Čtení: Mt 13,24-30
Milí přátelé, tématem biblických hodin byl život církve v prvních stoletích. Dají se v těch časech potkat nečekané texty a také nečekané postavy. Jednu vám chci dnes představit.. Můj učitel Gerd Theissen ten příběh dal do souvislosti s textem z Lukáše 19,11-27: „Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘ Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘ Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“
Ježíš vypráví příběh o tom, že každý má nějaký talent, schopnost, dar, který může rozmnožovat, hřivnu, kterou může rozvíjet, schopnosti, které mohou díky němu přinést plody. A zároveň říká: ztraceni jsou pouze ti, co se zásadním způsobem brání myšlence, že by jim život dal úkol. Úkol, který si člověk nedal, úkol, který dostal od Boha. Tahle myšlenka v nás ovšem naráží na několik překážek:
Předně jsou to naše komplexy méněcennosti. Každý z nás zná ty okamžiky, kdy si říká: Vůbec nic neumím. Nic z toho, co jsem udělal a dokázal, vlastně nemá cenu, je to všechno špatně. Ostatním to jde úplně samo, jen mně ne. Sklíčenost. Někdy i trvalá sebe-devalvace, na kterou jsou krátké všechny argumenty, všechna slova uznání, povzbuzení.
Druhá bariéra: pohodlnost. Člověk ví, že má nějaké obdarování. Ale tuší, že když ukáže talent, okolí mu naloží úkoly. A pokud už nějaké má, tak se mu ještě další přidají… Komu se podaří talent zahrabat, a tvářit se jako trouba, tomu se může podařit, že mu i nějaké úkoly, co měl, radši odeberou.
Třetí překážka je ublíženost. Člověk si říká – ó jaký nadaný člověk jsem, ale nikdo si toho nevšímá. Nikdo neoceňuje mé kvality a nápady. Ostatním tleskají ve stoje, ačkoli toho umí míň než já.
A konečně čtvrtá bariéra: výmluvy. Ano, mohl bych leccos dokázat, ale takových nepříjemných věcí se mi přihodilo. Těžká doba, rodiče, co neměli lásku a porozumění, netrefil jsem úplně výběr povolání a život s tímhle partnerem mě v určitých rysech brzdí v rozvoji, a moje chatrná tělesná schránka.
Ježíšovo podobenství je zřetelné: Tak především – je do vás hodně investováno, vy jste Boží kapitál, který má nést zisk. Máte šanci a povinnost nést plody, rozvinout vaše dary, uskutečnit sebe.
Nepředstavuje si to podobenství příliš jednoduše?
Pokud si to myslíte, nabízím vám příběh, je z přelomu druhého a třetího století. Příběh o člověku, kterému byly svěřeny peníze, se kterými měl hospodařit.
Začíná úplně dole. Narodil se jako otrok. A ještě hůř – jako otrok jiného otroka. Jmenoval se „Nejkrásnější“ – Kalistos. A byl to křesťan, jeho pán byl taky křesťan. A jak bylo tehdy zvykem, dal mu jeho pán k dispozici peníze a pověření, aby si u městského rybníka v Římě otevřel přepážku něco jako směnárna a finanční poradenství. Zpočátku to šlo dobře. Také proto, že ho podporovali ostatní křesťané ze sboru v Římě a přinášeli mu větší či menší úspory, a on s tím hospodařil. Ale měl smůlu. Prodělal. Ztráty byly tak velké, že už neměl odvahu přijít svému pánovi na oči. A tak utekl. Do přístavu, na loď, aby se ztratil. Otrok na útěku – to je absolutní zoufalec. Jeho pán se o tom dozvěděl a utíkal do přístavu. Když ho Kalist uviděl, skočil do vody, aby se utopil. Ale zase měl smůlu. Nějací námořníci ho vytáhli a za velkého pozdvižení ho vytáhli na břek. Jeho pán ho vsadil do vězení pro otroky: pán-křesťan svého otroka-křesťana. To se některým členům římského sboru nelíbilo. Za Kalista se přimluvili, samozřejmě také v naději, že by ze svěřených peněz přece jen mohli ještě něco zachránit, pokud by ještě dostal příležitost.
Ale pak přišla další katastrofa. Když se Kalistos snažil vymoci neuhrazené pohledávky, vzbudil pohoršení. A služebníci ho udali u starosty a taky ho udali, že je křesťan. Došlo k procesu, kde byl Kalistos mučen a kvůli své příslušnosti ke křesťanské víře odsouzen k nuceným pracem na Sardinii – což znamenalo drasticky zkrácené životní vyhlídky.
Zpět k podobenství. Selhání líného služebníka se dává do souvislosti s jeho nedostatečnou důvěrou, nedůvěrou k Bohu a životu. Ten služebník říká: „Pane, bál jsem se tě. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Tato základní nedůvěra od začátku určuje ho jednání. A vlastně se mu potvrdí. Pán se ukáže jako skutečně tvrdý a neúprosný. Poslednímu služebníku vezme i tu jednu hřivnu, kterou má. Tato nedůvěra působí jako „sebenaplňující proroctví.“
A tady je klíčový problém: Když jsme nedůvěřiví, tak vnímáme jen to, co naši nedůvěru potvrzuje. Vlastně někdy sami aranžujeme – nevědomky aranžujeme náš život tak, že se naše nedůvěra potvrdí. Abychom mohli říct: „No vždyť jsem to říkal.“ A to, co tomu nenasvědčuje, co to nepotvrzuje, tak nevidíme, odvysvětlíme, bagatelizujeme. Ten člověk je zákeřný. A jestli se ke mně chová vstřícně, je to jen proto, aby ve mně vzbudil naději, a pak mě o to zákeřněji ponížil a zařízl.
A podobně se bláznivě se můžeme chovat i vůči Bohu a životu. Když v nás usadí hluboká nedůvěra, tak všechno odvysvětlíme tak, aby se potvrdila. A věci, které ukazují k důvěře bagatelizujeme, nebo nevidíme.
A co Kalistos - odsouzený k nuceným pracem v dolech? Má nějakou hřivnu, se kterou by mohl hospodařit?
Poslechněme pokračování. Římský císař Comodus měl manželku - křesťanku, která chtěla udělat dobrý skutek. A na její přímluvu byl propuštěni všichni odsouzení křesťané na Sardinii. Mezi nimi také Kalistos. Přestal být otrokem. Byl svobodný. V církvi byl vnímán jako vyznavač, mučedník pro víru. I proto mu křesťanský sboru začal vyplácet peníze, jako životní podporu a později ho pověřili jakožto správce katakomb. Tenkrát totiž právě začali křesťané v Římě pohřbívat věřící na vlastním hřbitově. Možná, že to vymyslel právě Kalistos, protože jedna z katakomba nese jeho jméno. A mezi pohřbenými v ní najdeme typická jména otroků. Kalistos se staral o chudé a otroky. A získal při tom tolik důvěry, že on – bývalý otrok a neúspěšný finanční poradce - byl za čas zvolen biskupem v Římě. Přičemž jeho konkurent s mnohem vyšším sociálním statusem ostrouhal. A začal do Kalista šít. Z čeho ho obviňoval?
První obvinění: Kalistos dovoloval ženám s vysokým sociálním statusem, aby žily s otroky a propuštěnými otroky, aniž by měly svatbu. Tyto ženy by totiž při formálním sňatku s otrokem ztratily svá privilegia. Kalistos tyto svazky akceptoval a na církevní rovině je uznal. Radost ze společného soužití a věrnost v partnerství měl za vyšší hodnotu než úkon římského práva. A také – a za to ho protivníci silně kritizovali - dovolil druhé manželství kněží. Podivný římský biskup, svatý Kalixt (latinská forma jeho jména) Kalixt I., považte člověk těchto názorů byl papežem v letech 218 – 222.
A další věci: Kalist zjednodušoval návrat hříšníků do církevního společenství. Měl prý oblíbené podobenství – O pleveli mezi pšenicí (slyšeli jsme ho jako první čtení). Plevel jsou ti nedokonalí, všelijací hříšníci, co tvoří církev a je holt třeba je láskyplně trpět.
Třetí obvinění: Kalistos je prý kacíř. Heretik. Stavěl se totiž proti pokusům podřídit Ježíše Bohu Otci, nebo ho od Otce oddělit. Klíčová pro něj byla myšlenka, že Otec trpěl společně se synem. Tedy že nebyl jeho utrpění zproštěn, nebyl odtržený od světa. Ale s trpícím zmučeným Ježíšem se identifikoval, stejně jako s ním – trpícím a mučeným Kalistem.
Dala by se tato tři obvinění shrnout pod jednu myšlenku: Kalistos byl křesťan, který byl sám společensky diskriminovaný. A věděl, co je to být obviněn jakožto hříšník, jako ten, co zklamal. Věděl, co je to trpět. Věděl, co je to zkrachovat – když měl hospodařit se svěřenými penězi. Ale právě proto, právě proto měl jiný kapitál, který mohl rozmnožit. Zkušenost utrpení. Proto mohl rozumět otrokům, kteří žili v nestandardním partnerství. Mohl rozumět lůzrům, kterými každý pohrdal. Mohl rozumět chudým, pro které stavěl katakombu a staral se o ni.
A tak, milí přátelé, můžeme uvažovat i my. Totiž – neměli bychom jen sledovat vnitřní nebo vnější překážky, které brání, aby se rozvinula naše obdarování. Protože i to, co je v našem životě bolavé a nepříjemné, se může stát požehnáním – pro nás i pro naše okolí.
A asi to je tak, že právě ten, kdo zažil hlubokou propast, či prošel tunelem ve kterém naprosto pochyboval o sobě, právě ten může rozumět a být dobře oporou těm, co pochybují o své hodnotě a mají dojem, že za nic nestojí.
A asi je to tak že právě ten, kdo sám zažil, co to znamená být nemocný, a ztratit kvůli nemoc svobodu dělat, co bych rád, že právě ten bude umět být oporou nemocným a oslabeným.
A asi je to právě ten, kdo zažil bolavé rány a omezení a ví jak těžké je se s tím smířit, právě ten bude moci být důvěryhodnou oporu hendikepovaným a lidem s postižením.
Tedy celkově: kdo má hodně darů a obdarování – hřiven/talentů, má být vděčný. Ano. A rozmnožovat je.
A kdo má dojem, že obdarování nemá, že pokud jde o dary, je deficitní, ten ať slyší volání Božího syna Ježíše: Blaze chudým, blaze plačícím, hladovějícím a žíznícím. Protože z lidí jako jste vy, staví Bůh království. Z lidí, co vnitřně i vnějšně kulhají a pajdají, z unavených a těch, co mají naloženo, ze slabých a nemocných. Vy všichni jste dostali dar – talent. Žijte tak, aby se i ve vašem příběhu, tak jako v příběhu neúspěšného Kalista dalo číst. To že byl zoufalec, lůzr,….. s proměnilo v požehnání. Vy všichni jste, Možná se nám to nechce věří, ale my všichni jsme boží kapitál. Z každého příběhu mohou, mají, smí vyrůst plody – bohu k radosti a druhým k užitku. Amen
podle kázání Gerda Theissena