obě si můžete otevřít jako dvě přílohy
--------------------
A: Když jsme přemýšleli, o čem udělat tohle kázání, mysleli jsme si, že jen přečteme nějaký text z bible, zamyslíme se nad ním a něco k němu řekneme. Ale potom tady David za námi přišel s několika návrhy na téma kázání. A jedním z nich bylo „Cesta víry“. A nám se to velmi zalíbilo, protože přirovnáváme naši víru k cestě. A tak jako má každá cesta průvodce, máme i my našeho faráře, který nás provází zatím pouze začátkem naší dlouhé cesty.
D: No a co vám tedy na víře přijde podobné cestě ? Co má veřící člověk podobně jako člověk cestující ?
A: Cesta má začátek a cíl. Kde cesta víry začíná, to je hodně individuální. Někdo se narodí do rodiny, kde víru přijme od rodičů nebo prarodičů a přijde mu to samozřejmé. A často ani není schopen přesně říct, od kdy věří. Jiný se pro víru rozhodne sám, později, a ví, kdy to bylo, kdo ho k víře pozval atd.
D: Myslím, že i ve vaší skupině je to individuální.
A: A taky jsme přemýšleli, jaký je cíl cesty víry. Někdo hned automaticky řekl smrt. Což nám hned přišlo divné a ne moc pěkné.
D: No a co je cílem cesty víry ?
A: Je to otázka. Vlastně nám nakonec nepřišel ten cíl tolik důležitý, jako ta cesta sama. Někdo, kdo se jen soustředí na cíl výletu a chce tam už být a nevšímá si toho, co je kolem, se hodně ochudí. Jít cestou víry stojí za to, protože je to zajímavé, dobrodružné, je to cesta dobrá, dalo by se říct cesta směřující k lásce. Ale celkově ten cíl teď asi moc neřešíme.
D: A když jsme v tom podobenství o víře jako cestě. Jde se pěšky ? Nebo se používají dopravní prostředky?
A: No o tom jsme se o tom docela dlouho bavili. Jsem zvědavá, co na to řeknete vy,posluchači.Napadlo nás, že někteří věřící jakoby jedou vlakem. Tam se vejde hodně lidí, cesta je jasně určená kolejemi, cestující se nemusí moc o nic starat, jsou tam průvodčí, strojvedoucí a člověk se veze. Tedy nějaká církev, kde je styl života naplánovaný a když člověk nasedne, tak mu je určeno, co má dělat a kam se jede. To je sice pohodlné, ale trochu nudné. A taky se některá místa života nedají vůbec navštívit, koleje nevedou všude a jízdní řád je určený.
D: A je nějaká alternativa ?
A: Kdo jede třeba autobusem, tak jsme o tom přemýšleli dál, tak taky není sám, což je i na cestě víry důležité, ale dá se domluvit, že odbočíme a trasu podle potřeby změníme. A to nám přijde trochu svobodnější a zajímavější.
D: Takže církev jako vlak nebo autobus ?
A: No tak nějak.
D: A já jako průvodčí ?
A: To by mohlo být, taky máš na to zvlášní uniformu.
D: To aby bylo jasné, že mě k tomu průvodcování někdo pověřil. Ale o tom, až někdy jindy. Spíš přemýšlím, kde na té cestě víry teď jste ? Kam bys zařadila konfirmaci ?
A: Řekla bych, že je to tehdy, když člověk začne koukat víc do šířky, jak ta krajina života kolem vypadá. A vidí, že je rozmanitější, než když třeba chodil do nedělky. A už i seriózně uvažuje o svém místě na světě.
D: Takže v tom podobneství by to mohlo být, že už nemáš svůj lístek do vlaku u rodičů, ale máš svůj vlastní a třeba si ho i umíš sama koupit.
A co jít pěšky ?
A: Na některá místa se dá dostat jen pěšky. A asi by člověk i ve víře měl umět být chvíli sám. I když jít aspoň v malé skupině je lepší, že se člověk úplně neztratí. A když se ztratí, tak v tom není sám.
D: A taky když se jde pěšky, tak víc záleží na počasí. Náladu to hodně ovlivní
A: Ale když jde s někým a povídá se, tak si člověk ani nemusí všimnout, že je počasí špatné, protože v partě si počasím hned tak náladu nenechají zkazit.
D: Zdá mi, že je pro vás důležité, kdo jde s vámi a pro nás je taky důležité, že jsme jako konfirmandi společně a myslíme si, že třeba mládež to má podobně. (viz písnička já vyšel z města)
Když jste byli v nedělní škole, tak jsme vám o tom až tak moc neříkali, ale ted už můžeme mluvit i o tom,že na cestě víry jsou i různá nebezpečí, překážky, zrádná rozcestí, odbočky. Přemýšleli jste i nad tím?
A: Ano. Víme, že tohle všechno může naši cestu ovlivnit – zpomalit, nebo úplně změnit. Člověk může mít pochybnosti, může si klást i tu nejzákladnější otázku „Jestli to vůbec má smysl ? Jestli jsme na správném místě ? Ve správné církvi ?“ Anebo může přijít únava.
D: Tak to bych vám moc přál, abyste v těhle zápasech víry obstáli. A nechť vám je povzbuzením, že ty největší biblické postavy si právě takové otázky kladly a bojovali o odpovědi na ně. A …...….......
A taky bychom vám chtěli předat poklad. Je tedy neviditelný, ale jsou to cennosti co se hodí o nich vědět.
A: A co tím myslíš ?
D: Všechno jsou to věci, o kterých víte, ale zrovna dneska chci tři je zmínit. První je modlitba
A: O té jsme mluvili. A vzpomněli si, jak jsi nám vyprávěl, že modlitba je jako když se člověk zastaví někde na rozcestí a vybalí před Pánem Bohem svůj životní batoh, něco odloží, za něco je vděčný, a může mu říct i o tom, co se v životním batohu nese těžko. A když to takhle s boží pomocí srovná a přeskládá, že se mu jde lépe.
D: To jsem skutečně říkal, ale není to z mé hlavy, protože to mně říkal můj farář. A jemu to možná řekl zase někdo další. Takhle to báječně v božím lidu chodí, že si lidé ty dobré příběhy, podobenství a rady předávají po generace. A vy už jste toho taky součástí.
A: A taky jsme mluvili o tom, že na cestě je potřeba občas odpočinek. To by v tom našem přirovnání o cestě víry, mohly být bohoslužby – jako čas odpočinku, kdy člověk načerpá sílu.
D: Hm, čtvrté přikázání o odpočinku a dni Páně. Mimochodem, součástí toho neviditelného pokladu je i desatero – základní příkazy a zákazy pro život. Doufám, že ho umíte.
A: Zákazy a příkazy – to nám připomnělo dopravní značky. Ty na cestě víry taky máme.Když člověk jede podle nich, tak má větší naději, že nenabourá a dojede. Tedy že se jeho život podaří.
D: A ještě jsme došli k tomu, že ty značky chrání slabšího.......
A: A na pěšinách dopravní značky nejsou, ale člověk může mít průvodce, který má zkušenosti.
A pro nás jsi ty teď naším průvodcem.
D. Přál bych vám dobré průvodce, hledejte je, a možná budete taky.
D: Poslední věc na cestu je bible – skutečně i obrazně. A z té jste vybrali texty pro dnešní bohoslužby, všechny jsou o cestě...... i ten co je základem kázání. Ale povím vám, že se konfirmandi zasekli na výlučnosti.... Jan 14. i já se bojím uzavřenosti a to jsme asi u jedné posledních nápadů nad tématem cesta – totiž ti, co nejdou s námi, ale jsou kolemjdoucí.
A: Ve škole, když se probírá třeba v literatuře něco o křesťanství, tak se dostaneme do rozhovoru se spolužáky. Můžeme je oslovit, ale nechceme si myslet, že ten, kdo není křesťan, bude zatracen. Možná jsou i jiné cesty hledání víry. A to je lepší necht Pánu Bohu, aby ty lidi posoudil.
D: Myslím, že kdo si tohle myslí, tak už ušel kus na cestě ke zralosti víry. Ví, že k tomu, abych se radoval, že jsem na dobré cestě s Bohem – a to my se právě dneska společně radujeme – nepotřebuju řešit ty, kdo na ní nejsou, jako že jdou špatně a maj smůlu.
----------------------
David Který je první vzkaz co jste před rokem dostali od účastníků bohoslužeb ?
Bára Milí konfirmandi, vaše dnešní vykročení na cestu je mi velkým a nečekaným povzbuzením na mé cestě. Díky za to ! Pán Bůh s váma !!
David A proč jste ho vybrali ?
Bára No překvapilo nás to. Nenapadlo nás, že by konfirmace mohla být pro někoho dalšího povzbuzením v jeho víře.
David Ale já si to dokážu docela dobře představit, že jde člověk do kostela, jeho víra je unavená, bez šťávy…. a náhodou je konfirmace a on slyší vyznání víry, co jste sami vymysleli, a vidí mladé lidi,co se rozhodli pro křest a mají odvahu vystoupit a říct: "Já chci jít po cestě víry," Divili byste se, že mi to říkalo před rokem několik lidí, že to bylo pro ně velkým povzbuzením.
Bára Nám přijde zajímavé, že jsme to neplánovali, nečekali a přitom někoho potěšili.
David To mi přijde důležitý - dívat se, kde všude se rozdává radost nečekaně.
Bára A tím, že to ten člověk napsal, tak udělal radost zase on nám.
David A když jste ten vzkaz teď přečetli, tak se radost nese dál. Jo všímejme si - všichni - jakými způsoby se dá šířit radost.
David Druhý vzkaz, který jste vybrali:
Verča Milí konfirmandi (škrtnuto), mládežníci, přeji vám, ať máte vedle sebe někoho, kdo vás provází a víte, že je vždy s vámi Pán Bůh.
To se nám zdálo dobrý, aby člověk nebyl sám a měl i ve víře a v životě doprovod.
David Počkat - u toho "mít doprovod" bych se zastavil - do školky doprovází děti rodiče nebo prarodiče, pak už chodí sami. Vzpomínám si, že jsme na 2. stupni museli mít papírek, že třeba po škoním výletě může jít žák domů bez doprovodu. Ale skoro se mi zdá, že jste právě v tom věku, kdy chcete být samostatní a nechcete doprovod. A někdy velmi silně nechcete. Kdy vlastně potřebuje i dospívající a dospělý člověk doprovod ?
Verča Tak třeba k doktorovi, když jde na nějaký zákrok, tak kdyby se mu cestou domů udělalo špatně, tak aby měl doprovod.
David Nebo v tanečních - ne ? To se vás týká, že je pro holku dobrý mít doprovod po plese v noci domů. Je to tak ještě ?
Verča Jo, je…..
David A proč takový doprovod ?
Verča No, aby se holka nebála, že jí někdo přepadne, a tak
David Myslím, že je dobré nepohrdat doprovodem, když se člověk bojí, nebo je oslabený (nejen po nemoci, ale třeba i psychicky), a mít někoho vedle sebe. Myslím, že už i o tom něco víte, a proto jste tuhle radu vybrali. (Broučci)
Myslím na vás i na nás dospělé - a modlím se, abychom měli, hledali a našli lidi, co nás provedou, doprovodí v životě, lidi, ke kterým můžeme mít důvěru. Je to dar, když se to podaří. A myslím, že také tak se projevuje ona věta, co byla v mnoha vzkazech: "Ať Pán Bůh s vámi." Je s vámi prostřednictvím lidí, co vám pomáhají a doprovázejí vás. Jen je třeba se rozhlédnout, aby je člověk viděl.
David Báro, můžeš přečíst další vzkaz
Bára Milí konfirmandi, přeji vám, abyste vytrvali v cestě, na kterou jste se dali. A i když vám bude dobře nebo naopak hůř, modlete se. Na to se dá spolehnout vždy.
David A bylo to ve víc vzkazech - doporučená modlitba. Proč myslíš ?
Bára Asi se to lidem osvědčilo jako něco dobrýho.
David A myslíš, že i pokud jde o modlitbu, že se její vnímání s věkem mění.
Bára Řekla bych, že ano, že děti to mají takový hodně jednoduchý, asi nad tím nemají otázky, pomodlím se a je to. Kdo je dospělejší tak už ví, že modlitba není kouzlo a Pán Bůh, že nemusí naše přání hned plnit.
David A k čemu je modlitba dobrá ?
Bára Člověk se díky ní zastaví, zamyslí se, uvědomí si, že život nežije jen tak náhodně, ale před Bohem. A taky díky modlitbě vidí věci jinak - třeba něco co se mu zdálo strašně složitý, vypadá zvládnutelně, nebo naopak co bylo malý, obyčejný najednou vypadá krásně a stačí to.
David To bych potvrdil, že se člověk díky modlitbě mění. A nad to (a to říkám strašně opatrně) nad to může zažít jako veliké překvapení situace, kdy se modlí a ta jeho prosba se splní. A já vím, že náhoda to nebyla. Ale skoro mám až strach to říkat, ale ti co vám to do těch vzkazů psali, to myslím taky prožili. Že Bůh slyší.
David Je tu také jeden docela vážný vzkaz, co jste vybrali. Vážný a tím také závažný.
Bára Je v pořádku o víře pochybovat. Je v pořádku cítit se ztracen. Je v pořádku být na Boha naštvaný. Je v pořádku nevědět.
David Proč jste ho vybrali ?
Bára No, zdá se nám, že mají lidi o věřících divné představy a předsudky. Myslí si, že věřící má ve všem jasno, nikdy nepochybuje, nemůže být ztracený. A často si i řeknou: Tý jo, ty se takhle zlobíš - a to jsi věřící ? Tý jo, já myslel, že ty co choděj do kostela nesmí říkat sprostý slova ? A ty piješ víno, já myslela, že to věřící mají zakázáno. A tak podobně. Taky o skautech třeba mají lidi takový představy.
David A ono to tak není.
Bára No….. myslim že ne. A docela mě to štve.
David Já si to taky myslim. Vlastně úplně nevim, kde vznikla ta představa, že věřící jsou superslušný lidi, co se nikdy nezlobí a nemají konflikty, všechno snesou a tak. O tom budu muset přemýšlet. Snad že se tak někteří tváří, nebo to i říkají, že jsou jako poslední strážci morálky a jediný slušný lidi na světě…. No o tom napíšu kázání až jindy. Ale ten vzkaz se týkal víry: je v pořádku o víře pochybovat, cítit se ztracený, nevědět, být dokonce na Boha naštvaný.
Bára Ale právě že to napsal někdo, kdo v kostele byl a je, takže to znamená, že stále hledá, pořád o víru bojuje, a je s Bohem v kontaktu, i když s tím má problém.
David A já bych pokračoval (možná nečekaně), že když člověk o víru bojuje a má s Bohem problém, tak je to myslím znak pravosti jeho víry, protože o víru se musí bojovat. Skoro bych měl otazník nad vírou těch, co nikdy nepochybovali, nebyli na Boha naštvaní, všechno věděli, necítili se ztraceni. A když se podíváme do bible, tak tam jsou lidé právě s Bohem diskutující, hádající se - Abraham, Jákob, všelijak ztracení, mohl bych jmenovat zástupy. Mně se zdá, že ten, kdo to psal, toho o Bohu a víře ví víc, než ten, jehož víra je poklidná, bez zákrut, jistá a zřetelná.
Bára Takže se toho nemáme lekat.
David Přesně tak - snad jen: nebojte se to Bohu říct: že jste na něj naštavní, nebojte se lidem říct - NEVÍM. Nebojte se Bohu říct i o tom, že pochybujete o něm. Nebojte se , když se budete cítit ztracení. Řekněte to nahlas, Bohu (to jsme zpět u modlitby) nebo svému doprovodu (o tom už byla řeč). A uvidíte, že z toho něco vyroste, vykvete, něco pročištěného, přetavého, silného. To bych vám moc přál - víru, co prošla nesnadnou cestou. Ještě jeden vzkaz tudy míří: Nebojte se dělat chyby a omyly, jet tak můžete tříbit názory a postoje.
David Další vzkaz, o kterém jsme mluvili, je anglicky: Je tam napsáno: Dont worry, be happy. Vy jste generace, pro kterou je angličtina samozřejmou součástí života, ale my starší bychom to potřebovali přeložit.
Verča Znamená to něco jako: "Nedělej si starosti a buď štastný." Je to taky refrén jedné známé pisničky.
David No a zdá se vám to dobré heslo do života ?
Verča Nám se to moc nezdá.
David Opravdu ? Myslíte si, že není dobré si někdy říct "Dont worry, be happy!"
Verča Někdy ano, ale myslíme si, že to jde u takových obyčejných, malých starostí. Aby člověk nebyl zbytečně naštvaný z něčeho, co vlastně až tak důležité není.
Ale když má člověk opravdový problém, smutek, nebo zažije něco nepřijemného, bolavého, tak by nám to přišlo nevhodné říct mu "Dont worry, be happy." myslím, že to může říct někco, kdo toho smutného člověka nebere vážně.
David Pak je tu jeden vzkaz, který vzbudil pozornost - je to citát z knihy Přísloví:
"Důvěřuj Hospodinu celý srdcem, na svou rozumnost nespoléhej. Ale jako fakt a vážně" Vy s tím moc nesouhlasíte, že jo ?
Verča No my si myslíme, že člověk by měl použivat svůj rozum a neházet věci na Boha, že by to měl udělat za něj. A když se třeba mluví o zázraku, tak to vůbec nemusí být něco, co je proti rozumu, jako nadpřirozené.
David To bych viděl stejně - zázraky je třeba vidět, i v obyčejných věcech.
Verča Taky nejde se jenom modlit, místo abychom tím rozumem něco vymysleli a pak udělali.
David To taky souhlasím - mniši k tomu mají heslo - ora et labora, modli se a pracuj. Pomodli se, a pak udělej to nejlepší, co tě napadá a dokážeš.
Verča Tak ano.
David Ale protože jsem farář, budu bibli hájit - tam nestojí důvěřuj Hospodinu a rozum nepoužívej. Tam je na svou rozumnost nespoléhej. To je něco jiného než že "rozum nepoužívej". Používejte rozum, je to dar od Boha, ale poslední spolehnutí, to bych rozumu nesvěřil, to bych směřoval k něčemu, k někomu vyššímu.
David A mně přišlo škoda, aby nezazněl ještě jeden vzkaz - je to známý citát o Exuperyho - někdo vám vzkazuje: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
Bára Nám se ale zdá, že důležité je obojí. I to viditelné, totiž konkrétní činy. Že člověk něco udělá, že to je důležité.
David To je vlastně dobře biblické - víra - to je nějaké smýšlení i nějaké činy. Apoštol Jakub říká: Víra bez skutků je mrtvá. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti svou víru ukážu na skutcích.