Čtení: Mk 14,32-36 Text: 1Kr 3,16-28
Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou.
Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“ Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je !“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla : ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“ Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí přátelé,
možná stále méně, ale přece jen můžeme i mimo prostor církve slyšet, že někdo nějakou situaci vyřešil „šalomounsky“. Nebo že něco je „šalomounské řešení“. I v obecném povědomí je jméno Šalomoun spojeno s moudrostí – tedy s onou schopností, která je spíše s darem - porozumět řádům světa a života, tak ho aby ho člověk dobře zvládal, věděl, kdy mluvit a kdy mlčet a dokázal se rozhodovat – moudře.
Ovšem - když slyšíme, že někdo něco vyřešil „šalomounsky“ tak to bývá řešení, se kterým jsou spokojeny obě strany. A to právě NENÍ případ dnešního příběhu. Šalomounovi se nepodařilo najít nějakou zlatou střední cestu, řešení, které uchlácholí obě strany, ani jednu nenadchne, ani jednu neurazí, ale spor urovná. Šalomounovi se podařilo – díky vnímavému srdci – srdci, které dostal od Pána Boha – Šalomounovi se podařilo spor vyřešit jednoznačně, a to tak, že odhalil PRAVDU.
Podstata sporu je zřejmá. Na vysvětlenou – v tehdejších společnostech v drtivé většině případů nebyla oddělena moc výkonná a moc soudní. A tak byl král vnímán také jako soudní instance, nebo nejvyšší odvolací instance. Každopádně je pozoruhodné, že král řeší spor dvou žen - nevěstek. Tedy pozoruhodné je, že tyto ženy ze samého dna společnosti mají ke králi přístup a že král se jejich případem zabývá. Obě mají možnost promluvit a říct svůj pohled na situaci. A král jim opravdu naslouchá a pak jejich výpovědi sám shrne.
Je možné, že je to přece jen určitý rys izraelského uspořádání společnosti, kde král (ve srovnání s okolními panovníky) není ztělesněním božstva, je jaksi víc „na zemi“, se svým lidem, uprostřed něj. A tudíž, že je představitelné, že řeší i takový problém. A zároveň – je možné, že takový případ král Šalomoun řešil právě v začátku své vlády. Hodnocení začátku Šalomounovy vlády vychází v biblickém podání dosti pozitivně. Až postupně stoupá Šalomounovi do hlavy sláva, věnuje se (zbytečně) velkolepým luxusním stavbám, má velký harém a šikovnou zahraniční politikou a sňatky si získává mezinárodní renomé. Ruku v ruce s tím však klesá jeho vnímavost pro boží zákony, klesá zájem na ryzosti a čistotě - když každá z jeho nových manželek si přinesla svého bůžka, a tím i určitý pohled na život odlišný od pohledu Hospodinova. A tak není divu, že Šalomoun bude v závěru svého panování stále více vzdálen lidem, a že se dokonce proti němu pořádají vzpoury. Tedy – tady jsme na začátku jeho vlády, kdy moudrý král nemá problém řešit spor dvou žen. A jak již zaznělo, byly to dvě prostitutky.
Jejich výpovědi jsou doslova stejné a právě proto si diametrálně odporují. Jedna tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A druhá tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘“
Asi bychom řekli: „Tvrzení proti tvrzení.“ Těžko něco vyšetřit, s tím se nedá nic dělat. V době, kdy nebyly možné nejen testy otcovství, ale ani testy mateřství. Ovšem Šalomouna napadne, jak test mateřství udělat. Pravda, tuhne při něm krev v žilách.
Ten test na celou věc nejde od počátku, od příčiny, od vyšetřování toho, co bylo. Ale jde na to od konce, od cíle, od důvodu, cíle. A tím je život dítěte. A jednou, bude-li to možné, život člověka. Tak to chce Bůh: aby byl život. A při tom hrozivém testu mateřství se ukáže, že život pro dítě chce právě pravá matka. Zatímco sousedka lhářka chce především ukojit svou závist. A tak razí rovnostářství: Když nemám já dítě, ať ho nemá ani ona.
Jsme opět u dvojice slov MÍT a BÝT. Obě chtěly MÍT dítě. Ovšem pravá matka dokázala ustoupit od tohoto MÍT (a asi to nebylo nějaké racionální rozhodnutí, spíš její cit a soucit jí to ukázal), ustoupila od svého MÍT, a zachová se tak, aby ono dítě mohlo BÝT. Vytvoří mu cestu k životu, k budoucnosti – i když tím sama strašně moc ztrácí.
Jsem přesvědčen, sestry a bratři, že to NENÍ násilný myšlenkový skok, když řeknu, že to je proces velikonoční, nebo spíše pašijový. Proces, kdy se někdo vzdává svého, něčeho velmi důležitého, závažného, vzdává se svého proto, aby mohl být život. Aby někdo jiný, nebo mnozí další mohli žít.
Ale ještě zpět k té ženě. Samozřejmě, že budoucnost jejího dítěte je nejistá, zvláště pokud by vyrůstalo u té druhé ženy, všehoschopné. Ale opravdová matka se místo logiky rovnosti – „Jak ty mně, tak já tobě.“ Opravdová matka se na celou situaci dívá pod úhlem otázky: Co poslouží životu ? Co můžu udělat pro život? Pravý, opravdový člověk – je v extrémním případě ochoten upozadit své nároky, touhy, přání - aby se prosadil život. Čím dál tím více se mi zdá, že příběh o této ženě je v jedné linii s příběhem Ježíše Krista. Že ten příběh je předehrou, preludiem, jedním z prvních ztvárnění toho, co je z Božího hlediska záchranou, spasením. Mám v knihovně knížku: Obrazy Krista ve Starém zákoně. Tato žena tam uvedena není. Myslím, že je to chyba a možná to i napíšu autorovi. Ta žena je součástí otázky „Kde potkáváme kristovské rysy ve Starém zákoně?“.
Myslím, že Bůh nechce, abychom neměli přání, zájmy a touhy a popřeli svá práva, a zapověděli si o něco stát. Vůbec ne. Ale může dojít k situaci, kdy člověk toto dá stranou, aby pokračoval život. Dát to svoje stranou. Škrtne svoje MÍT, aby mohlo rozkvést BÝT. Ač sám z toho nebude mít užitek. Je to nová logika, dát se do služby životu. Mám za to, že právě tuto logiku Ježíš Kristus dotáhl do konce. Také on měl touhy, přání. Prosil v Getsemane, aby ho utrpení a kalich hořkosti minuly. Ale přijal jiné řešení, na svůj úkor, ale ve prospěch života, života nás všech.
A takové životní nastavení – této ženy, Kristovo – má budoucnost. A projevuje se pak i v událostech a sporech docela obyčejných. Všude tam, kde někdo dokáže dát stranou svůj zájem, svůj názor, svůj návrh řešení, a spolupracuje dál na věci, na projektu, i když se jde jinou cestou, než chtěl on. Mám za to, že to jsou malé drobné záblesky božího království. Někdo dává energii do akce, kde jeho návrhy byly odmítnuty a on se neurazil, nezmařil ji, ale spolupracuje. Aby se podařilo něco dobrého k životu.
Uvědomil jsem si, že musím změnit název tohoto kázání. Nadpis Šalomounův soud není výstižný. Šalomoun není hlavním hrdinou tohoto příběhu. Ona žena, co poznala, co je dobré pro život a byla ochota pro to strašně moc obětovat. Ta žena je hlavní postavou! Hlavní hrdinkou.
A Šalomoun? Ano, ten to poznal. A to bych přál i nám. Abychom – díky moudrosti, kterou dává Bůh (a věříme, že těm, kdo o ni prosí, moudrost dává), abychom poznali, kdo je hrdina. Kdo jsou opravdoví hrdinové. Lidé, jejichž příběh stojí za to si připomínat. Okolí, společnost nám nabízí příběhy různý hrdinů i různých hrdinů v uvozovkách.
Prosme o srdce vnímavé, které by dokázalo rozlišovat. Prosme Boha o moudrost rozpoznat, jaké příběhy stojí za to vyprávět. A kdy všude jsou příběhy těch, co dokážou obětovat svoje proto, aby pokračoval život. Však také proto, stále znovu, vyprávíme příběh Ježíše.
A vězme, že Šalomounské řešení není to, které uspokojí všechny, neurazí a zachová klid. Šalomounské řešení je to, které odhalí a pojmenuje pravdu a najde, kudy vede cesta k životu. Amen