Biblická úvaha Blahoslava Hájka - duben 2020
Kniha Kazatel 3, 1-15
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
2 Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
3 je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
4 je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
5 je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
6 je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat;
7 je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
8 je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.
9 Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? 10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. 11 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. 12 Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. 13 A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. 14 Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. 15 Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledává, co zašlo.
Pláč Jeremiášův 3, 21b-26.
S důvěrou očekávám 22 Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. 23 Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. 24 "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. 25 Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. 26 Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.
Židům 9, 24-28
4 Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. 25 Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; 26 jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. 27 A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, 28 tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
_____________________________________________________________
Milí bratři a sestry,
že čas nemilosrdně běží, není třeba si připomínat. Den za dnem, hodina za hodinou – ať se nám líbí či ne – hodinám je to jedno, kalendář si našich pocitů nevšímá. Třeba se nám poštěstí, že přijde nezapomenutelná chvíle, která se nám vryje do paměti – ale čas běží pořád stejně. Přesto my, abychom se ve svém čase zorientovali, potřebujeme třídit, rozlišovat. To vyjadřuje např už sz kniha Kazatel. Říká: není chvíle jako chvíle; my se musíme v našich dnech nějak zorientovat, utřídit si je. Jsou chvíle vhodné pro nějakou práci či zkušenost, jiné pro jinou. Proto (četli jsme: je čas sázet a čas sklízet, čas plakat, čas smát se –atd.) A nejen to. Každá lidská civilizace, včetně s dávnou biblickou, si běh času utřídila. Rozlišila zvláštní chvíle – totiž slavnosti! Ač čas běží – vypadá to, že stále stejně, jednotvárně, přece my potřebujeme přeryvy, zastávky a zvýraznění! To jsou slavnosti. V knihách Mojžíšových čteme: „Třikrát v roce se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, ukáže před Pánem Hospodinem, Bohem Izraele“. (Nechme teď stranou, že to byla doba patriarchální, kdy muži měli zvláštní povinnosti – na rozdíl od žen.) Prostě to znamenalo, že kromě pravidelných sobot, sedmých nepracovních dní, byly během roku tři velké slavnosti všeho lidu. Tři velké svátky. Byly to: slavnost nekvašených chlebů, pak: slavnost týdnů – prvních snopků pšeničné žně, a konečně: slavnost sklizně. První slavnost nekvašených chlebů byla na jaře, připomínala vyjítí z Egypta, druhá na prahu léta připomínala první úrodu, a třetí byla na podzim: slavnost sklizně. A to byl současně závěr roku a začátek nového. Ten podzimní svátek byl největší, nejnáročnější. Trval týden, při slavnosti stánků, bydleli „pod zelenou“, připomínal Izraelcům putování jejich otců na poušti – a po týdnu, na závěr následoval Roš ha-Šáná, začátek nového roku.
Není divu, že i křesťanské velké svátky jsou během roku také tři. Ty velikonoce a svatodušní se časově shodují se starozákonními, byť jejich význam je už jiný, přeznačený, novozákonní. Až ty vánoce, (u nás dnes i ve veřejném životě tolik překypující) – nemají v SZ přímou obdobu! A vedle toho už Starý zákon zavedl ještě týdenní rytmus, sedmý den odpočinku. Pro SZ šabat, pro NZ neděle vzkříšení ! I pohané mívali své slavnosti, ale dá se říci, že do všeho světa to byli křesťané, kdo vnesli do dějin tyto biblické svátky. Dnes je slaví většina národů – i ti, kdo jejich křesťanský původ neznají. Ostatně stojí za zmínku, že i ta neděla je křesťanskou vymožeností! Na příklad pohanský Řím to neznal. Otroci pracovali všech sedm dní, zatímco nobilitas nepracovala nikdy!
Zkátka ty trojí křesťanské svátky do roku jsou dobře biblické, máme je rádi, slavíme je se zvláštní pozorností i radostí! Už po tisíciletí vědí křesťané, že hod Boží velikonoční, den vzkříšení, (Rusové říkají vozkresenie!) je ten největší svátek v roce!
Jenže letos! Najednou všecko bylo jinak! To se stalo po tisíciletí! Vida – kostely prázdné, nemůžeme je obvykle, společně slavit. Jak se s tím máme vyrovnat? Je to bolestivé!
Inu – jakkoliv se těšíme z darů, kterými náš stvořitel prováděl naše otce i nás, nesmíme myslet, že nás nemůže vést jinudy, než jsme si zvykli! Buďme stále připraveni na překvapení! On je dárcem života i našich cest! A učme se hledat jeho lásku i v nových nečekaných možnostech a okolnostech. Lze k tomu říci – jako k většině novot – dvojí. To první je vlastně možná užitečné: naše televizní redakce nám dala nečekanou ekumenickou lekci. Ta zní: vždyť vy nejste jediní křesťané v této zemi! Vždyť je spolu s vámi slaví také katolíci a čs. církev husitská! Tak se vystřídejte a hleďte také na ty ostatní a jejich způsoby slavení! To můžeme brát jako užitečnou lekci!
To druhé je méně šťastné. Ani oni nám nemohli ukázat své úplné bohoslužby, i oni byli omezení tím, čím teď trpěl celý národ. Ty jejich i naše bohoslužby byly bez společného zpěvu! Jen sóla nebo dueta. Jak jsou bohoslužby bez společného zpěvu ubohé! Jak jinak zní ono Buď tobě sláva! když se spojí mnoho hlasů, a když varhanice pořádně šlápne do pedálů a oslavný chorál se nese ke klenbě kostela! O to všechno jsme letos byli nečekaně ochuzeni! Třeba jednou z lekcí této zkušenosti je také to, že si toho příště – dá-li Pán – za opět obvyklých podmínek, budeme víc vážit! Na slávě vzkříšení Krista ovšem nemohl ani tento jiný způsob našeho slavení nic ubrat! Buď mu sláva! Amen
Z Komenského Hlubiny bezpečnosti (Centrum securitatis) jsem si nedávno vypsal pár vět z autorovy modliby:
„Teď jsem, Pane Bože můj, můj učiniteli, můj slitovníče. Ustal jsem rady a potěšení v sobě i mimo sebe hledat a nikde nic nenalézám, leda nebezpečenství, strach a nejistotu. Tobě se na všechnu vůli cele odevzdávám. Tvé dobrolíbezné vůli odevzdávám klíče od bran srdce svého a všech smyslů svých, ano i od všech svých schopností. Odmykej, zamykej, čiň co ráčíš. Teď stojím, prázdný před oblíčejem tvým stojím, tobě se cele odevzdávám, plně a beze všech výjimek. Dělej se mnou co a jak chceš, ničemu neodporuji, nic sám nestanovuji, tvá vůle děj se se mnou a skrze mne podle dobré líbeznosti tvé! Jen neopouštěj na věky věků. Amen