekne – tak ty si nedáš pokoj... tak víš co? Tak když ti jde o to být úplně dokonalý a mít jistotu spasení. A když si myslíš, že všechno důležité už děláš – tak pak ti chybí už jen jedno: rozdej všechno co máš, a pojď za mnou... A na to ten člověk smutně odejde, protože prý měl mnoho majetku. Takže možná tu otázku až tak vážně nemyslel.
Jedna možnost, jak to chápat – a tu bych nám chtěl v tuto chvílí nabídnout - je, že je Ježíš ve své odpovědi ironický. Člověku, který se tváří vele důležitě a snaživě, odpoví: No tak když to je tak smrtelně vážné, tak všeho nech a prostě pojď se mnou... A ono se ukáže, jak smrtelně vážně to bylo míněno.
Jestli někdy neklademe otázky, které vlastně otázkami nejsou. Nebo jestli neklademe otázky, na které se prostě odpovědět nedá a už vůbec ne jednoduše... Jestli někdy neřešíme věci, které řešit nemusíme. A teď trochu provokativně. Jako třeba otázku po věčném životě. Potřebujeme to skutečně vědět? Musí nás to trápit? – nestačí vědět, co po nás Pán Bůh chce – snažit se to dělat, a ten zbytek už prostě nechat na něm? Přijdu do nebe, když dělám to či ono a přijde tam XY, když dělá to či ono? Buďme rádi, že to můžeme nechat na Pánu Bohu, on si to nějak utřídí. A určitě líp než my. No ale jestli je to pro nás skutečně tak důležité a myslíme si, že bychom pro to mohli něco udělat – no tak potom ale do všech důsledků: Chceš mít podíl na věčném životě? – tak všeho nech a pojď za mnou... Jestli tedy není nic na čem lpíš? – tvůj majetek, tvé názory, tvé pravdy, tvá zbožnost, tvá rodina, tvá touha po dokonalosti, tvá image? Jestli ovšem nejsi schopen se vzdát – tak proč se potom takhle ptáš ?
Mám za to, že Ježíš tady vlastně ironizuje touhu toho člověka – MÍT věčný život. MÍT jistotu spasení. Být na 100% občan božího království. Být dokonalý.
Předně – Ježíš nerozdává vstupenky a celé jeho působení není statické – mám nemám, máš nemáš, máš legitimaci, heslo, QR kód do Božího království… Ne, ono to celé je pozvání na cestu. Ne MÍT, ale BÝT – zkusit být tak jak to chce Bůh. Zkusit být s Bohem. A jak to chce – no vždyť to víme – ta druhá půlka Desatero, co zazněla - ta, co se týká druhých lidí, to dobře konkretizuje.
Milí přátelé, dnešní kázání se jmenuje: Kázání proti dokonalosti. Proti touze člověka být dokonalý.
Je to jeden ze základních hříchů – chtít být jako Bůh. Jde o první přikázání: Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. A ani ty se nebudeš stavět na nejvyšší místo. Je Bůh a ty jsi člověk – odsud posud. On je stvořitel, ty stvoření, on hrnčíř a ty nádoba. Křivá. A k životu i ke tvému patří nedokonalost. A tu je třeba přijmout. Nelze uvažovat o člověku, aniž by se vzal v potaz jeho hřích, jeho porušenost, jeho křehkost, jeho křivost, jeho kiksy, jeho nedobré touhy, přešlapy, vadné myšlenky, nedotaženosti.
Možná někdo řekne – ale v bibli stojí: Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský otec. Přiznám se že mi ten verš straší v hlavě. Možná straší i leckomu z vás. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec. Nesplnitelná maxima, která člověka táhne, inspiruje, nedá mu spát. Ale která může člověka deptat a dusit a vést k nenávisti – k sobě samotnému – že nejsem schopen být dokonalý, dokonalá, i k Ježíši, který po mě něco takového chce.
Zkusím sobě a možná i nám všem pomoci. Buďte dokonalí jako dokonalý váš nebeský otec. Tak to stojí u Matouše v páté kapitole. U Lukáše máme na stejném místě evangelia, ve stejném kontextu tento výrok v jiném znění. Buďte milosrdní jako milosrdný váš Otec.
Co když v té větě „Buďte dokonalí jako dokonalý váš nebeský otec.“ Co když je záměr této věty vyostřen jinam – a totiž: Ne buďte dokonalí! Ale buďte dokonalí tím způsobem, jakým je dokonalý váš nebeský otec. A on je dokonalý tím, že je milosrdný. Nevím, jestli je to zřejmé, ale mně to pomohlo, osvobodilo, a změřilo pozornost jinam – k milosrdenství. Pokud usiluju o dokonalost, podle ne podle lidských ale podle Božích měřítek – tedy nemusím přiložit pod kotel u mého vzdělání, vzhledu, bystrosti, dovedností atd. atd.…. Ale pod kotel milosrdenství. To je cesta k dokonalosti – té Boží.
Dokonalost – není v tom, že budeme všechno vědět, že budeme totálně zdraví, dokonale upravení a perfektně oblečení. Že nám budou nástroje dokonale ladit (nejde to), že všechno stihneme, rozvineme se ve všech směrech, neuděláme žádné rodičovské chyby, budeme 100% spravedliví šéfové, totálně odpovědní podřízení, kterým se nebude moci cokoli vytknout….. atd. To není k životu. Když není prostor pro trochu nerovnosti a úhel ne úplně pravý, pro loknu, která odstává, pro hru, která se nepovedla podle našich představ. Není to k životu, kde se očekává jen dokonalost a každá nepřesnost se trestá, upozorňuje na ni…. Život, kde se čekají je samé jedničky, dovolená, kterou zkazil hrad, který měl mít otevřeno a neměl, nebo objížďka či nečekaně jiné počasí.…
Asi se ozývá nějaký protest – náš bratr farář vychvaluje šlendrián, polovičatost, lenost... to ne. Ale mám pocit, že existuje a má na nás vliv modla, přestavuju si ji jako nějakou mýtickou příšeru – která na člověka syčí: Ssselhání – nessssnessseme. Všechno pohlídej, niccc se neodpouššští….. Texty, noty a ozvučení jí dodává samo peklo.
Tak nám všem chci zvěstovat dobrou zprávu- evangelium, chci nám všem zvěstovat, že víra dává svobodu téhle příšeře můžeme říct: Nemusím být dokonalý. Protože můj Pán, milá příšero, je dokonalý tím, že je milosrdný. A já bude milosrdný – k těm, co něco nedotáhli, nezvládli, pokazili….. a představ si, já budu milosrdný i sám k sobě. Já přijmu odpuštění. Díky Bohu je. A chytím se ho, vykoupu se v něm, totálně. A do tvé dokonale upletené sítě se chytit nenechám.
Není ta kniha v bibli – ale vznikla na začátku 2.století jmenuje Učení 12 apoštolů nebo taky Didaché. A tam v 6 kapitole 2 verši stojí: Jsi schopen nést celé jho Páně, budeš dokonalý, pokud ne, či aspoň to, co můžeš.
Nebo odjinud: Můj kolega dal na FB citát boloňského arcibiskupa kardinála Zuppiho:
Bůh existuje
Nejsi to ty
Odpočiň si.
A možná by tahle věta mohla zaznít k našemu člověku, co přišel za Ježíšem a potřebuje extra jistotu, razítko, že opravdu všechno splnil, aby měl nebe.
Bůh existuje
Nejsi to ty
Odpočiň si.
Ježíš taková potvrzení nerozdává. A tak tu jeho touhu s láskou ironizuje. A zve na cestu. A když se na ni člověk vydá, tak zažije tak krásný a smysluplný čas, že na nějaké shánění potvrzení pro vstup do nebe úplně zapomene.
A jestli jste někdy četli příběh Martina Luthera, tak to bylo hodně o tomto.
Ale můžou vás naopak zmást myšlenky jiných velikánů - třeba v Jednotě bratrské byli členové rozdělování do třech kategorií – počínající, pokračující a k dokonalosti se nesoucí. (a někdy jim to ujelo a napsali rovnou dokonalí…) Rád bych si s nimi popovídal, jak to mysleli…
Milý tazateli, jediné ti schází. Jestli se chceš potkat s věčným životem, tak zahoď všechny svoje jistoty. A umenši své Já a svou starost o Sebe. (kdo by chtěl zachovat svůj život ten ho ztratí, ale kdo ztratí svůj život pro mne, ten život najde.) Přestaň spoléhat na to, co máš, co děláš, jaký jsi, jaký bys chtěl být. Ano, přestaň tak křečovitě hledat věčný život a pojď radši za mnou. A pak uslyšíš třeba i pro volání těch co něco potřebují a ty sis jich doteď nevšímal, protože jsi byl zaujat svými veledůležitými otázkami - stran sebe. Amen