Hosté Večeře Páně Kliment 9.1.2022
Čtení: Sk 2,41-47
Text: 1K 11,23-26 „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
________________________________________________________
Pozvání k jídlu od Nejvyššího, od Boha – jsme dostali. Dostali ho mnozí před námi. Hosté Večeře Páně. Necháme je, ať o tom promluví..
Třeba Jochanan, vousatý muž s jiskřivýma očima: „Já to vidím jako dneska – to příšerné otroctví, Egypt –krvavá záda od bičů dozorců, nekonečná robota, vůbec žádný výhled. Najednou ale nečekaně: že prý tomu bude konec, že Bůh otroctví nechce. A pak byla ta večeře – víno a nekvašený chléb, zabíjeli jsme beránka. Jeho krev, kterou jsme potřeli naše dveře, nás zachránila. A začala cesta, byli jsme svobodní..... Jako bych tam včera stál a moji synové a vnuci se mnou.“
„Ale my jsme tam přece vlastně byli,“ ozvalo se pár mladíků s pejzy na tváři. „Bez vaší záchrany bychom my nikdy nebyli. Slavíme každý rok tu boží hostinu, pesachovou večeři, jako bychom tam byli taky.“
Jan , muž s vizáží mudrce doplnil „Já tu pesachovou večeři slavil s Ježíšem. A mně se při jedení beránka ukázalo, že Ježíš je vlastně ve stejné roli jako ten beránek v Egyptě. Nevinný. Ale je zabit, aby mohl pokračovat život těch, co jsou u té hostiny. Taková oběť má smysl. Kdyby Ježíš nešel do Jeruzaléma, nebo utekl, a jako že mohl, pak by všechno to nadějné a povzbuzující, co říkal, vlastně neplatilo. Protože by se ukázalo, že strach je silnější, že strach ho přemohl.“
„Já tu pesachovou večeři taky slavil, s Ježíšem“ pokračuje Bartoloměj. Zdá se mi, že jí Ježíš trochu upravil, když mluvil o své smrti. A taky si myslím, že Ježíš mluvil ještě o jiném otroctví než tom egyptském – o otroctví hříchu, předsudků a lží, otroctví viny a neodpuštění...“
„Právě proto,“ vzala si slovo jedna žena, „právě proto si myslím, že nejdůležitější Ježíšovo jídlo nebyla ta poslední večeře. Nejdůležitější bylo, že jedl s lidmi, se kterými by si nikdo ke stolu nesedl. Třeba se mnou, nebo tady se Zacheem, nebo s tebou Magdaleno a se spoustou dalších hříšníků. Když se řekne Večeře Páně, tak pro mě je to Kristova hostina s těma, co to zvorali, tedy i se mnou.“
„A já zase,“ vzal si slovo muž ve středních letech, „si vzpomenu na ten den, kdy Ježíš mluvil tak zajímavě, že jsme úplně zapomněli, že jsme celý den nic nejedli. Bylo tam asi pět tisíc lidí. Ježíš měl pět chlebů a dvě ryby a pak – to si pamatuju přesně – pak je vzal, pohlédl k nebi, vzdal díky, lámal je a dával učedníkům a ti je dávali lidem. A bylo dost pro všechny a prý ještě zbylo. Pro mě je strašně důležité, že je při Večeři Páně dost místa pro vlastně nekonečné zástupy lidí. Vysluhuje se, dokud lidí chodí, a že to není akce pro uzavřenou společnost nebo pro vybrané jedince.“
Pak si vzal slovo Kleofáš: „Mně víc než ta poslední večeře přijde důležitější ta první večeře po vzkříšení. V Emauzích. To mi dodalo sílu a naději. Já vůbec nevím, jak se to stalo – byl mezi námi. Řekli jsme neznámému poutníkovi ´Zůstaň s námi Pane, vždyť se stmívá´, a on pak lámal chleba a nabízel nám víno, a my si byli jisti, že je s námi vzkříšený Kristus. Podle toho lámání chleba jsme ho poznali. A pak přišla obrovská radost, že všechno není v pytli, ale že je naděje. A tak to prožívám, že s námi je Ježíš i teď kdykoliv to slavíme. A obrovskou naději cítím. Nechtěl bych, aby večeře Páně byla jen vzpomínka, kde si účastníci připomínají ztrátu, ale aby to byla radostná slavnost, že na nás Bůh nezapomíná a Kristus je mezi námi a je naděje navzdory tomu, co zažíváme.“
„A jednou,“ poznamenal Petr, „na břehu, tam pro nás Kristus připravil rybu a chléb, vlastně to byla spíš snídaně Páně, ale víš, jak nám to dalo sílu do života ? A jak to bylo důležité, když vznikala církev, my si to vůbec bez společné večeře nedokázali představit. Lukáši, všiml sis, že v tom dnešním čtení jsi v pěti verších hned dvakrát zmínil, že lámali chléb ?“
„Mimochodem,“ doplnil apoštol Pavel, bývala to i opravdová večeře. Třeba v Korintě bohatí přinesli občerstvení a chudí dělníci z přístavu a otroci se mohli se ve sboru mohli ze společného stolu konečně pořádně najíst.“
„Já,“ začal mluvit Jan, ale jiný než ten evangelista. „Já když přijímám chléb a víno, tak vyhlížím hlavně do budoucnosti. A věřím, že Kristus nás - po smrti nebo po skončení světa, nebo jánevim kdy - čeká u stolu, kde je prostřeno. Ne nemám důkazy, jen věřím, že ´co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´ Hostina se všemi - s Kristem, s Mojžíšem, s mými otci, praotci, matkami a pramatkami – těmi tělesnými, i s těmi co jsme duchovně spojeni, na tu se v té chvíli, kdy jím kousek chleba a piju doušek vína, těším. Tu na chvilku už dopředu vlastně prožívám. Proto trvám na tom, aby byl kruh při Večeři Páně otevřený. Aby se tam – pomyslně - všichni ti praotcové a pramatky vešli.“
„Tenhle výhled do budoucna, kde bude mít jedině Bůh slovo a moc a hřích už nebude ani slzy a násilí – tak jsme to prožívali v komunistickém vězení,“ přidal se jeden katolický kněz, „a tu chvíli, kdy jsme tajně sehnali doušek vína nebo jen hrozinku a slavili jsme tajně podle Ježíšova vzoru, to byla pro nás chvíle, kdy bylo boží království mezi námi – i když jsme byli v lágru na těžbu uranu.“
„Krásně se vám naslouchá,“ vzala si slovo žena, obyčejná. „Někteří spojujete boží hostinu s minulostí – vzácnou a velkou, jiní ji spojujete s budoucností – velkou a vzácnou. Ale pro mě je důležité, co je teď v přítomnosti. Je pro mě důležité, abych slyšela o odpuštění. Pro mně. Že s týká i těch obyčejností, jako že jsme se pohádala s dcerou, že jsem zalhala a zašvindlovala něco v práci, pro mě je strašně důležité, že je tam vyznání vin. Před Pánem Bohem nahlas přiznat, že nejsem dobrá, že jsem i zlá a zlomyslná, prostě vyznat svou hříšnost. A myslím u toho na konkrétní věcí. A potřebuju slyšet, že Pán Bůh těm, co jich litují, odpouští.“
„K tomu vám musím něco povědět,“ vmísil se do hovoru Christian, ani na něm nebylo vidět, že je profesorem teologie. „Do jedné horské vsi v dosti zbožné oblasti jižního Německa přišel mladý farář. A že by rád, aby se Večeře Páně slavila častěji než čtyřikrát ročně, jak tam bývalo zvykem. Nevěděli nejdřív, jak mu to říct a pak vyslali jednoho, který mu to pověděl. ´Víte bratře faráři, u nás se vždycky v sobotu večer před nedělí, kdy má být Večeře Páně, doma sejdou rodiny a jeden druhého prosí o odpuštění za to, čím se proti němu v minulém období provinil. A také sousedi se navštíví, podají si ruku a odpustí si, co jeden druhému řekl, udělal či myslel. A víte my bychom to víc než čtyřikrát do roka nezvládli.´ Vidíte,“ pokračoval Christian, „co dokáže dát Večeře Páně do pohybu. Že se prosí o odpuštění. Že se opravdu děje smíření. To člověk reálně uvěří, že fakt může začít znovu.“
„Já tohle prožívám při pozdravu pokoje,“ přidal se mladý muž vedle. „Tam to ze mě spadne. A od večeře Páně jdu tak nějak povzbuzený – šířit dobro nebo jánevím jak bych to řekl. A ještě jedna věc mi přijde důležitá. Že jsme v tom půlkruhu spolu. Víte, já jsem na tom světě, když se to tak vezme, vlastně docela sám. Ale při večeři Páně to mě Pán Bůh a ti okolo ujistí, že nejsem, že někam patřím, že někomu patřím. A donedávna jsme pili z jednoho kalicha.“
„Ano,“ povídá farář, „je to vlastně zázrak. Že tam vedle sebe stojí lidé, jejichž příběhy znám a kteří mají i něco vůči sobě navzájem. Ale u společného stolu přestává (aspoň na chvíli) nepřátelství a promlčují se spáchané křivdy. A mohli by si ti lidé říct, že ´teda s tímhle já u jednoho stolu nebudu.´ A tady se děje tu víc tu míň zázrak, že boží odpuštění se dostane i mezi ně, že smíření s Bohem prokvasí do smíření s lidmi, že radost, která je v nebi, je najednou i na zemi.“
…. a ještě mnoho dalších hostů Večeře Páně chtělo něco poznamenat. Jenže slovo si vzal hostitel a řekl:
„Pojďte nebo všechno je připraveno. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Amen