David a Abšalom
Text: 2 Sam 15 – 16
----------------------------------------------------------------------------------------
Sestry a bratři,
princ Abšalom chce svrhnout z trůnu svého otce Davida a začíná získávat přívržence. (dlužno dodat, že jich nebylo málo, protože to v Davidově říši leccos skřípalo - třeba v sociálních otázkách – ono když člověk už delší dobu bydlí v Jeruzalémě, v paláci, tak to nevidí) Abšalom měl vůz a koně, nechal se vozit po městě a před jeho vozem běhalo 50 mužů. Dnes se tomu říká zviditelnění. Nic moc se neděje, valný smysl to nemá, ale Abšalom se postupně vkrádá do lidské mysli, do povědomí veřejnosti, podobně jako reklama či tváře politiků podél cest.
Četli jsme, že brzy ráno si Abšalom chodil stoupnout do městské brány a zastavoval muže, kteří zdaleka přicházeli do hlavního města k soudu. Nechal si vyložit jejich případ a ubezpečoval je, že kdyby on byl králem, jistě by dal soud za pravdu jim. A když pak přišla druhá strana sporu, slíbil jí to samé. Klasická taktika při získávání popularity... "Víte, kdyby to byl opravdu dobrý doktor, určitě by vás léčil jinak." "Pane, kdybyste to auto býval dal ke mně, tak by vám ten motor neodešel." "To víte, že dobrý šéf (třeba já) by vás jistě více ocenil." Je to, sestry a bratři, velké pokušení říci: "Co, maminka ti to zakázala, to já bych ti to klidně dovolil." "A ale v naší církvi byste tyhle problémy neměl….." A jde to až ke všelijakým politickým slibům: zavedeme pořádek, zvýšíme platy, darebáky zavřeme, kdybychom my byli u moci.
Dále čteme, že Abšalom také posílá své lidi do všech koutů království, aby, až uslyší polnici, provolávali – "Abšalom se stal králem!" Spoléhal na to, že když obyčejný občan odevšad uslyší že „Abšalom je králem“, možná se sice bude divit, že už ne David? Ale řekne si, že to tak asi má být. Když se to všude kolem křičí, když to říkali v televizi, tak to tak asi je. Stádo ovcí bez názoru, které kouká, co udělají lidé okolo, které sleduje, co se tak o té věci říká, které tleská tomu, komu se momentálně tleská…..
David musí prchnout. Do cesty mu pak vstoupí různí lidé.
První je kněz Sádok – ten mu přichystal s sebou truhlu úmluvy, což bylo odvážné rozhodnutí víry. Král si ovšem nechce Boží přízeň vynutit (ono by to také bylo marné). Odchází bos, bezbranný. „Odnes tu schránu zpět. Naleznu-li u Hospodina milost, přivede mě zpět, jestliže jsem ho však zklamal, pak není na světě moci, která by to mohla změnit.“ David si pamatuje jak to bylo se Saulem - který se o své kralování dral do posledního dechu. Jestli už teď Hospodin rozhodl o novém králi nemá cenu se tomu vzpěčovat, a pokud ne, tak se spravedlnost ukáže. Nechá to na Pánu Bohu.
Objeví se také velitel jeho tělesné gardy Itaj Gátský. David mu však říká: Zůstaň zde a nabídni své služby novému králi. Ke mně nemáš žádné povinnosti. David prostě nechce, aby kvůli němu strádali druzí. Nechce do svého těžkého údělu vtahovat nikoho dalšího. Ale ukáže se, že Itaj není obyčejný žoldnéř, který je schopen sloužit každému, kdo mu právě zaplatí. S Davidem zůstává a dobrovolně odchází do vyhnanství. Velká věrnost – a to byl považte cizinec.
Objeví se také muž, co na Davida u cesty hází kamením a hlínou a proklíná ho. Jakýsi Šimeí - příbuzný bývalého krále Saula. Posměváček, který si dovoluje na toho, kdo je v nouzi. Víme, o co jde. Známe je. Jeden svalnatec z Davidovi ochranky nabídne, že Šimeího jedním máchnutím meče zlikviduje. Jenže David to odmítá. Nemá potřebu se hájit a pomstít svou uraženou ješitnost. Navíc, on za tím posměváčkovým hlasem sám pro sebe slyší hlas Boží. To je jeden z okamžiků, který ukazuje, na čem stojí Davidova velikost a proč je David předobrazem Mesiáše. Dovede odhlédnout od své moci, od svých ambic, od svých nároků - a nastavit tvář Boží kritice.
Je tu také Achítofel. Davidův nejlepší a nejchytřejší rádce. Přidal se na stranu vzpurného Abšáloma. Muž protřelý a mazaný, jeho kontakty a rady byly patrně k nezaplacení. Muž, který se vyzná. Komu poradil, ten na tom vydělal. Musel být chytrý a inteligentní. A přece je to gauner. Co je platné, že byl „chytrý jako bůh“, když se přidal jednou na stranu dobra a podruhé na stranu zla. K čemu je chytrost a nadání, která se dá koupit? K čemu je právní, politické, vědecké, teologické a všelijaké další nadání, jestliže se podílí na násilí a nespravedlnosti. Každý z nás má nějaké schopnosti a obdarování. Ale jde o to, čemu je propůjčíme. Nožem se koneckonců dá krájet chleba i zabíjet. Chytrý člověk může být hrdina nebo zločinec. Vzdělaný a šikovný má před sebou tutéž volbu.
Dalším mužem, kterého David potkal, je Síba. Síba se po té, co zemřel král Saul, rychle ujal vlády nad troskami Saulova domu. A získal slušné postavení. To mu ovšem vzal právě nový král David, když Saulův majetek přiřkl Mefibošetovi. To byl Saulův vnuk, muž s postižením na obě nohy. Dny uplynuly, David je na útěku a Síba je tu zase. Jedná rychle. Vyjede vstříc utíkajícímu králi a jeho lidem. Vezme spoustu čerstvého chleba, hroznů, letního ovoce a vína. Pro koho to máš, ptá se David? Pro tebe a tvé lidi, odpovídá Síba. To na Davida udělá dojem. Někdo si na něj vzpomněl a posílá dobré jídlo v těžké chvíli. David je z toho úžasem vedle. Jen se zeptá, kde je Mefibošet nebo jeho zástupci a Síba odpoví, že zůstal doma a čeká, že mu nový král – Abšalom, vrátí ještě více majetku. Síba Davida dostal. Stačilo uspořádat raut v přírodě a označit někoho za stoupence protivníků. David jedná rychle. Ještě je králem, ještě má moc, ještě platí jeho slovo – tak tedy: "Síbo, všechno co je Mifibošeta, je od této chvíle tvé." Převod velikého majetku během chvíle. Síba je rázem boháč, Mefibošet, aniž by mohl povědět slůvko, je na mizině. Nikdo si to neověří, nikdo se nezeptá. Král prostě rozhodl. Vymizeli snad lidé jako Síba, kteří vychytrale omámí ty, kdo mají moc, ve vhodnou chvíli vstoupí do jejich života a pak se mají dobře? Po rychlém převodu majetku. A ubylo chudáků jako Mefibošet, muž s postižením, trochu pomalý, nenápaditý, než se vzpamatuje, rychlejší a důmyslnější mu majetek vyfoukne.
Různí lidé se objevují kolem Davida na útěku. Ukazuje nám bible modelové postavy, charaktery, abychom lépe pochopili, co se
kolem nás děje. Abychom se modlili o vnímavost k tomu, co je kolem nás, abychom se nestali pouhými statisty v cizích hrách o moc a majetek. Abychom se nedali ovlivnit propagandou, abychom si nenechali ukrást ani rozum ani srdce.
David utíká, pláče, je to trpké. Milí přátelé, kolik lidí dnes utíká a pláče, kolik neví kde přespí v mokré a studené noci, nevědí co bude dál, kde budou bydlet, kdo se jich ujme. Aktuální bolest těch, kdo utíkají před násilím a nesvobodou. A po čase se dostaví bolest chronická, dlouhodobá, kterou s sebou vlečou. Mnohé křivdy a mnohé strádání pálí ještě dlouho po té. Možná až do smrti to bolí.
Ježíš informuje učedníky, že to bude bolet, když v tomto světě uvěří jeho slovu. Že to bude bolet, když budou toužit po přímých vztazích a po pravdě a spravedlnosti. Že bude bolet dospělost synů a dcer. Už i oni mají svou minulost, už i jim se zaplňuje jejich originální životní příběh. A minulost skutečně bolí, někteří lidé jednají lstivě a chystají převraty proti nejbližším. Mnozí trpí na útěku. Mnohého svírá fakt, že vlastní syn či dcera se stali nepřítelem. Takový je život, který žijeme. Jiný není. A úsilí o dobré věci bolí.
Věříme, že do tohoto světa vstupuje Bůh. Potřebujeme se znovu ujistit, že se v tomhle světě dá žít, že právě do tohoto života vstupuje Bůh. Že i do mé bolesti a nemocných vztahů vstupuje Bůh. Potřebujeme se ujistit, že existují i jiní lidí – co majetek neberou, ale dávají, lidé, co nejsou bezohlední, ale berou ohled právě na takové jako Mefíbošet – trochu pomalé a kulhavé, takoví, co neházejí kamení a nadávky, ale přinášejí dárky a přání a dobrořečení.
A zároveň víme, že dokud Kristus v plnosti nepřijde podruhé, budeme tu všichni. Síba, Šimeí, Mefibošet, David, Abšalom. Mezi náse všecky přišel Kristus. Říká: Pojďte za mnou všichni, berte ode mne všichni, přijímejte se, mějte se rádi, nenadávejte si. A my smíme mít naději, i kdyby proti nám šly vlastní děti a kdejaký ubožák po nás házel kameny a metal prach. Takže Bůh to zná, krásu i bídu světa. Prožil ji nablízko v příběhu svého syna Ježíše. A kupodivu přislíbil, že tento svět přece nikdy neopustí. Amen