Od Klimenta na doma

Bohoslužby (25 účastníků)

rezervace e-mailem, telefonicky nebo osobně

2. n. po Velikonocích Misericordias Domini

18.4.  9.30 (13 volných míst) 

        18.00 (23 volných míst)

3. neděle po Velikonocích Jubilate

25.4.  9.30  a 18.00  (Jan Balcar)

Petr Černý (1948 - 2021)

Jste zde

Šla zrána ke hrobu Marie

Čtení: Gn 1,1-5 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. 2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 3 I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. 4 Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. 5 Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

Text: Jan 20,1-18 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu.Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim:"Viděla jsem Pána a toto mi řekl."
_____________________________________________________________

„První den po sobotě, časně ráno“. První den nového týdne, ale v určitém smyslu vlastně první den nového věku. Ještě je tma, teprve svítá, světlo jen postupně vítězí nad temnotou. A víra ? Ta se ještě k životu neproklubala. Jen pomalu se bude probouzet z temnot Velkého pátku. Ale to víme, že s vírou to není tak, že je a není (zapnuto/vypnuto), ale že se klube a rozsvítí, a vyhasíná, ztrácí, a zase znovu staví na nohy.
„Když ještě byla tma“ – vnímavému čtenáři bible to připomene onu báseň, co je na začátku bible, kde v první sloce zazní: "Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma." Ponurý obraz. Hebrejsky to i zní naříkavě – „tóhú va bóhú“ - pustá a prázdná. Když je duše pustá a prázdná, tak kvílí: "tóhú va bohú". Pustý a prázdný je život po Velkém pátku. Noční můra to byla – zrada, zatčení, výslechy, strach, zapření, bičování, křižování. A pak už nic, pusto, prázdno, tma.
Evangelista Jan píše nedělní příběh jako by šlo o nové stvoření. Tady se totiž, tak jako na počátku, tak jako mnohokrát, ale zde zcela zásadně: prosazuje život proti smrti, světlo proti tmě, vůně života v zahradě (ten příběh je v zahradě) proti pustotě místa zvaného Golgota. A to se týká každého člověka. Lidé se mají dozvědět: Zde zcela zásadně prosazuje život proti smrti
Jako první se to dozví Máří Magdaléna. Známé jméno i životní příběh. Hříšná žena, která pomazala Ježíše vonnou mastí a on jí odpustil. Napravená prostitutka, která se přidala k Ježíšovu hnutí. A alespoň podle Janova evangelia je první u hrobu tato pověstná kající hříšnice. Moralisty všech dob to bude rozčilovat, ale ano: je to právě ona.
Vůbec - podle všech evangelií jsou první u Kristova hrobu ženy. Bůh odjakživa straní slabším, těm, co jsou odsunuti ke hraní zdánlivě malých rolí. A až do konce světa se bude vyprávět a zpívat příběh o tom, jak "Šly zrána ke hrobu" ovšem s tvrdým y ve slově šly. Zatímco učedníci byli.. no zkuste se jich na to zeptat, proč zrovna nemohli…a kde byli. (Byli schovaní a zalezlí, protože se báli. Báli se tu píše s měkkým i.)
Proč jde Marie ke hrobu? Snad chce zavzpomínat na toho, kdo jí od základu proměnil život, vrátil čest a otevřel budoucnost. Snad si chce připomenout jeho činy a myšlenky. Snad bude i snít o tom, jaké to mohlo být krásné, kdyby... Zavzpomínat a položit kytičku na pamětní desku.
Ale Marie k hrobu nedošla. Už zdáli vidí, že tu něco nehraje. „Spatřila, že kámen je od hrobu odvalen“. Zcela oprávněně nás napadne: To ještě vůbec nic neznamená. Prostě někdo mohl přijít a mrtvolu odnést. Také Marie si to myslí. Odvalený kámen není důkaz. Je to však znamení. Nic víc. Ale také nic méně - je to poukaz, že se tu něco stalo: Zastav se a přemýšlej, začni se ptát! A napadá tě, že to, co jsi pohřbil (vztahy, lidi, životní projekty), možná pohřbené není ? Příběhy mohou dál běžet jinou cestou, než si mocní naplánovali a druzí se s tím smířili. V nějakém symbolickém výtvarném zobrazení byl podle mne přišla Marie k velikému OTAZNÍKU.
A je z toho zmatená. Tak běží za učedníky. Petr a Jan, (jak jinak dva chlapi) závodí v běhu, kdo bude u hrobu dřív. A jejich víra se bude klubat k světu ztuha: Petr vešel a uviděl, Jan – ten uviděl a uvěřil….. Oba viděli to samé a výsledek je různý.
Ale my dnes zůstaneme s Marií. Stojí v zahradě se svými otázkami - a s pláčem. Možná pláče nad Ježíšem, že mu ani po smrti nedají pokoj. Možná pláče nad sebou - že je zase bez opory, zase tak sama, ohrožená.
Zvědavost jí ale nedá a do prázdného hrobu nahlédne. A uvidí tam dva. Nevíme, jestli v nich v tu chvíli poznává anděly - zdá se, že spíš ne.
„Proč pláčeš?“ ptají se. Důležitá otázka. Ta otázka umožní Marii říct nahlas, jak to s ní je, proč pláče. Díky za každého člověka, který se (často nevěda) stává andělem, když se se zájmem ptá a naslouchá lidem, co mají smutek, nejistotu, obavy. A Marie jim svůj smutek řekne.
Pak se ohlédne - a spatří... Koho vlastně? Ježíše - jenže ona ho nepoznává. Myslí si, že je to zahradník. Nepozná ho ani když on na ni promluví. Jakto, že ho nepozná? Vždyť ho znala, pomohl jí, byla v zástupu kolem něj. Byla mu nablízku pod křížem, dokonce byla u toho, když jeho tělo ukládali do hrobu! A ona ho nepozná? Nepozná, protože nejde o vizuální podobu. On je jinak. Setkání se vzkříšeným se nedá nafotit ani nafilmovat. Nemáme tu co do činění s navrácením minulé podoby. Kristus je nám přítomen jinak, než před svou smrtí. Očima ho nepoznáme. Ani učedníci na jiných místech Ježíše nepoznávají, dokud on něco nepodnikne (třeba že začne lámat chléb…) Marie ho pozná, až když ji osloví.
„MARIE“. Nic víc než jméno. Anebo - nic méně než jméno. Jméno není jen nálepkou, která nás odlišuje v seznamech a databází úřadů, které o nás vědí skoro všechno - od barvy očí až po genetický kód. Vědí sice skoro všechno - jen neznají to nejpodstatnější - totiž: kdo skutečně jsme. Pro co žijeme, čím žijeme a čím bychom chtěli žít.
„Marie“ Je jasné, že promluvil někdo, kdo ji zná. Dobrý pastýř zná své ovce podle jména a ony znají jeho. Volá je jejich jménem a oni jdou za ním.
To je tajemství víry. Že člověk zaslechne své jméno - ne jako obávané vyvolání k tabuli - ale jako důvěrné oslovení toho, kdo mě zná a jde mu o můj život.
A Marie odpovídá: Rabuní - Můj mistře!
Víra není souhlas s nějakým učením (třebas o Bohu, o Božím soudu, o prázdném hrobu či vzkříšení) – víra je především vztah. Marie je oslovena a odpovídá.
Její životní příběh (tak jako náš) je zapleten s Ježíšovým příběhem - sdílíme jeho hodnoty, pohledy na život, slova. A ani smrt to nepřeruší. A ani strach ze smrti nás od těchto hodnot a pohledů na život neodradí.
A o to jde při velikonocích. Tady jsme na pomyslné křižovatce, kde se rozcházíme s těmi, pro které je Ježíš jen jeden z velikánů světové historie. Možná největší. Spolu s námi možná obdivují jeho životní cestu a učení. S úctou a respektem pak můžou postát u jeho hrobu, snad ještě řeknou - „je mrtev, ale jeho myšlenky žijí.“ Není to málo, vůbec, ale víra je víc. To navíc - asi bych to nazval: přesvědčení, že se z toho fakt dá žít. Že to nese, každý den.
Je dobře mluvit o velikonočním tajemství. Protože učedníci i my o tom umíme spíše jen koktat nebo zpívat. Nejde to plně vyjádřit slovy, natož obrazem. A už vůbec nemáme nezávislého reportéra, který by nám přesně popsal to, co se o velikonoční noci stalo. Máme „jen“ pár svědků, kteří se setkali s něčím, co vůbec neuměli popsat, silný impuls, zvrat směrem k naději, od tmy ke světlu, od pustoty k zahradě, od zoufalství k radosti. Mluvili o Kristově vzkříšení, o setkání s Kristem.
Věříme, že křesťanské kostely nejsou mauzolea a muzea mrtvého Boha. Věříme, že naše bohoslužby nejsou pietní akcí nad hrobem mrtvého velikána. Jsou něčím jiným – setkáním těch, kdo z toho Ježíšova žijí
a hledají a nacházejí, prožívají a přijímají, povídají si a slaví, a znovu a znovu se nechávají, znovu a znovu se necháváme přesvědčit : že svět není jen Tóhú va Bóhú, pusto a prázdno, i když se to někdy zdá, ale že světlo je silnější než tma a pravda je silnější než lež
znovu a znovu se necháváme přesvědčit: že naděje může vykvést i tam, kde my jsme už všechno pohřbili
znovu a znovu se necháváme přesvědčit: že fakt, že to boží nedokážeme uvidět neznamená, že to není (a že to za čas nebude jinak)
znovu a znovu se necháváme přesvědčit: že Bůh straní slabším, co jsou siláckou většinou odsunuti ke hraní zdánlivě malých rolí - jejich slova a příběhy jsou často tak cenná
znovu a znovu se znovu a znovu se necháváme přesvědčit: že nejsme na světě náhodou, že nejsme jen hlavou v davu nebo položkou pro sčítání lidu, ale že žijeme zcela osobitě před tváří Nejvyššího a že Bůh nás zná a oslovuje osobně – jménem - tak jako Marii
scházíme se a věříme
že je možné dát stranou a zapomenout na naše zrady a zapření, ustrašenost i smrt, hřích i noční můry a že je možný nový začátek
a že (i když to moralisty všecho dob bude rozčilovat), že z téhle naděje není vyloučen vůbec nikdo, když první toho rána nového věku byla u hrobu oslovena arcihříšnice Máří Magdaléna – tak proč bychom z té samé naděje nemohli žít my. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer