Čtení: Žd 12,1-13 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: 'Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.' Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. 'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.
Poslání: Fp 3,13-14 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Text: 1K 9,23-27 Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni.Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.
_____________________________________________________________
Milí přátelé,
apoštol Pavel ve svých výkladech o víře často navazuje na běžné lidské zkušenosti. Aby mu jeho posluchači a čtenáři dobře porozuměli - proto uvádí příklady, něco, co si lidé dokážou představit. Jednou mluví o kuchyňském nádobí a pokladu, jindy o číšníkovi nebo o pěstování stromů. Jak jsme dnes slyšeli, použil (nejednou) také příklad ze světa sportu. Mnozí z vás jste asi (tak jako Korinťané) sledovali olympiádu - dnes se běžel poslední běh - maraton. O běhu na dlouhou trať Pavel právě píše. Totiž řecký a také římský svět každé čtyři roky fandil svým borcům na hrách, které měly vysokou návštěvnost a prestiž. V roce 53, kdy apoštol Pavel nejspíš píše dopis do Korintu, se sportovci právě chystají na 208. olympijské hry. Vítězové budou oslavováni, stanou se z nich hrdinové. Ale co, dodáme: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Ale teď si přestavte, že apoštol Pavel, říká: (cit.v.24). Tedy shrnuto: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. Jenom se zúčastnit - to je málo. Vyběhnout, to umí každý ňouma. Přihlásit se do maratonu, nalepit si číslo na tričko, to nic není. Je třeba víc, je třeba vydržet do konce, do cíle, zabojovat, nevzdát se, zápas dokončit.
Tady je ovšem třeba promyslet pojem vítězství. Na olympiádě může vyhrát jen jeden. Ale v onom křesťanském maratónu pro nebeskou cenu mohou být vítězi všichni. Tam se totiž nevítězí proto, že ten druhý prohrál. A to je, myslím, podstatný moment. Tady totiž dobíhá jako vítěz ten, kdo vůbec doběhl.
Pavel nám nabízí běh na dlouhé trati jako obraz života víry. Vstup do závodu neznamená automaticky výhru. Vešli jsme do křesťanského života (křtem), přihlásili jsme se, máme startovní číslo, už jsme vyrazili, ale teď je třeba vydržet.
A aby závodník neklesl po jednom kole, aby se nepřerazil o první překážku na trati, tak se musí připravit. Sportovci pečují o své zdraví, o tělo, regenerují, radí se s odborníky - správná životospráva, spánkový a stravovací režim, a především pravidelné tréninky. Tady mám za to, Pavlův obraz o běhu dobře zrcadlí život víry - maraton duchovního života. Jak se na něj připravit? Jak být duchovně fit ? Ptáme se tak vůbec? Pečujeme o zdraví své víry ? Regenerujeme ? Nelitujeme času a energie, stejně jako u zdraví tělesného ? Jinak maraton víry těžko doběhneš, nestačíš, chceš to přece jen zvládnout a strhneš se. I v životě víry může pořijít zranění…
Možná mi napovíte, že nedělní bohoslužby jsou pevným místem takové životosprávy, tréninkem, kde závodník obdrží více či méně osvěžující nápoj, potká se s těmi, kteří mu fandí, posílí se a hlavně -znovu může slyšet o tom, že Stvořitel pravidel a Nejvyšší sponzor zasahuje do hry v jeho prospěch a není to přitom proti pravidlům. Naopak, lidská pýcha, která se domnívala, že si na hru stačí sama, odmítla nejlepšího hráče, který byl nasazený do hry - byl z galilejského týmu. Dokonce jsme ho my lidé vyřadili ze hry nespravedlivou diskvalifikací. Ale on navzdory tomu běží s námi stále, dokud nezazní závěrečný hvizd, dokud i ten poslední závodník neproběhne cílovou rovinkou.
Pavel přemýšlí dál: "Každý závodník se podrobuje všestranné kázni." Od sportovců se dozvíme, že se trénuje v tréninkových skupinách. Myslím, že je dobré i duchovně trénovat společně. Kdo je sám, nemá se s kým poradit, s kým zanadávat na únavu a radovat se ze zlepšení výsledku. Nemá jištění pro případ křečí. Myslím, že přidat se ke skupině trénujících, těch, co se udržují v kondici víry, je moudré, přínosné. A taky se nebát vzájemně se povzbuzovat. Je třeba dát na rady trenéra, dárce moudrosti, našeho Pána, Nejvyššího trenéra. On dneska radí kdekdo kdeco. Věřme jednomu trenérovi, pro kterého jsme se rozhodli, se kterým máme osobní vztah a věříme, že to s námi myslí dobře. A také to chce trpělivost, protože výsledky nepřichází hned. Jak ve sportu tak i v životě víry.
Při prvním čtení jsme slyšeli: "Odhoďte všechnu přítěž i hřích". Ať se vám běží co nejlépe - Odložte, co je navíc. Při závodu i před tréninkem je třeba jít do šaten a odložit tašku, kabát deštník, s tím by se běželo špatně. I před závodem o pohár božího království je třeba odložit, co tíží a překáží: totiž zlost, hořkost, smutek, starosti. "Odložit!" Zní povel trenéra a zkušení závodníci přikyvují. Není to vždy jednoduché. Ale pomáhá to - podívat se o samotě na sebe (do pomyslného zrcadla v šatně) a říci, co všechno mi brání v běhu víry, co bych chtěl odložit, už s sebou netáhnout. To platí předně pro hřích - ten se nám plete pod nohy - no asi jako kdyby chtěl závodník běžet v dlouhém hábitu. Hřích to není jen sladké pokušení, jak se nám snaží vnutit prodejci nanuků, hřích je také cosi nešikovného, co nám vadí, co nás brzdí, co se nám plete pod nohy. Možná se pak při odchodu na stadion lekneme své nahoty (asi víte, že na klasických olympijských hrách závodili jen muži a to nazí). Ale i dnes má závodník z oblečení jen to nejnutnější. Můžeme se pak leknout své bezbrannosti, odhalenosti, nic v ruce. A to je opět příležitost pro okolostojící sestry a bratry. Pomoci překonat strach, že když se ukázalo, jaký jsem, že mne Ředitel závodu vyloučí. „Nevyloučí“ zní chorál spoluběžců, on je laskavý a shovívavý.
Nepopulární ale k úspěchu potřebná je sebekázeň při tréninku. Situace, kdybychom chtěli dát na momentální touhu, pocit, náladu. Pro pocit žízně přece sportovec hned neodstoupí ze závodu, ani při prvních příznacích únavy. Tak i v běhu víry je třeba počítat s únavou, bolestí, s tím, že běh je dlouhý, že přijde pokušení to vzdát, odstoupit, ať hrajou dál beze mne. Je důležité nenechat se převálcovat přítomností, běžíme kvůli budoucnosti, ano, vždyť čeká cena, medaile, vavřín - to nás táhne, to je motivace. Kvůli tomu přece běžíš, kvůli tomu se dřeš, potíš. To, co ještě není, ale co je slíbeno, to co ještě není, ale je připraveno, enhle výhled ti pomůže vydržet všelijaké aktuální obtíže.
Pavel pokračuje: "Sportovci to podstupují pro pomíjitelný věnec, my pro věnec nepomíjitelný." Co je tady tím věncem? "všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl." Proto cvičím, trénuji, abych se účastnil toho velkého božího podniku, zvaného dobrá zpráva. Abych se stal někomu dobrou zprávou nebo aspoň nebyl druhým ztělesněnou katastrofou. Být nositelem slova, které zachraňuje - to je největší radost. Pro toto stojí za to se ukáznit, tomu přizpůsobit svůj život, svůj životní rytmus. Pro podíl na věčném, nepomíjejícím životě. Já tedy běžím ne jako bez cíle. Píše Pavel. Tedy neloudám se světem dneska sem a zítra tam, netrčím bezprizorně ve vzduchoprázdnu, neochutnám tu dobro tam zlo, netočím se v kruhu - parafrázuji Pavla. Sami víme, jak se dokážeme plácat v bezcílnosti, jak nás stravuje, že měníme priority, cíle, zaměření. Lítáme v tom. Ujasnit si směr, to je třeba. říká Pavel, běžet k cílí, mířit přímo na protivníka. A nemarnit čas zbytečnostmi.
A když už opravdu nemůžeš, všimni si, že podél cesty stojí všechno nebeské dvořanstvo od trůnu Nejvyššího a fandí ti: přidej, nevzdávej to, do toho. A tak běžíme, my z klubu SK Boží bojovníci, běžíme, bojujeme sami se sebou, řítíme se k brance, zabíráme pádlem, šlapeme do kopců na kole, lapáme po dechu, nemůžeme, góly padají i do naší sítě, ale jedno je hlavní: vědět, že existuje cíl a že stojí za to. Nepomíjitelný věnec na nás čeká. On totiž Stvořitel pravidel a Generální sponzor je zároveň Ředitelem závodu, Nejvyšším rozhodčím a kupodivu je to ten náš Osobní trenér. A navíc ještě nám poslal předběžce, vodiče Ježíše Krista, a my můžeme běžet za ním.
Náš trenér že je rozhodčím ? To je divný, to je nějak podplacený. Ano je to draze zaplacené utkání. Zaplatil Bůh krví svého syna. Abychom my, co běžíme a bojujeme, nemuseli prohrát. amen