Text: Genesis 12,1-9
I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." 4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5 Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6 Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8 Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9 Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
_____________________________________________________________
Sestry a bratři,
kam? Komu patří Abraham? Tak především nepatří minulosti - tedy biblické dějepravě pro děti, nad kterou by se kritický, historiky poučený člověk mohl shovívavě ušklíbnout. Abraham - je ztělesněním víry- živé, živoucí, putující skála víry - to je Abraham. Ve vysokém věku se nechal Bohem formovat, ba co, nechal se na stará kolena zformátovat !, byl ochoten nastoupit do 1. ročníku boží školy v letech, kdy jeho sousedé pořádají pozůstalost. A došel až k maturitě. A obstál. Abraham patří do základní sestavy výběru Božího lidu.
A lid boží, to jsme my. Ale nejsme to jen my - křesťané. Je s námi také ještě lid Izraele. Promiňte - samozřejmě je to naopak: boží lid, to je Izrael a my spolu s ním.
A je třeba minimálně vzít na vědomí - byť asi s podivem, a možná je to podiv požehnaný - že k této postavě se hlásí a k tomuto abrahamovskému napojení se počítá i lid islámu. Moc tomu nerozumíme, ale muslimové to tak vnímají, bude to třeba ještě promyslet.
Tedy Abraham jako trvalá výzva, abychom dokázali, abychom zkusili vyjít z prostředí, ze stavu, kde není Bůh, na cesty, kde Bůh bude poznán, a - protože se ukáže jako nejlepší životní rádce a průvodce - bude také oslaven.
Ovšem - ono to není jen tak, přihlásit se k Abrahamovi a věřit po abrahamovsku. Protože je to v obrovském napětí s tím, k čemu přirozeně tíhneme. Bylo to tak odedávna - už před pěti sty lety Martin Luther ve zkratce určil, co je protikladem víry, jejímž předákem je Abraham. cit: "Největší modlou je dnes touha po jistotě, zbožštění jistot." Tak Luther. Jestli se vás to dotklo, sestry a bratři, jestli vás to zarazilo, je to v pořádku. Mně taky. Dotkla se nás totiž neskladnost abrahamovy cesty, dýchla na nás víra boží, ve své náročnosti, avšak právě proto ve své ryzosti.
Abraham se navzdory všemu spolehl na boží slib a opustil to, co jej obklopovalo a slibovalo jej zabezpečovat až do klidného stáří a zesnutí. Opustil navyknuté jistoty svého chaldejského domova a vydal se do totální nejistoty. Opustil zabezpečení, pojištění, sociální zázemí, známé tváře z televizních seriálů, lid své země i jeho systém duchovního zabezpečení.
Luther to shrnul výstižně že: "Největší modlou je dnes kult jistoty." Jistota není špatně, ale kult jistoty, tedy její uctívání, její zbožštění - to je nebezpečné. Z oblíbenosti jistoty těží všichni, kdo chtějí něco prodat. Od bezpečných aut, airbagů a brzd, přes bezpečnou životosprávu, bezpečný sex až po sociální jistoty a bezpečné stáří s penzijním fondem a bezpečnou smrt s pojišťovnou. Nic proti bezpečným automobilům, proti zdravému stravování, proti bezpečnosti práce a podobně, ale přeci z řečí kolem nic trčí cosi podivného. Předstírá se tu totiž, že lze život naplánovat a všechna jeho rizika monitorovat, vyhodnotit , uchopit a vyřešit . A vzniká takový celkový dojem, že je možné se zabezpečit a mít jistotu.
Takže pak, když někdo onemocní, cítí to jako nespravedlnost a podvod, že ho lékaři nemohou vyléčit. Zdánlivě zabezpečený šílenec se řítí stoosmdesátkou po silnici a diví se, že z toho auta, které nabral, je jen srolovaný plech. Sexuální nadsamec je ukřivděn, že má AIDS, když přitom vždycky dbal na bezpečí... Čím více nabídek bezpečí a pojištění, tím také více iluzí a spoléhání na lidskou moc nad tím nepříjemným. Proti všemu se přece musí dát nějak zabezpečit a pojistit.
Abraham se Hospodinem nechal znejistit. Nechal se vytrhnout z ochočení pohodlím. (a měli pak z toho užitek i další mnozí, nesčetně jich je jak hvězd na obloze, jak písku na poušti, i my)
Vyjdi, pojď, pohni se - a neboj se, že jdeš ve svém životě, i ve své víře trochu jinak než ostatní, neměj strach, jestliže ses pohnul sám. Sám nejdeš. Nech sebou zatřást a vysměj se všem agentům jistot, kteří brázdí náš svět a loví dušičky. Myslím, že ten hon na jistoty (a on je de facto nekonečný, protože vždycky zůstává nějaké zbytkové riziko), tento hon na jistoty bratři plyne z velkých vnitřních nejistot.
Dlužno dodat, že i církev uprostřed nejistot světa nabízela něco, co nemohla a nemůže nabízet - jistotu spasení. Je to trochu absurdní u těch, co se hlásí k Abrahamovi, který jistotu hrazeného města vyměnil za nejistotu stanu a důvěru ve slib. A jak se ukázalo byla to vposledu velmi plodná nejistota, protože znamenala zároveň stálou nastavenost na hlas Boží. (ono to tak je, že člověk na cestě, v cizině, pod stanem, je celkově vnímavější k tomu, co je kolem něj, ke svému tělu, k těm, co jsou kolem něj). Uprostřed nejistoty je vnímavější i k Bohu. Protikladem je naopak církev ve světě zabydlená, etablovaná a zajištěná, v jejímž zaběhaném provozu už není nic přínosného, nic kristovsky rušivého, nic abrahamovsky bláznivého a strhujícího. Abrahame, vidíš nás? A co byste nám řekli vy apoštolové, co jste mrskli sítí a šli jste za pravdou ?
Snad jedinou jistotu můžeme dosvědčovat - tu základní, kterou vyjádřil apoštol Pavel v dopise do Říma: "Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." To je jistota, která dostává tvar právě putováním víry. Jinak se sděluje těžko.
Milí přátelé, Bůh má moc dát nám sílu, abychom třeba úplně změnili směr svého putování, abychom se nechali zrevidovat.
Tak tedy Abraham - první boží emigrant, zachytil impuls boží a vychází za ním, ale teprve pak, cestou, dál a dál poznává, za kým to vlastně jde, okouší boží přítomnost na své cestě, ale právě že na cestě a nechává se jí překvapit. Ví, že Bůh je vždycky víc, než jak se tu a tam projeví. Jeho jistotou také je, že Boha nikdy nezmapuje, neovládne, nevyřeší, neprokoukne. Bůh je jako mana na poušti, čerstvá každý den, ale běda tomu, kdo by ji chtěl nasbírat do zásob, kdo by se chtěl pojistit na zítra a strčit ji do mrazáku - to nebude k jídlu, to je úplně k ničemu - Bůh chce být každý den přijímán čerstvě, každý den nám je přítomen nově. A volá, zve: Vyjdi, neztotožňuj se se vším, čím tento svět dýchá a žije. Jestliže popírají duši, ty o ni pečuj, jestliže přestali myslet, ty myslet nepřestávej, jestliže jejich srdce v nich vyrábí rozbředlé city, ty své srdce spoj s činy. jestliže pěstují všelijaké pověry, ty dej prostor víře. Jestliže pěstují náboženské zážitky, ty se ptej - a k jaké etice, k jakému chování to vede....
Víra - to je vystrčit hlavu nad své myšlenkové stereotypy, nad hesla o jistotě a bezpečnosti. Jedině tak se opravdu potkáme s živým Bohem, který může náš život rozhýbat. Rozchod i nacházení podivuhodných nových cest. A uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, neříkejte hned: To přece nejde, to je bláhovost. Nechme se pozvat do toho nového, Božího, na novou cestu. A jak konkrétně to vyjití, ta odpověď boží volání bude vypadat - to bude u každého jiné... - pro někoho možná opravdu stěhování, pro někoho změna životního rytmu - zpomalení anebo naopak rozhýbání, někde dobrovolné angažmá v charitě pro jiného bude vyjítím ukončení činnosti zbytečné, pro někoho nový začátek ve vztazích, pro jiného boj se zlovykem a jiný třeba začne chodit do večerní školy - ne já vůbec nechci napovídat - snad jen že "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ....." a mluví stále.
Pane, my tak často opečováváme své jisté,zaběhnuté
Prosíme dej nám odvahu udělat i kroky do nezajištěnosti..... bude-li to třeba…. budeš-li to chtít. Amen