Čtení: Mt 26,69-75
Text: Gn 12,10-20
I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou.Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu."Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.
____________________________________________________________________________________________________
Milí přátelé,
slyšeli jsme příběh o lidech, co jsou pod tlakem. O člověku, co se se bojí a v tísni lže. O člověku, který - aby přežil, "aby se mu dobře dařilo" – je schopen udělat něco, za co si myslíme, že by se měl stydět.
Úvodem, prosím: Není to příběh o nesolidnosti a neférovém jednání těch druhých. Naopak hrdinou je sám Abram, požehnaný člověk, který se i ve vysokém věku se vydal na cestu, a na cestu víry. Opustil hrazené město v bohaté Mezopotámii, opustil sociální i právní jistoty a vyšel - tedy změnil životní styl, protože uvěřil, že je to tak dobře - Bohu uvěřil. Opustil koloběh cyklického života „tam u nás doma“ a vydal se vstříc budoucnosti. Jít, i věřit - obojí je odvaha. Člověk opouští své jisté a riskuje - pohyb - ta chvilička než dáte druhou nohu před první - je to zlomek vteřiny, kdy má člověk těžiště mimo sebe. Víra - to je zkusit být tak, že moje těžiště není ve mně, ale mimo mne. Abram přespával ve stanech. To je příznačné – stan je nechráněný, napadnutelný, ale zároveň velmi svobodný, přístupný. Město - to je ohrazené - chráněné, ale chráněné i vůči novému vlivu, sebejistě ohrazené klidně i vůči vlivu Boha.
V Abramově příběhu se víra a nedůvěra střídají, tak jako v těch našich. Střídají se, třeba když se změní situace. "I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta." Sestoupil, je to šikmá plocha, sloveso napovídá, že ten příběh bude propadák. Abraham klesá.
Egypt v bibli - to není předně místo na mapě. Egypt, to je šifra pro všechna místa, která nejsou dobrá k životu. Místa otroctví. Vládcové - tyrani tam tvrdí, že jsou bůh a chovají se tak, jako že jsou nesmrtelní. Egypt, to je prostor, kde se nerespektují práva žen, komukoliv mohla být sebrána manželka, když se vládci zachtělo. Egypt - tam jsou hosté zcela bez práv. Lidská důstojnost ? Chacha - tisíce bezejmenných lidí živoří, dřou se a umírají při stavbách pyramid. Jeden známý poukázal na toto utrpení, když mu jeho kolega nadšeně ukazoval suvenýry ze zájezdu do Egypta. Ale dotyčný ho odbyl s tím, že „tak to tenkrát chodilo.“ Ano. Bylo. Egypt - to jsou běžná řešení. Silnější si bere, co chce. Tak to chodí.
Naproti tomu Izraelci mají, zkoušejí žít ne-běžně, ne-přirozeně, zkoušejí žít dobře. (aby jejich prostor byl dobrým pro život). A tak mají třeba i pro otroka sedmý den odpočinek. A host je vážen a chráněn atd. Dvě sféry, dvě formy existování - po izraelsku a po egyptsku, lidé víry kontra běžná řešení, očekávané postupy. Byl to stálý zápas, ale co - on to je stálý zápas o to, zda ustojíme tu jinakost a svobodu a nezajištěnost a zranitelnost, těžiště mimo sebe a skromnost tam v horách ve stanech... anebo se necháme pohltit egyptským, kanaanským nebo babylonským, prostě většinovým světovým názorem, zajištěným způsobem života, obvyklým řešením situací.
Je to i stálý zápas uvnitř nás. Asi jsou chvíle, kdy člověku nevadí v uvozovkách " být pod stanem", vystačit s málem, i být v určité nejistotě, ovšem přitom vnitřně klidný, vyrovnaný a naplněný důvěrou, že takový životní styl má smysl. Jsou chvíle, kdy je mi skutečně jedno, že druhý jezdí novým autem, a lítá kdovíkam, a může si leccos dovolit, protože prožívám jiné hodnoty. A jindy zas člověk pošilhává a docela lidsky závidí, a neunese jinakost a menšinovost a ujíždí. Mezi Egyptem a Božím slibem lítal už Abraham.
V tom příběhu potkáváme tři ze základních lidských situací, které vedou k tísni: První je Situace hladu. Kvůli hladu člověk dělá, co by nikdy nedělal. Abram nechá faraona, aby si jeho manželku vzal do svého harému. Ne tady, milí přátelé, nezačíná moralizující odstavec. Ten si každý sám umí doplnit. Jen snad – že tak to s námi (v naší porušenosti) je – že když člověk naslouchá jen svému žaludku, jde to s ním s kopce. Určitě známe i opačnou situaci - kdy prázdný žaludek nevadí, protože je člověk naplněn něčím jiným - prožitkem v přírodě, atmosférou sborového tábora, při četbě knihy, ve společenství víry. To se člověku někdy stane, že i zapomene jíst, když ho něco zajímavého strhne. Jednou myslím Ježíšovo kázání strhlo asi 5000 lidí, že zapomněli na jídlo a prožili, že nejen chlebem živ je člověk. A naopak, když se nudíme, když jsme vnitřně prázdní, často se to snažíme právě jídlem zahnat. Abram, když jedná jen podle tónů prázdného žaludku, tak volí řešení, při kterém opouští nejen zaslíbenou zemi, ale i svou ženu a svého Boha.
Další tíseň vzniká v situaci na hranicích. Možná si ještě někteří pamatujete napětí na hranicích dříve. Dnes je to spíš v zemích vzdálených. Velká železná vrata, voják se samopalem a časová tíseň nahánějí strach a nutí člověka improvizovat a dělat i to, co by možná nechtěl. A časový tlak startuje mechanizmy, které mohou překvapit i nás samotné. (třeba apoštol Petr by mohl povídat - slyšeli jsme první čtení).
Je to už 14 let, co jsme na letním táboře po ranním výkladu dnešního textu nechali při odpolední hře děti sestoupit do údolí, kde byl jako Egypt a tam měly postavit pyramidu. Každá družinka měla na vybranou dvě možnosti. Buď budou všichni pracovat jen jednou rukou, anebo obětují jednoho člena a zbylí budou moci pracovat oběma rukama. Všechny družinky, v zápalu hry, pod časovým tlakem bez váhání zvolily druhou možnost - jednoho obětovali, aby ostatní mohli pracovat rychleji a zvítězit. Po deseti letech jsme experiment opakovali s další generací a výsledek byl takřka stejný. Ano už jsme na to zvyklí, když jde od tuhého, tak jsme schopni někoho obětovat, v zájmu skupiny, „aby se nám dobře dařilo“. Co všechno, koho všechno jsme schopni obětovat, když jde o to, aby cituji Abrahama: "aby se mi dobře dařilo"?
Třetí základní tísnivá situace je malý člověk proti kolosu moci. Člověk má strach, klopí oči, bojí se něco říct. Ale v duchu ho to strašně žere. To zná asi každý. Abraham vidí dvě možnosti - buď zemřu (kvůli krásné ženě mě zabijí) anebo budeme lhát (a Sára půjde do harému). Abram ještě není tak daleko, aby počítal se třetí, nemožnou možností, kterou vidí víra. Teď ve druhé třídě školy víry ještě neví, jak mocný je ten, kdo za ním stojí – a tak v hraniční situaci podlehl tlaku strachu, tlaku času. Abrahamovi se daří dobře. Jen žehná mu faraon a to je nakřivo. Třeba proto, že Sára chybí.
A tak po příběhu o tom, jak byl Abram odvážný příběh o tom, že se praotec zachoval jako bačkora. Opouští zaslíbenou zemi, opustí i svou ženu, opouští svého Boha, protože se bojí. Je to sympatické, že Izraelci vyprávějí takový příběh, že dovedou vyprávěto o tom nepovedeném, o hříchu. To většina národů ani rodin nedělá - poklesky a trpasy předků, o tom se mlčí. Izrael to dokáže. Protože ví o pokračování a o Boží věrnosti. A ví, že je to pro další generace životadárné takové příběhy číst.
Jaké suvenýry stojí za to vzít z téhle cesty do Egypta ?
- objevit, že víra nám dává sílu přemýšlet, mluvit (a možná i psát) o svých selháních, poklescích. I o tom, jak to se mnou bylo, když byl strach silnější než víra (zrovna čtu vzpomínky jednoho zasloužilého člena církve, a on to tak lakuje, a vynechává a interpretuje….) Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. To říká Ježíš a my na to ke své škodě zapomínáme. Po převyprávění svého příběhu - sobě, Bohu v modlitbě, nebo dokonce duvěryhodnému bratru či sestře ve víře… a člověk je pak o něco svobodnější a někdy o mnoho.
Druhý suvenýr - Nejen samým chlebem živ je člověk, říká Ježíš. Ano musí se rozlišovat mezi skutečně existenční nouzí a situacemi, kdy jenom chci "aby se mi lépe dařilo". Ale někdy se pak se zradou a lží člověku daří hodně špatně.
Třetí suvenýr: v době, kdy je málo vakcín a kdo bude očkovaný, bude na tom lépe, tlačenice by mohla být. Tak si odvézt vnímavost k oněm situacím na hranicích, pod kolosem moci, hele budem dělat, jako že ……, tvrdit něco jiného, aby se nám dobře dařilo. A jak se dařilo Abramovi a Sáře, když se pohledem loučili, když Sáru odváděli. A co si asi řekli při opětovném shledání…
Suvenýr čtvrtý: Jaké to je být bezmocný proti mocným, to ví Ježíš Kristus. V hraniční situaci neobětoval bližního, ale sebe. Také byl vydán a zapřen svými nejbližšími. Důsledky našich činů, našich sestupů do Egypta, na nás, milí přátelé, stále dopadají, ale v Kristu máme naději, že nás nemohou zničit, že nás nemohou odloučit od Boží lásky. Právě kvůli němu se nám „skutečně dobře daří“. Nejsme vydání na milost a nemilost mocných, nebo okoloností. Jsme především vydáni na milost Boží. amen