Čtení: J 20,19-23
Text: Mk 2,1-11 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“
____________________________________________________________
Sestry a bratři,
taky vás to zarazilo - že Ježíš nechápe, co se od něj čeká - spustili tam přece OCHRNUTÉHO - a on řekne: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Napadla mě ilustrace: Přijde člověk do restaurace a objedná si polévku. Číšník přijde záhy a nese hostovi kalhoty a košili, a povídá: „Tady máte, oblečte se.“ (Host byl totiž nahý) „A tu polévku vám taky přinesu.“
Člověk něco očekává, ale dostává od Boha něco jiného. Člověk si myslí, co od Ježíše potřebuje, ale on mu dává něco jiného - to, co onen člověk nejvíc potřebuje. Jde ke kořenům nouze člověka. Ostatně, milí přátelé, kdo je na tom lépe? Zdravý člověk pronásledovaný výčitkami svědomí případně pocitem neodpykané viny, anebo člověk chromý, který je psychicky v pohodě?
Mimo jiné: zdá se mi důležité, že Ježíš vlastně odmítá vidět na ochrnutém jenom to jeho ochrnutí; odmítne vidět v něj jenom postiženého, kterého má politovat pro jeho postižení. Neredukuje onoho člověka na jeden rys, který trčí. Ježíš v něm vidí plnohodnotného člověka. A ten má také jiný život a jiné problémy, než jenom to postižení, kvůli kterému ho přinesli. Prostě Ježíšovi přinesou člověka a on řeší to, co považuje za nejdůležitější. Odpuštění hříchů. To je to, co potřebuje. Tak jako všichni ostatní.
V příběhu jsou čtyři postavy. Stojí za to popřemýšlet, která role patří nám? Jsem v tom příběhu jeden ze čtyř nošičů? Anebo spíš momentálně patřím na nosítka pro ochrnuté? Anebo bych se zařadil do zástupu, který je kolem a žasne. Anebo bych, popravdě řečeno, patřil spíš k oněm rozčileným zákoníků? Kde jsem v tom příběhu? Já?
…. Myslím, že stojí za to, si to nechat projít hlavou…
Ale protože je dnes výroční sborové shromáždění, chci nám k tomu, sestry a bratři, nabídnout ještě jinou perspektivu – takovou alegorii: představit si na místě ochrnutého - církev. Církev jako ten oslabený na nosítkách. Ten, co potřebuje někoho (něco), kdo by ji přiblížil k Ježíšovi. Církev všelijak oslabená.
Církev ochrnutá kvůli malé víře.
Církev oslabená spory a hádkami, kdo je lepší a kdo je správnější.
Církev ochrnutá kvůli strachu z budoucnosti,…
…. ale nakonec i vzpomínky na slavnou minulost dokážou spolehlivě ochromit.
Církev, která je někde stranou, zatímco shluk kolem Ježíše je jinde.
Církev která potřebuje nějaké (čtyři) přátele, a možná jsou to přátelé mimo církev, (? nevěřící), kteří jí pomůžou. (ano jsou to někdy tzv. nevěří přátelé, kteří svými otázkami ukážou blíž ke kořenům víry a blíž k Ježíšovi, k absolutní podstatě, zatímco my trčíme stranou u různých detailů - ohledně liturgie, pojetí církve, církevních řádů, ...).
Církev, která přemýšlí, co všechno potřebuje pro budoucnost (a potřebuje budovy, plány rozvoje, rozpočet….) až by zapomněla, že potřebuje především odpuštění hříchů. Cože církev – odpuštění hříchů? Ano, tak jako každý, .... A ty další věci potřebuje řešit následně také…
Ten ochrnutý je statický (tak jako dokáže být církevní instituce statická). Když se v Kafarnaum (tedy u nás blízko) rozšíří zpráva, že se znovu objevil Ježíš, dávají se věci do pohybu.
Ochrnutý i ochrnutá církev si všímá, že se něco děje. Ale nemůže se pohybovat. Všichni chodí v dnešní době tak rychle. A tak zůstává ležet mimo.
Přicházejí čtyři přátelé. A už je vidíme, jak jdou i s tím ochrnutým k domu na konci města. V naší alegorii - můžeme myslet na to, co si my myslíme, že je v církvi ochrnuté, oslabené, nemocné.
A můžeme naše otázky nad církví vložit na ta nosítka. Ti čtyři andělé je myslím unesou. Zdá se, že sílu a výdrž mají, a fantazii taky, to hned uvidíme.
Kolem se tlačí dav lidí. Ochrnutý Ježíše ani nevidí ani neslyší. Asi bychom i s našimi otázkami, pochybnostmi a starostmi ohledně ochromené církve zůstali venku, kdyby nepřišli ti čtyři. Čtyři - jejichž fantazie a výdrž je větší než naše netrpělivost a malá víra. A když se tihle čtyři rozhodnou, že ho k Ježíši dostanou, tak je nějaký dav u vchodu neodradí. Vynesou ho na střechu - tenkrát je měli placaté - a začnou ji rozebírat. Už to ve stropě nad Ježíšem skřípe, ťuká, vrtá, když se lopotí s tou střechou ..... až udělají tak velkou díru, že můžou ochrnutého spustit přímo před Ježíše. Přivázali totiž k nosítkám šikovně čtyři provazy a šlo to. To by bylo – církev přímo před Ježíšem!!!
Co s tím ochrnutým na nosítkách (na kterých leží i naše otázky ohledně ochrnuté církve) co s ním teď Ježíš udělá ? „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Pozoruhodné.
Stojí tam: „Když Ježíš viděl jejich víru.“ Tedy ne, že by viděl víru ochrnutého. Žádná aktivita toho ochrnutého, žádný vstřícný krok. (Ostatně, kde by měl vzít sílu, když jen leží.) Tedy Ježíš viděl ty čtyři, co se s naloženými nosítky táhli, vydrápali se na střechu, odkryli ji, sehnali lana, abych ho mohli spustit dolů - tohle všechno: jejich fantazii, trpělivost, výdrž, námahu a sílu - to všechno je shrnuto do věty: když Ježíš viděl jejich víru. Tohle je víra. My si pod slovem víra představíme: úkony zbožnosti, jasný vhled, přesně formulované vyznání, účast na církevním životě. Tady je víra – prostě výdrž, námaha, síla, fantazie, odvaha..... Víra, která přijde druhému k dobru. „Zástupná víra“. Oni svou vírou toho ochrnutého zastoupili.
Bez těch čtyř by ochrnutý ležel na kraji silnice. Byl by symbolem pro všechny, kteří jsou totálně ochromeni kvůli nějaké neblahé životní události nebo ochromeni kvůli neblahé události z církevních dějin, nebo ochromeni kvůli nějaké neblahé události ze života sboru, takže nevědí, co dál. Ale ten příběh je o novém začátku. A z toho je také jasné, co může oživit církev - ne její budovy a historie, ale dva, nebo tři nebo čtyři, kteří se ve jménu Ježíšově sejdou a nenechají se odradit. Nenechají se odradit, že je přístup k Ježíšovi zablokován. Čtyři, co ve své víře nemyslí na svou osobní spásu, ale jde jim o druhé, právě o ty, kteří jsou ochromeni svými pochybnostmi, svou malátností, ochromeni svou bolestí. Taková víra - ne pro vlastní spásu, ale pro druhé. „Církev je buď pro druhé nebo není vůbec.“
Někteří ze zákoníků protestují. Dělají to zákoníci všech dob, když se ve jménu Ježíše odpouští. To přece smí jen Bůh, a ne člověk. Hřích - to je odloučení od Boha. A tuto vzdálenost může překonat jen Bůh.
Chtěl by někdo proti argumentaci zákoníků vznést námitky. Je v jejich argumentech nějaká díra? Asi ne.
Díra je v našem příběhu na jiném místě: Nikde totiž není psáno, že ti čtyři onu díru ve střeše zase uzavřeli. Takže když ten ochrnutý ze svých nosítek vidí Ježíše, zároveň nad Ježíšem vidí otevřené nebe. Ten ochrnutý vidí něco, co zákoníci nevidí. Vidí, jak je v zákrytu nebe a Ježíš. Vidí to z perspektivy, kterou kromě nemocných mají jen děti a mrtví. „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ochrnutý to slyší jinak než zákoníci. Slyší Ježíšovo slovo, jakoby k němu zaznělo přímo z nebe....
Zákonící slyší Ježíšovo slovo jinak. Jen tak si v pondělí nebo v úterý říct: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“, to je síla, to je příliš jednoduché, to je laciná milost, to je pojem vyhrazený Bohu.
Sestry a bratři, kolik takových Ježíšových pojmů a činů existuje, které jsme my, církev, obklopili takovou svatostí a zařadili je do církevní nesrozumitelné mluvy (někdy nazývané kananejština). Vyjadřovaly něco podstatného z dění víry, něco existenciálního, dynamiku dění mezi nebem a zemí - a zbyly z toho jen pojmy: milost - ospravedlnění - posvěcení - blahoslavenství - odpuštění - víme, co to znamená, nebo nám to jen tak příjemně nábožensky zní, a jsou to pojmy dočista prázdné? Cítíme z nich nějakou sílu ?
Milí přátelé, bereme vážně to, co říká Ježíš: „Komu odpustíte hříchy, tomu odpuštěny jsou....“ Učedníci jsou vysláni odpouštět, vyřizovat odpouštění. Ne aby se povyšovali, ale ve smyslu: když to vy (co o odpuštění víte) neuděláte, tak kdo to udělá, kdo odpuštění vyřídí? Sestry a bratři, realizujeme toto pověření? Anebo necháváme lidi všelijak ochrnuté být ....
V církvi jsou ti, kdo mají dost síly druhé nést a jsou tam i ti, co je potřeba je nést. Vzájemné dávání a braní - to dělá církev církví. A všichni, ať už jsme v kterékoli roli, potřebujeme být blízko Ježíši, potřebujeme znovu vidět toho, jehož slovo není prázdný pojem, ale dává věci do pohyby (však víme, co dokáže způsobit, když nám někdo odpustí, to je člověku i po těle tak nějak lépe).
Pane, obnov svou církev a začni u mne.
Pane, obnov náš sbor a začni u mne. Amen
(podle kázání Christiana Möllera)