Text: 2Kr 6,8-23
Kdykoli se aramejský král chystal do boje proti Izraeli, radíval se se svými služebníky: „Můj tábor bude na tom a tom místě.“ Muž Boží však izraelskému králi vždycky vzkazoval: „Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam táboří Aramejci!“ Izraelský král posílal zvědy na místo, které mu muž Boží označil a před nímž ho varoval, aby se tam měl na pozoru; stalo se tak ne jednou nebo dvakrát. Ta věc pobouřila mysl aramejského krále; svolal své služebníky a řekl jim: „Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi?“ Jeden z jeho služebníků řekl: „Nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje izraelskému králi i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici.“ On poručil: „Jděte zjistit, kde je, a já ho dám zajmout.“ Oznámili mu: „Hle, je v Dótanu.“ Poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Odvětil: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši. Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: „Raň tento pronárod zaslepeností!“ I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova. Elíša jim řekl: „To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří. Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří. Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“ Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“ Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.
Mt 5,39-41: Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
Ř 12,21: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
_____________________________________________________________
Sestry a bratři,
při střetu se zlem, s násilím, s arogancí – je několik variant, jak reagovat. Jedna možnost je útěk - únik. „Život je mi milejší, a tak je lepší se ztratit, utéct, a přenechat tomu zlému, co on chce“.
Opačná možnost je naopak bojovat. „Nepřenechám zlému, zlým to, co chtějí, budu bojovat, bránit se, postavím zlu hráz, aby se nerozšiřovalo. Nejde přece, aby násilí řídilo svět.“
Útěk nebo boj - dvě základní strategie při střetu - ve světě zvířat i ve světě lidí.
Jsou ovšem i další možnosti: např. ústup s vědomím, že to prospěje věci, že to prospěje pokoji a klidu. A opravdu asi stojí za zvážení, zda-li je vždy třeba trvat v sousedských sporech na centimetrech a ve finančním vypořádání na jednotkách korun. (Takový Izák, když kopal další a další studny, na které si dělali nárok jeho sousedé, neustupoval protože by se bál, ale protože chtěl posloužit míru - šalomu.
Další možností je pokusit se domluvit. Abraham se dokázal dohodnout s Lotem včas, dřív než vypukla válka; Apoštol Pavel rychle svolal všeobecnou poradu, když to vypadalo na vážný rozkol. A i Ježíš říká, že je lepší se dohodnout s protivníkem včas, protože u soudu není nikdy jisté, jak to dopadne.
Taky je možné si zla nevšímat – některé zlo se vyčerpá samo, zvláště když vidí, že nemá pozornost. Zlo často parazituje na dobru, a když třeba pro posměšky není publikum, tak mizí ze scény.
Bible nám do této palety možností, jak reagovat při střetu se zlem, násilím a arogancí nabízí ještě jednu možnost. Je zmíněna v různých částech Bible - ve starozákonním příběhu, v mudrosloví, v evangeliu i v Pavlově dopise. A sice - možnost zlo překvapit dobrem, zahanbit ho nečekanou vlídností.
Podívejme se nejprve do Druhé knihy královské: Sousedé, loupeživí Aramejci jsou stále ve válkách s Izraelem. Prostřednictvím Božího muže, proroka Elíši však jsou Izraelci přesně informovaní o pohybu aramejských vojsk, a tak se žádný útok nedaří. Až je aramejský král přesvědčen, že někdo z jeho štábu donáší nepříteli. Když se vyjasní, odkud má izraelské vedení informace, vyrazí do města, kde Elíša bydlí, obrovská přesila vojáků, aby ho zajali. Elíša se modlí k Pánu Bohu. Aramejci jsou postiženi zaslepeností – prostě nejsou schopni rozumě vyhodnotit situaci, zorientovat se. A - představte si to - sám Elíša jim jde osobně vstříc a říká: „Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A oni za ním jdou. Přivede je do Samaří - do hlavního města. Tam prozřeli. A vidí, že jsou zajatí. Izraelský král reaguje normálně: Mám je dát pobít ? Rozumějme - anebo si je necháme jako otroky ? Ale Elíša říká: „Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou.“ Připravil jim tedy hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli. „A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.“ Hle, jaký příběh je také ve Starém zákoně.
Řekneme: ten příběh asi má legendární rysy. A kolik je tam takových příběhů - moc ne. Spíš čteme o tom, jak se Izraelci (třeba David) bránili, anebo utekli, schovali se (David taky, a třeba Eliáš...) atd. To je obvyklé. A bůh jim pomáhal se schovávat, bránit i bojovat. Ale vezměme vážně, že i tento příběh do Bible patří, do Bible, která je závazným a úplným katalogem životních situací a jejich dobrých řešení. Takže do toho katalogu patří také možnost zlo překvapit a zahanbit dobrem a vlídností. Protože nás by asi tahle možnost uprostřed automatických plánů na obranu či únik ani nenapadla.
Onen verš z knihy Přísloví, co jsme slyšeli v úvodu bohoslužeb, by mohl být nadpisem: „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí.“ Př 25,21n
Teď novozákonní příběh na stejný motiv. Ježíš představuje, jak to vypadá, když se rozšiřuje Boží království. A říká: Zkuste – pro začátek aspoň někdy, zkusmo - když vám někdo ublíží, hned nevstoupit do role protivníka. Možná, že on je proti vám – ale to neznamená, že vy musíte být proti němu! Násilí násilím nevyřešíte. To se spíš kolotoč oplácení rozjede. Snažte se narušit rovnováhu protivníků tím, že aspoň pro vás ten druhý protivníkem být přestane. Vyveďte ho (nějak) z konceptu tím, že vy jeho protivníkem nebudete.
Nastavit druhou tvář, to není smutný úděl pasivního křesťana. To je příklad aktivní, absurdní, nečekané reakce, která má protivníka vyvést z role, ke které se křesťan rozhodl. Nebo si představte tu další zmíněnou situaci - s druhou mílí. O co šlo: Každý Říman měl právo zastavit příslušníka podrobeného/barbarského národa a přikázat mu, aby mu nesl jednu míli jeho zavazadla. Jak ponižující... A teď si přestavte tu situaci, že někdo, kdo je k takové ponižující službě přinucen, jde s Římanem míle dál a nese mu kufry dvě míle. Velmi pravděpodobně bude Říman překvapen a vyveden z konceptu. Možná si Říman řekne - to je ale hlupák. Možná si ale Říman řekne - to je zajímavý..., možná se i začne ptát, proč to dělá, když už nemusí, a může z toho vzejít rozhovor. A možná si v takovém rozhovoru Říman uvědomí, jestli není něco špatně na tom systému, kdy jeden člověk může druhému jen tak přikázat nést mu kufry. A možná je ta druhá míle prostorem k rozhovoru, možná je to přímo misijní příležitost.
Jistě, jsme realisté. Obvykle to tak nedopadne, protože zlo je zlé a arogantní a hned tak se narušit nedá. Člověk musí vědět, co dělá a čeho chce dosáhnout. A musí mít víru že - cituji písničku „prohraje, kdo ranou splácí ránu, k nenávisti, kdo se nechá svést“ – to je biblická víra, která se dívá na Krista - že nepřijmout výzvu k násilí je cesta.
Jednak - takové chování může vést k cíli - „A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.“ A pokud ne, tak aspoň vím, že já jsem se nenechal strhnout do říše zla - protože to je vítězství zla - když dobří lidé začnou také nenávidět a oplácet. Když na zlomyslnost odpovíme zlomyslností, zlo vyhrálo – proměnilo nás ke svému obrazu.
Ano, sestry a bratři. Člověk je opatrný při kontaktu se zlými lidmi. A chrání se, nechce sednout chytrákovi na lep, nechceme se nechat oklamat, šikanovat. A také je jasné, že zlo potlačujeme a stavíme hráze, aby se nerozšiřovalo. Je to třeba. A někdy volíme únik a někdy boj, někdy vyjednávání, někdy trochu ústup, aby byl klid.
Všechna ta řešení jsou v Bibli, je to přeci kniha o životě, je závazným a úplným katalogem životních situací a jejich dobrých řešení.
Tak jen, že do toho katalogu patří i možnost zlo zaskočit a zahanbit vlídností.
Hostina tam, kde se čekala msta, druhá míle služby v rozhovoru, plášť navíc tam, kde by se chtěli soudit o košili. V tu chvíli zveme dotyčné na skok do Božího království. Možná, že to někoho osloví. Nechá se pozvat. A když ne, tak pro náš dobrý pocit, že jsme to zkusili, a že jsme se k tomu zlému nenechali strhnout.
Není to pasivní proces, vždy je tam krok vstříc - odvážný krok naproti: Eliáš jde vojsku vstříc, oslovený sám nese druhou míli - předběhnout zlo, vstřícným krokem.
Řekneme si, že naše zkušenost je jiná. Že to takhle obvykle nefunguje. Jenže kdyby šlo o sdělování zkušeností, tak to bychom byli v nějakém nedělním Receptáři. Ale my tu čteme o tom, jak se může alespoň na malém prostoru rozsvítit světlo Božího království.
Apoštol Pavel píše „Vůči všem mějte na mysli jen dobré“ a píše to realisticky: „. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Jestli má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň dej mu pít, tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti“ znal ten dnešní příběh. A uzavírá: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Ř 12,17-21)
Pane Bože, sami to nezvládneme, ale s tvojí pomocí, v síle od tebe snad někdy ano. A světlo Božího království se rozsvítí. Prosíme pomoz nám. Amen