Text: Gn1,3-31
I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak.
Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ Byl večer a bylo jitro, den pátý. I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
Milí přátelé,
Zazněla píseň, chvalozpěv stvoření Františka z Assisi – text známý z mnoha dalších zpracování (BTS, Svítá), po kázání zazní další píseň Modlitba ghanských křesťanů. Dnešní čtení z bible byla taky píseň. Všechny mají podobné téma.
Možná to někoho překvapí, možná to někoho třeba i osvobodí. Totiž ten text ze samotného začátku bible je poezie. Je to písnička o šest slokách, s refrénem: „Bůh viděl, že je to dobré. A byl večer a bylo jitro, den další.“ Ta písnička nám nepopisuje, jak to bylo, když vznikal svět. Tyhle otázky můžeme v klidu přenechat přírodovědcům, ať zkoumají, jak to všechno mohlo být. Ať předkládají a zase ruší své hypotézy, ať se zabývají velkým třeskem a lidoopy – je to jejich úkol, tak ať se snaží. Ale víra, ona životní poloha opřená o Boha, je na těchto informacích nezávislá.
Někdo by chtěl (a jsou tací) jaksic z křesťanských pohnutek bojovat za to, že svět byl stvořen Bohem za 6x 24 hodin a že přírodověda neplatí, a že bychom to tzv. “biblické pojetí“ měli prosadit do učebnic. Tak pokud by nás někdo zval za tuhle věc bojovat, hledat důkazy a vyvracet evoluci apod., myslím, že toto pozvání můžeme v klidu odmítnout. Protože to není barikáda, na které stojí za to bojovat. Proč? Protože si dotyční bojovníci nevšimli (nebo nechtěli všimnout), co je to za literární styl, jaký je to žánr. Že je to píseň. Prostě, nemá smysl hledat pohádku na dobrou noc v knize s názvem Nová česká kuchařka, tak jako nemá smysl hledat výklad občanského zákoníku v knize s názvem 100+1 rada pro zahrádkáře – to je jaksi mimo. Tak úplně stejně mimo – je hledat v bibli informace o vzniku světa a vzniku druhu homo sapiens. Bible není kniha vědecká, ale svědecká. A je důležité hledat o čem svědčí.
Úvodní kapitola bible je poezie, píseň. A tak k ní musíme přistupovat. Ano, může někdo prohlašovat, že Jiří Suchý je špatný umělec a navíc dezinformátor – protože Měsíc světlo své po kraji nerozlévá, protože nemá ani ruce ani konev, a navíc světlo je elektromagnetické záření. A hvězdy že vůbec nemohou říkat, že čas je jít spát, protože hvězdy nemluví. A že bychom tou písní neměli dětem mást hlavy. To je prostě mimo. Ale pokud to pochopíme přiměřeně, tak budeme mít kus hezkého večera a ta písnička pozmění náš vztah k okolí, k našemu místu pod večerní oblohou i k těm, co sedí vedle nás. O kousek posune naše vnímání světa, změní náš vztah k okolí. Tak i píseň Františka z Assisi, onen hymnus o stvoření.
Vidíte, hymnus, hymna. To je taky píseň, která nechce popisovat, být exaktní a přesná. Hymna chce posílit vztah – konkrétně vztah k životnímu prostoru, kde žijeme a lidem v něm. Taky bychom ji mohli začít rozebírat – a tvrdit, že je lživá, protože, když přijedete přes severočeský hnědouhelný revír, tak určitě neřeknete – „zemský ráj to na pohled“, a voda nehučí po lučinách, ale v trubkách co vedou do chemických závodů, a pak zpět do řek, a bory šumí po skalinách jen pokud je nesežral kůrovec. Ale to je celé mimo. Hymna chce vyjádřit a posílit vztah k vlasti.
Hymnus, co je úplně na začátku bible, chce vyjádřit náš vztah ke světu a posílit vztah k Bohu – dárci života.
Předně nás chce pozvat, abychom žasnuli a kochali se z toho, co příroda dokáže. (Barth – úžas) Že ještě než my jsme cokoli udělali, už je tu něco, co jsme dostali – dostali jsme prostor k životu, dobrý prostor. Ne chaos a shluk, ale přehledný svět uspořádaný.
Za druhé nás chce pozvat k pokoře – svět, to není jen společnost lidí, ale celá země, zvířata, kameny, rostliny. Člověk není oddělen od ostatního stvoření. Svého Dárce života má i obloha, moře, i les, i kráva a střevlík. Také oni patří Bohu tak, jako i my patříme jemu. i oni mají od Boha život a jsou předmětem jeho opatrování. A navíc, příroda nás tu nepotřebovala. To my jsme závislí na přírodě, daleko víc než ona na nás.
Jestli má někdo dojem, že v křesťanství jde o spásu lidské duše, tak musíme říci, že by to byla hodně zúžená a podvyživená spása. Jestli vyhlížíme záchranu jen své duše, je to poněkud sobecké. A taky by to bylo dosti absurdní - radovat se ze spásy své duše uprostřed totálně zničené a hnijící přírody. Vyhlížíme přece novou zemi a nové nebe, totální proměnu nebe i země. Ne jejich zničení, a náš návrat do ráje. Ale proměnu všeho v příchodu boží slávy. Snad není, sestry a bratři, zbytečné říct tady onu základní věc, že také my jsme součástí přírody. A chvalozpěv bratra Františka nás k takové pokoře a sounáležitosti s přírodou vede. Když nám do úst vkládá slova o tom, že naším bratrem je oheň, vítr, naši sestrou země a voda. ….. příroda nás tu nepotřebovala. To my jsme závislí darech, co nabízí Bůh v přírodě, závisíme na nich daleko víc než příroda ona na nás.
A třetí, k čemu nás – kromě úžasu a pokory – ten text zve je odpovědnost. Člověk - jeden každý z nás i všichni dohromady - jsme v kněžské pozici, prostřednické. Kněz v chrámu, to je ten, kdo je uprostřed mezi lidem a bohem. Tak i my vzhledem k přírodě. Před Bohem se přimlouváme za celé stvoření, které máme spravovat a střežit. A zároveň před celým světem zastupujeme boha. Představujeme v přírodě způsob jeho vlády, správy věcí. Připomínáme přírodě Pána Boha. Jeho péči, jeho náklonnost. Jan Heller tu pozici vyjádřil výstižným obrazem – Člověk je pastýř stvoření. Má ho na starosti, jako pastýř, a jako pastýř chrání život, a jako pastýř si ze svěřeného bere jen tolik kolik stádo unese, aby bylo dále životaschopné. Pastýřský přístup ke světu, to je trvalá udržitelnost. A to je naše odpovědnost.
Když se v moderní době bádá po podstatě člověka, začíná se obvykle u toho, co člověka odlišuje od zvířat. Myslím, že je čas to otočit a rozhlédnout se po tom, co máme se zvířaty a ostatními tvory společného. Co nás spojuje. Takové rozhlížení nijak nezmenšuje jedinečné postavení člověka ve vesmíru - to ovšem nevyplývá z našeho umu nebo z přirozených rozdílů, ale z božího rozhodnutí. A tak je s námi příroda také v naší víře i v našem nedělním slavení. Krásný je bratr oheň, když do něj koukáme, krásná je voda, průzračná, osvěžující, krásný je měsíc, krásný je bližní vedle mne, každý člověk je krásný, krásný je východ slunce i západ, je krásné být účastníkem tohoto zázraku, dobrodružství božího příběhu se světem. Smím tu být, jsem přijat. A zároveň jsem vyzván, aby to nebylo marné, nesmyslné, pokřivené, prázdné. Je to v té modlitbě ghanských křesťanů obojí, jsem přijat, jsem součástí božího stvoření a jsem i vyzván. Jsem přijat a jsem vyzván.
V našich očích je ještě spánek,
ale na našich rtech chvála tvého jména.
Chválíme tě, velebíme tě, modlíme se k tobě.
My, to je země, voda i nebe,
všechno, co jsi stvořil raduje se z tvého slunce.
Mlha ještě visí na stromech
a jemný vítr zaslibuje dobrý den.
Dej, ať se hodiny a minuty v našich rukách nerozplynou,
dej, abychom žili tvůj čas. Amen