Čtení: Gn 14,17-24
17 Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. 18 A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. 19 Požehnal mu: "Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. 20 Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky." Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. 21 Pak řekl Abramovi král Sodomy: "Dej mi lidi, a jmění si nech." 22 Abram však sodomskému králi odvětil: "Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, 23 že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrama bohatým.« 24 Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl."
Text: List Filemonovi ___________________________ .
Svět je malý - napadne občas člověka, když na nečekaném místě nečekaně potká známého. Svět byl dříve ještě menší. A přece to asi bylo nečekané setkání, když se muž jménem Onezimos potkal s apoštolem Pavlem. Možná to bylo v Efezu, kde byl Pavel krátce vězněn, Onezimos mohl být na vedlejší cele. Ale spíš se setkali v Římě, kde byl Pavel v domácím vězení, když čekal na slyšení u císaře.
Představuju si, že se jednou procházel se dvěma vojáky, co ho hlídali, ulicemi města, a toho onoho člověka mu byla nějak povědomá:
„Mladý muži, neznáme my se odněkud ?“
Mladík se zarazí - protože právě poznán za žádnou cenu být nechce - je totiž otrok na útěku. A to se přísně trestá: „No nevím přesně, snad někde v Kolosech nebo v Efezu....“
„To by mohlo být, tam jsem také pobýval a kázal.“
Kázal, kázal, že by to byl ten Žid, po jehož kázání se tak změnilo chování a život mého pána. (pomyslí se Onezimos). Ten Žid, co mluvil o odpuštění a o muži jménem Iesus Christos. „Možná znáš, také jako já, muže jménem Filemon.“ říká opatrně.
„Ano jistě, můj spolupracovník, bratr v Kristu Filemon z Kolos, ty ho znáš také?“
A asi zašli do nejbližší ….kavárny, anebo jen tak šli spolu dál a časem se začali scházet v Pavlově domě, protože si spolu měli moc co vyprávět.
Onezimos byl otrokem - v domě Pavlova známého Filemona. To byl dobře situovaný muž z Kolos, který měl větší dům, ve kterém se patrně scházeli místní křesťané a Pavel tam býval ubytován. Jak se Onezimovi jakožto otrokovi vedlo, to nevíme. Někteří otroci žili v nelidských podmínkách a jinde byli takřka součástí rodiny. Lidé je však vnímali jako "mluvící věc", která je jejich majetkem, a má cenu tak jako kůň nebo domek. Když tedy Onezimos od Filemona utekl, způsobil mu finanční újmu a nejspíš ho ještě těsně před útěkem okradl, aby měl šanci přežít. To totiž nebylo lehké. Otroci byli označování cejchem, jako dnes třeba zvířata, a speciální policejní jednotky po nich pátraly. Když byli chyceni a vráceni pánovi, tresty bývaly velmi kruté. Přesto Onezimos utekl. Doufá, že se ztratí ve velkoměstě.
Pavel mu vypráví o sobě, o Ježíšovi, o cestě víry, o odpuštění a o božím království a Onezimos naslouchá. A časem v těchto rozhovorech s pastýřem Pavlem uvěří, a cítí jak se jeho život obnovuje.
Jenže - jenže spolu s Pavlem poznali, že tomu novému životu něco překáží. Onezimos se provinil - provinil se proti svému pánovi Filemonovi. A nejde se radovat z víry, když je něco nakřivo.
A tak Pavel říká: „Onezime, je třeba dát věci do pořádku, nenech to plavat. Vrať se. Já napíšu tvému pánovi dopis, víš, že se dobře známe, zastanu se tě. Můj kamarád Tychikus jede brzy do Kolos, tak pojedete spolu.“
Když Onezimos uvěřil, děly se v jeho životě velké věci: hledal vnější svobodu a našel vnitřní. Čekal jen beznadějné skrývání a našel nečekaně naději. I když byl na útěku, přijal pokoj. A věci se začaly rovnat. Tak to je když se rodí víra - člověk už nechce dál utíkat od svých problémů, ale dostává od Boha sílu je nahlédnout, mluvit o nich a řešit je. Onezimos poznal, že útěk - to není svoboda, ani úleva a už vůbec ne cíl. K novém "ježíšovskému" životu patří zpracování minulosti: hříchy vyznat před Bohem, omluvit se a ukradené vrátit nebo nahradit. Je to strašně těžké, ale také strašně potřebné. Lehko se to, bratře faráři, řekne, ale těžko udělá. Ano, vím. Proto snad potřebujeme někoho, kdo by takové břímě nesl s námi, nějakého "Pavla", který by se nás zastal, doprovodil, přimluvil se.
Jak ten příběh dopadl? Onezimos se na cestu zpátky vydal a Pavel mu dal s sebou dopis, je v něm i návrh řešení problému. Nebylo to lehké i pro Pavla: Filemon byl jeho přítel, Onezimos také. Já teď ten dopis přečtu, k nalezení je v bibli:
Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milo-vanému spolupracovníku, sestře Apfii, Archippovi, našemu spolubojovníku, a církvi v tvém domě: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím. Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista. Tvá láska mi přinesla velkou radost a povzbuzení, protože jsi potěšil srdce věřících, bratře. Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím, já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky - ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem. Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já Pavel píšu vlastní rukou: já to nahradím. Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe. Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu. Potěš mé srdce v Kristu. Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám. Zároveň mi také připrav ubytování, neboť doufám, že vám budu pro vaše modlitby darován. Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš, moji spolupracovníci. Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.
Pavel by určitě mohl Filemonovi nařídit, aby Onezima přijal už jako bratra a ne jako otroka. A mohl by to podepřít svou autoritou: „To je vůle Páně.“ Ale neudělá to. Udělá to tak, aby to mělo větší smysl a užitek. Láska je největším přikázáním a principem. A Pavel chce Filemona přivést k tomu, co je to - teď docela konkrétně - Kristova láska. Dokonce se v dopise ani nepředstavuje jako apoštol (v jiných dopisech takřka vždy), ale jen jako bratr. A za Onezima prosí, přimlouvá se.
Pavel taky respektuje právo. Posílá Onezima zpět, i když mu přirostl k srdci. Napadá ho sice ideální řešení: Že Filemon Onezimovi útěk a škodu odpustí a pošle ho z vděčnosti zpátky do Říma Pavlovi. Hm, tak to by mohl Onezimos rovnou zůstat v Římě a vyřídilo by se to poštou. Ale právě tohle Pavel neudělá. To by bylo vynucené. Však známe ty nešťastné situace, kdy někdo vymyslí, jaký dobrý skutek by mohl vykonat a zaranžuje to tak, že není úniku. Tudy ne. Musí to být dobrovolné rozhodnutí.
Však i Starý zákona zná oběti předepsané a oběti dobrovolné. A jinde Pavel velmi střeží dobrovolnost při konání dobra: „ Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení. Vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2Kor 9,7). A stejného tématu se týkalo i první čtení. Abraham po bitvě, kterou s Boží pomocí vyhraje, odmítá vzít válečnou kořist: „Pro mě nic, ale“ - podívá se na mužstvo - „oni možná budou chtít.“ Sám kořist nepřijal - ukazuje jasně, co by bylo dobře a tím promluví do svědomí ostatních - ale nerozhoduje za ně, nediktuje. Oni - ať se rozhodnou sami.
A aby bylo jasné, že evangelium nevnáší do světa další křivdy a nepořádek, a že odpuštění se nevnucuje tak, aby někdo při tom skřípal zuby, píše Pavel, že škodu, kterou Onezimos Filemonovi způsobil, nahradí. Respektuje zákony římské říše, ostatně - dát věci do pořádku - to je dobře biblický princip. Když vznikla škoda, je třeba se postarat o nápravu. Je to úkol
Onezima, ale Pavel píše, připiš to na můj účet. Já Pavel píšu vlastní rukou. Tedy vlastním rukopisem po právní stránce se zaručuji, že to myslím vážně.
A Pavel připojí ještě duchovní pohled: víš Filemone, vždyť takhle, když v Onezimovi poznáš bratra, budeš moci sám prožít radost, co dává Bůh. Bude to jako bys to učinil samotnému Kristu. A on, Onezimos, když ho jako bratra přijmeš, také prožije realitu boží lásky (a to je přece mimořádné, vždyť přirozené by to bylo naopak, že otrok víru svého pána spíše nenávidí). Ono to bude k dobrému všem, a také všem k radosti. A o tu přece jde: „Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu. Potěš mé srdce v Kristu.“
Několik výrazných motivů je v tom Pavlově řešení.
Jak moc důležité jsou vztahy, a láska nejvyšším přikázáním. Ale že také právo není něco, co bychom jako křesťané mohli v klidu obejít a nedbat na ně.
Významnou roli hraje dobrovolnost a napravení věcí. A také - že naše rozhodování uprostřed vztahů všedních - pracovních a přátelských - má i duchovní rozměr.
Jak už to u víry je, byl to risk, Pavel ani Onezimos nemohli vědět, jak bude Filemon reagovat - víra, to je vždy krok odvahy.
Jak to dopadlo ?
Fakt, že se nám dopis Filemonovi zachoval, a že v jiném Pavlově listě je Onezimos zmíněn jako posel a věrný a milovaný bratr (Kol 4,7-9) nám ukazuje, že Onezimos dopis nezničil, neutekl a k Filemonovi ho donesl. A taky že ho nezničil ani Filemon a nenechal Onezima po návratu zbičovat a znovu ho nezotročil. (To by pak asi při návštěvě, kterou Pavel v dopise ohlásil, byla v Kolosách docela mrazivá atmosféra, kdyby se tam Pavel dozvěděl, že Filemon dopis roztrhal a Onezimos je ve vězení.) Dokonce je zmínka v jednom mimobiblickém dopise, že snad byl bývalý otrok Onezimos později biskupem v Efezu.
Tedy Filemon dostal dopis. Ne dopis úřední s nadpisem Věc: Otrok Onezimos. To by se asi Filemon hned rozčílil: "Ten bídák co utekl a kradl." Ne ne. Filemon dostal dopis osobní, kde Pavel začíná od toho dobrého: přeje milost a pokoj, děkuje za Filemonovu víru a vyjadřuje naději, že pozná, co dobrého může udělat. A přitom mu nechá svobodu, jak to vyřeší. Dopis je s pozdravy dalších bratří.
Vypadá to, že láska Kristova zvítězila. Podmanila si lidské srdce. Jedno - Filemonovo, ale i to stojí za vyprávění, když radost z toho měli i další. Církev s pomocí Ducha svatého ten osobní dopis zařadila do bible.
Pane Bože, prosíme, dej nám sílu řešit složité životní situace moudře a s láskou. Amen