Čtení: Mt 26,47-56
47 Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. 48 Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho zatkněte." 49 A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře", a políbil ho. 50 Ježíš mu odpověděl: "Příteli, konej svůj úkol!" Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. 51 Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. 52 Ježíš mu řekl: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. 53 Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? 54 Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?" 55 V té hodině řekl Ježíš zástupům: "Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. 56 Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co psali proroci." A tu ho všichni učedníci opustili a utekli.
Text: Mt 27,1-10
Když bylo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho připraví o život. 2 Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pilátovi. 3 Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším 4 a řekl: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Ale oni mu odpověděli: "Co je nám po tom? To je tvoje věc!" 5 A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.
_____________________________________________
Jidáš - rozporuplná postava. U někoho jen prosté vyslovení jeho jména vyvolává nelibost. Zrádce Krista Pána. Když se ve středověku při bohoslužbách hrál pašijový příběh, tak ve scéně s Jidášem nafackovali místnímu Židovi a vyhnali ho z kostela. A jeden křesťanský duchovní píše v internetové diskusi ještě před pár lety: „Obyvatelé Sodomy jsou jistě navěky trápeni v ohnivém pekle. Toto ohnivé místo má však různé stupně bolestivosti. Z lidí tam nejvíc trpí zrádný Jidáš, pak zrádní velekněží, zákoníci, farizeové a teprve po nich obyvatelé Sodomy a Gomory.“ Teologie, umění, zbožnost i lidová mluva míří svou agresi na tuto prokletou postavu, na nevěrného a záludného skrblíka. A antisemitské výklady si přisadí: však my ty židy – Judy – ty Judáše známe. A nejmenoval se ten z Josefových bratří, který vymyslel, že ho prodají do otroctví taky Juda….. Jako kdyby zapomněli, že Ježíš a apoštolové byli židé.
Člen církve
Snad by bylo lépe, kdyby ho vůbec nenazývali apoštolem. Církev si chce připomínat své hrdiny a svaté. Tuhle nevhodnou postavu její příběh? Raději zamést pod koberec. Vyloučili ho z orloje v Praze a v mnoha jiných kostelích po Evropě, když jsou sochy dvanáctky učedníků, tak je namísto Jidáše pozdější apoštol Pavel nebo náhradník Matěj. A člověk si toho skoro ani nevšimne.
Tak tedy první poznámka pro čtení Jidášova příběhu – Jidáš je jedním z dvanácti apoštolů, jeden z Ježíšových nejbližších. Sedí při poslední večeři s Ježíšem u stejné slavnostní mísy. Tohle není příběh kohosi, kdo se náhodou připletl ke Kristu, to není nějaký záškodník z druhé strany fronty, ale to je příběh učedníka, jednoho z církve, bratra Jidáše, člena staršovstva. Církev je útvar smíšený (corpus mixtum - řeknou teologové) – dobor se zlem jsou až do božího soudu fest prorostlé (zpívá Sváťa Karásek).
Zdá se mi, sestry a bratři, že Ježíše by sebrali i bez té známé scény s polibkem, protože Ježíš se neschovával. Jidáš je v evangeliu víc pro čtenáře a posluchače, jeho postava dráždí a má dráždit – učedník a tohle ….. vydal jim ho. Učedník království naděje …. a on si vzal život. Učedník – to jsem přece taky já…
V umění a okolí
Když se řekne "Jidáš, jidášovina" – tak obsahu těch slov rozumí i člověk, který bibli moc nezná. Můžeme občas číst třeba i v novinových nadpiscích: Kdo je Jidáš v kauze xy? Ten a ten politik seprojevil jako Jidáš, tak je všem jasné o co jde. Postava Jidáše inspiruje i umělce: Karel May napsal vedle Vinnetoua také román Satan a Jidáš, F.X. Brixi zase oratorium Jidáš. Promlouvají tam k němu tři alegorické postavy – Spravedlnost (bas), Smrt (alt) a Naděje (soprán)). Významnou roli hraje Jidáš ve filmu Poslední pokušení nebo v muzikálu Jesus Christ Superstar, v jehož filmové podobě je provokativně ztvárněn hercem tmavé pleti. A kolikrát se Jidáš vyskytuje v textech klasických básníků i rockových kapel. Nějak nás fascinuje, nějak s nim nedokážeme být rychle hotovi – tak rychle, jako se třeba podařilo křesťanskému vydavatelství, které vydalo pro děti namísto černého Petra karetní hru Černý Jidáš s komentářem: „Jidáš se rozhodl Ježíše zradit, jít svou cestou bez Boha. A jak je to s tebou?“ Je zajímavé, že když jsme o Jidášovi mluvili na biblické hodině, i se starší generací i v mládeži, tak jsme s ním vůbec nebyli tak rychle hotovi. Jeho postava vzbudila nejen velký rozruch a také určité sympatie, nebo spíš soucit přesvědčení, že „má právo být na světě“, navzdory tomu, co udělal.
B Proč vlastně Ježíše vydal?
Hypotézy
Zastavme se u první veliké otázky: Proč to Jidáš udělal ? Proč vlastně Jidáš Ježíše vydal?
Za 30 stříbrných, tedy z touhy po zisku – tak zní první avšak nepříliš pravděpodobná odpověď.
Nebo Jidáše Ježíš naštval, že se ve věci Božího království (tak jak si ho Jidáš představoval) nic kloudného neděje? Nevěřil, že se Boží království může prosadit pokojně, jinak než politicky. Někteří čtou v přídomku Iškariotský variaci výrazu „sikario“. Sica znamená dýky, tedy narážka na bojovníka, ozbrojeného dýkou. Jidáš patrně patřil k teroristům tehdejší doby, kteří chtěli především odstranit Římany a nastolit království boží – v politickém slova smyslu. Tedy že Jidáš vlastně chtěl Ježíše vyprovokovat, vyburcovat, aby se už něco začlo dít? Aby konečně zmobilizoval svoje božské síly a nebeské milice, které má přece k dispozici, a utkal se s nepřátelským živlem, ale přehnal to ? (Jako kdybychom s myšlenkou aby se naučilo plavat hodili dítě do vody).
Anebo - to je další možnost - chtěl Jidáš ukončit Kristovo trápení, pomoci mu rychle ukončit nepodařenou misi Božího syna.
Jednal v něm satan či Bůh
A ještě další motiv: v evangeliích čteme: Když byli u večeře, ďábel již vložil do srdce Jidáše, aby ho zradil (J 13,2) A u Lukáše: Tu vstoupil satan do Jidáše,… odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. Interpretace, že Jidáš byl slabší než ďábel. Být slabší než zlo, nedokázat odehnat zlé nápady být slabší než ten Zlý – známe to ? Jednat jinak než ke mně patří, být osedlaný, posedlý zlým, být v tu chvíli v jiných službách - známe to? (učedník Petr to třeba zná)
Jak moc můžeme soudit člověka, který je slabší než cizí zlá síla?
Nevíme, co Jidáš chtěl, co ho motivovalo, tyto otázky zůstanou otevřené. V každém případě Jidáš alespoň symbolicky uvádí do pohybu lavinu událostí, jejich výsledek nedokázal odhadnout. A až zpětně s hrůzou vidí, kam to došlo.
A to jsme u druhého velikého tématu:
C Sebevražda
Jidášova sebevražda. Proč se vzal život?
Protože byl zděšen z toho, co udělal. Divíme se mu? Co by se člověku honilo hlavou, kdyby se utopilo dítě, které hodil do vody s myšlenkou, aby se naučilo plavat? Lze odpustit, že zradil Krista? Ptáme se možná, ale. Předně to není naše věc. To je věc Boží.
Mně se zdá, že Jidáš není o tolik horší než ostatní apoštolové - než Petr, který Ježíše zapřel, než ostatní učedníci, kteří zanechali Ježíše v nejtěžším zápase o samotě, usnuli, utekli.
Myslím, že největší průšvih Jidáše je v tom, že nevěřil, že by mu mohlo být odpuštěno. Nevěřil, že by se boží odpuštění mohlo vztáhnout i na jeho zradu. Největší průšvih je, že bere Bohu z ruky soud nad sebou, bere ho do své ruky. A sám nad sebou vyřkl soud, ukvapeně, zbrkle, předbíhá boží vůli, protože ji nezná – ano málo zná svého Pána. Jidáš je odstrašujícím případem hlouposti, která zapomněla na Boží odpuštění, která zapomněla, že Bůh je dárcem nových začátků. A tak utíká s oprátkou pryč, nechce na to myslet.
Nevěří že by se v tomto stavu s vinou, co vleče, mohl vejít do boží lásky.
Nevěří, protože neviděl Krista na kříži a neslyšel jak volá : Odpusť jim, neboť nevědí co činí.
My jsme v jiné situaci, my ta slova známe. A musíme je vyřizovat těm, co nevěří, že by se ve svém stavu, se svou vinou, mohli vejí do boží lásky.
Já v jidášovské situaci
Také my se můžeme zrovna tak dostat do nějaké jidášovské situace, do situace, že jsme učinili něco zlého, něco zlého před Bohem i před lidmi, něco ohavného, říkáme se to jsem snad nebyl já, co to do mě vjelo, co to na mě sedlo, já se choval jako posedlý cizí zlou mocí…. a budeme možná úplně na dně a zoufalí. A budeme to chtít s někým řešit, ale ono to nepůjde, nechají nás v tom samotné… a my si vymyslíme sami trest, kterým bychom se potrestali a napadají nás všelijaké myšlenky….. A nechceme už na to myslet, a nejraději bychom utekli až na konec světa, zalezli, není kam tak tedy onam…
Věříme, že i nám Pán Bůh může odpustit? Má boží odpuštění limity, nějaké omezení ?
Můžeme z naděje vyloučit Jidáše?
Selhání společenství věřících
On totiž Jidáš to chce řešit – když se mu otevřely oči, jde ke kněžím, vyzná svůj hřích ("Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev.) a hledá zadostiučinění. A kněží mu odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc. Tu odhodil peníze v chrámě a oběsil se.“ Tedy Jidáš ve svém zoufalství nenašel sluchu u správců Božích tajemství. A do náruče smrti ho, sestry a bratři, vehnalo toto odmítnutí, nikoli jeho provinění. Ne tak jeho provinění, jako odmítnutí těch, se kterými chtěl mluvit. Selhalo i společenství věřících. Které (má moc svazovat a rozvazovat) má pověření vyřizovat boží odpuštění. To je veliká otázka na nás - právě na Velký Pátek: Mluvíme dostatečně o tom, že Kristus prosí za ty lumpy, co ho křižují: „Odpusť jim, neboť nevědí co činí?" A když si někdo ze zoufalství vezme život – to není důvod, abychom ho odsoudili (a nota bene mu odepřeli církevní pohřeb nebo ho pohřbili za hřbitovní zeď – jak se Bohu žel dělo), ale abychom se zeptali, jestli jsme mu dostatečně dosvědčili velikost Božího milosrdenství.
Závěr
Jidáš svůj pád řešil s mocí se kterou se zapletl. Ale co by se stalo, kdyby se svým vyznáním přišel za Kristem? Na správnou adresu ? Poslední slovo i nad Jidášem má Bůh sám…….
A kdo na Jidáše nadává, zatracuje ho, vylučuje, odmítá, ten zřejmě ještě nepřijal zvěst, že Boží věrnost k nám je větší než si dokážeme představit. Ať je nám velkopáteční pohled na otevřenou náruč ukřižovaného Krista znamením naděje i tam i pro toho, kdo zděšen svým hříchem ptá, zda se v tomto stavu, s vinou, co vleče, může vejít do boží lásky.
Ať je znamením, i pro toho, komu by se zdálo, že pro něj už žádná naděje vůbec nemůže být. Aby Jidáš v nebeském oratoriu zakončil duetem zpívaným ne se smrtí ale s nadějí. A celé lidstvo aby navázalo radostným chorálem na oslavu nekonečné boží lásky - Ježíš umírá na kříži pro všechny. I pro Jidáše. Amen