Čtení: Mt 7,1-5
Text: J 8,1-11 Na úsvitě přišel Ježíš opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.
Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
_____________________________________________________________
Milí přátelé,
bylo to před časem v médiích: jeden poslanec přistižený při jakési nekalosti, se v rozhovoru s novináři dostal do úzkých. A když nevěděl jak z toho ven, tak pronesl: „Tak na mě házejte kameny, jsem taky jen člověk.“ Což je pravda velmi volná, ale přece jen parafráze klíčového verše dnešního příběhu, který je jeden z těch i veřejnosti známých.
Na druhé straně statistiky ukazují, že se na tento text právě v církvi káže dost málo. Jakoby si sama církev nevěděla s tímto Ježíšovým řešením zapeklité situace rady. Jakoby se bála, že kdyby se o toto jeho slovo příliš opřela, tak se něco prolomí, snad se i protrhne hráz všeobecné toleranci k hříchu ... a co zbude z křesťanské morálky? To by také mohl být jeden z důvodů, proč některé rukopisy Janova evangelia tento text nemají.
Problém je, když chce církev z živého setkání vyvodit nějaké pravidlo, poučku, pedagogický postup, snad už dogma. Chtěla by mít jasné, co tím chtěl Ježíš obecně říci. Ale právě to už je násilí - na příběhu o setkání, které je jedinečné a neopakovatelné, ostatně tak jako všechna setkání. (Stará biblická dějeprava měla u příběhů vždycky takové shrnutí, poučku, o co tu půjde. Nepřijde mi to dobré a biblickému textu přiměřené. Když se příběh shrne, tak přestane být plastický a je jen schematický, placatý. Lepší je přesně opačná cesta, např. v židovství často používaní: moudrost ilustrovat příběhem).
Jací jsou v tom setkání aktéři? Ježíš – se všemi nadějemi, které do něj mnozí vkládají i s tím, že někteří jsou vůči němu obezřetní. Dál tam jsou zákoníci a farizeové – lidé zbožní, pravdu a Boha hledající, jen právě poněkud ustrnulí v potřebě fixovat setkání s nejvyšší mocí do pravidel, pouček a dogmat. A pak je tam žena a o ní nevíme zhola nic, leč to, že byla přistižena při cizoložství. Širší souvislost nevíme.
To je první místo, kde se mnozí kazatelé doširoka rozepisují. Povětšinou na její obranu. Že asi měla těžké manželství a byla jako žena tenkrát velmi znevýhodněna, a že teď možná konečně našla toho pravého a konečně opravdu žila a Ježíš že se jí zastává, protože on je pro plný život….. Anebo že určitě byla zneužita, akorát to nemohla dokázat, a kdoví jestli to nebyl její domácí, šéf v práci, nebo vlivný úředník…. atd. Jenže o tom nevíme a kdyby to bylo pro pochopení důležité, tak by nám to bible nezamlčela. V jednom ohledu ovšem tyto úvahy správným směrem jdou: proti strkání lidských příběhů do připravených hodnotících šuplíků.
Zvláště ženy vykladačky poznamenávají, že nic neslyšíme o muži, se kterým ona žena byla. A že pokud se má poslouchat Mojžíšův zákon, tak mají být ukamenováni oba dva. A že je příznačné, že to odnese zase ta žena. Myslím, že tato poznámka není od věci. Je otázkou, zda by se stejnou vehemencí vlekli k Ježíšovi toho muže, možná totiž souseda, kolegu z práce nebo spolubratra ze synagogy. Tato úvaha se objevuje v kázáních na jiném místě, totiž v otázce, co Ježíš do toho písku psal. A někteří říkají: nedivil bych se, kdyby do písku psal Ježíš otázku: A kde je ten muž?
Jedna věc prosvítá dosti jasně. Ta žena se jim hodila. Když ji in flagranti chytali, byl to vhodný případ. V té chvíli v ní viděli především případ, který by se jim mohl hodit ve sporu s Ježíšem. Nachytali ji a vlečou jí, aby nachytali Ježíše. Dělají, že jim jde o obecné dobro a přitom myslí na svou věc. To je velmi nebezpečné, když se nám druhý člověk stane instrumentem v našich zápasech za naše zájmy, když v někom nevidíme člověka, ale argument pro mou věc.
A je to Ta věc byla velmi promyšlená. Pokud by se Ježíš postavil proti přikázání Mojžíšova zákona, tak by bylo jednoduché ho obvinit z rouhačství. Pokud by se naopak přiklonil k Mojžíšovu zákonu, tedy k ukamenování, tak nejenže by tím zasahoval do pravomoci Římanů, kteří jediní směli vykonat trest smrti – ale především by se ukázalo, že to s jeho láskou k hříšníkům a vyděděncům našeho světa není až zas tak horké. A že i vlídnost toho Nazaretského má své meze.
Důležité se mi zdá, že Ježíš se nevrhne před ženu aby ji chránil svým tělem, jak by to učinil filmový hrdina. On na přímou otázku ihned neodpovídá, ale skloní se a píše prstem po zemi, to je velmi důležitý okamžik. Možná je to trochu i návod – pro různé podobně složité situace - nechat si to projít hlavou, nepřistoupit hned na způsob rozhovoru, který vnucuje protivník. Ježíš nejprve neodpovídá, odpovídá až na podruhé, na jejich naléhání.
To je ona známá odpověď: “Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ má jeden podstatný základ. Vůbec nepopírá ženinu vinu. Ostatně žena se nijak neozývá, nehájí, nepopírá, ta vina je jasná a Ježíš to jako hřích bere a pojmenovává. O tom se vůbec nediskutuje! Bylo to špatně. Ano byl to hřích. Ale ať začne s trestáním, kdo je bez hříchu. A opět se sklonil a psal po zemi.
A přijde mi velmi důležité, - a ještě o trochu víc, - že se v té chvíli opět se sklonil a psal pískem po zemi. Nedíval se jim do očí, nevyvolával napětí, dal jim prostor - to celé nově promyslet. A v tom v tuto chvílí, v tomto darovaném prostoru se každý mohl setkat sám se sebou, se svými hříchy – a možná uvidí nejen ty evidovatelné – třeba že někdo cizoloží, ukradne, zabije, ale třeba i nepokoru a pýchu, duchovní pýchu, nebo lakotu, nebo lenost či zvědavost…..
Ježíš jim totiž tu jejich akci už odpustil a daroval jim možnost ústupu – ne snad přímo důstojného, ale možného. Mohli odejít. To je také velké umění, dát druhému možnost vycouvat, bez toho, abych ho zesměšnil. Odpustit a zároveň neponížit. Kdyby se začal hádat asi by to bylo mnohem víc konfrontační….. Spíše bys utvrdil a zatvrdili ve svém a nic by nepochopili. Ale oni pochopili. Chtěli si popovídat o jiných, o ženě, o Ježíšovi.... a teď přemýšlejí o sobě. A skutečně přemýšlejí.
A vytráceli se podle počtu životních zkušeností, starší – presbyteroi - nejdříve, až pak mladší radikální. A tak tam nakonec zůstal jediný, který by mohl hodit, neb jest bez hříchu - sice Ježíš. A ten se rozhodl to neudělat. Nemaří život, nezadusí naději, nechce, aby se předčasně zavřela kniha jejího života. Ježíš otevírá novou kapitolu, umožňuje nový počátek. Ženo, kde jsou ti, co na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ne Pane nikdo. Jdi a už nehřeš. Opět tu je jasné, že to bylo špatně a že to v budoucnu má být jinak. Hřešilas a už nehřeš. A ta žena je zalita odpuštěním a nadějí a těžko si dokážu přestavit, že po tom, co zažila – vlečení ke kamenování, byla už skoro mrtvá, a kdyby první kámen přiletěl, jako že mohl, tak další by rychle následovaly. Pochybuji, že znovu bude nabourávat něčí manželství.
A oni ovšem jsou vítězové i ti žalobci – oni to pochopili, uvědomili si - díky ženě nevalné pověsti - svou nespravedlnost, odhodili ty placáky a špičáky a pytlíky s štěrkem, oni odešli. Bratři a sestry, zákoníci a starší lidu jsou nám vzorem: nechali se Ježíšem oslovit. Netrvali na svém. A možná i za nimi se nese ta věta: „Jdi a nehřeš víc.“ I když toto slovo milosti, to nejlepší a nejlahodnější z celého příběhu už neslyšeli. To je fakt obrácení. Když si uvědomím, přiznám, veřejně uznám, že nejsem spravedlivý, i když se to zdálo, i když jsem vypadal jako vzorňák. Začátek záchrany života je tam, kde uznám, že ze své spravedlnosti neobstojím.
My jsme v životě zvyklí, že napjaté situace končí tak, že jeden vyhraje a druhý prohraje, anebo naopak. Je dobře vědět, že jsou příběhy, které mohou skončit tak, že vyhrají oba – win-win. Příběh, co jsme dnes slyšeli takto dopadl. Je to možné. Díky Ježíšovi to dopadlo dobře pro onu ženy i pro zákoníky a farizeje. Možná to zní trochu jako fráze, ale řeknu ji. Máme podíl na Kristově vítězství a tak mohou, díky Bohu i (některé) naše příběhy dopadnout tak, že vyhrají oba. Pokud slyší, co Ježíš říká a přemýšlejí o tom. Amen