Text: 2S 18,1-5 David dal nastoupit lidu, který byl s ním, a ustanovil nad nimi velitele nad tisíci a nad sty. Potom David podřídil třetinu lidu Jóabovi, třetinu Jóabovu bratru Abíšajovi, synu Serújinu, a třetinu Itaji Gatskému. Lidu král řekl: „Já s vámi potáhnu rovněž.“ Lid však prohlásil: „Netáhni. Na nás jim nebude záležet, budeme-li utíkat. Usmrtí-li nás i polovic, nebude jim na nás záležet. Ty však jsi za deset tisíc z nás. Nyní nám lépe pomůžeš, když budeš ve městě.“ Král jim odvětil: „Učiním, co pokládáte za dobré.“ Král se postavil k bráně a všechen lid vycházel po stech a tisících. Král přikázal Jóabovi, Abíšajovi a Itajovi: „S ohledem na mne jednejte s mládencem Abšalómem šetrně.“ Všechen lid slyšel, co král všem velitelům ohledně Abšalóma přikázal.
__________________________________________________________________
Dnes se milí přátelé naposledy podíváme do doby, kdy byla v Izraeli občanská válka. Na jedné straně král David a pro němu povstal jeho syn Abšalom. Syn proti otci. Na straně syna je většina, otec David jen s partou nejvěrnějších.
Zkusme vnímat ten příběh i v přeneseném smyslu. Synové proti otcům, mládež proti tradici. A ještě dál - synové lidští pro Bohu Otci – povstali. Většina je proti Davidovi, a za 1000 let budou proti tomu, jehož nazývali Syn Davidův.
Ano je to rušivý příběh do začátku adventu. Jiný příběh bychom raději slyšeli právě dnes.
Jenže právě dnes je taky občanská válka, právě dnes opět povstávají synové proti otcům a dcery proti matkám, i dnes se většina dovoluje na menšinu, i dnes si samozvaní povstalci dovolují na legitimně zvolené.
I dnes se synové lidští chovají, jakoby otec už nebyl, odepsali Boha otce, zařídili se na světě bez něho, nechtějí slyšet jeho slova, nezajímá je jeho vůle.
A podle toho to vypadá.
Tenkrát před 3000 lety se schyluje k rozhodující bitvě. David má strach - o sebe, o svého syna, o svůj lid. Chce jít bojovat, ale lid ho žádá, aby zůstal doma. A když jeho vojsko vyráželo do boje, dá svým třem generálům osobní rozkaz: "S ohledem na mne jednejte s mládencem Abšalomem šetrně." Ostatní vojáci to slyšeli také.
Slyšel to také Joab. Nejvěrnější Davidův sluha, vojevůdce. O jeho vítězstvích se vyprávěly hrdinné příběhy, takový tehdejší Jan Žižka. Vše obětoval dynastii svého krále, krále Davida.
K rozhodující bitvě občanské války došlo v efrajimském lese. Byla to hrůza. Dvacet tisíc mužů padlo v bitvě syna proti otci. V jednu chvíli Abšalomův mezek vběhl pod větve velkého posvátného stromu. Abšalom se do větví zachytil vlasy a zůstal viset - na stromě mezi nebem a zemí. Už jsem zmínil - ten strom byl posvátný. Kdo se drží posvátného, má právo asylu. Ochrany. Nikdo mu nesmí ublížit. Má naději na záchranu života. (ano bible je navýsost realistická. Nemaluje si svět na růžovo, ví že v něm jsou a budou války. Ale i válka má mít pravidla, i válka při vší hrůze nesmí překročit určité meze. A proto ustanovení o stromu, který je azylem, kdo je u něj, má ochranu.)
Abšaloma uviděl nějaký muž a říká Joabovi: Slyšel jsi přece, co říkal David. Joab odvětil: "Nebudu se s tebou zdržovat." A Abšaloma usmrtil. Bylo po bitvě, Abšalomovo vojsko se rozuteklo. David vyhrál, jeho syn Abšalom je mrtev.
Kdo to Davidovi řekne? Joab se Davidovy reakce bojí. Má špatné svědomí, že přestoupil jeho slovo a možná že také nerespektoval právo asylu? Zařídí to poslové. Neřekli Davidovi, že Abšalom je mrtev, nepřímo to naznačili a David pochopil. Hořce rozplakal. Otřesen naříká nad ztrátou svého syna.
David pláče, nestydí se za slzy.
A vítězný lid se vrací. Po bitvě se do bran města vkrádá mlčky. Sice vyhráli, ale vracejí se schlíple a bez radosti. Jakoby se styděli, že vyhráli. Nebo se styděli, jak vyhráli … Bylo to divné vítězství. Jaképak také vítězství v občanské válce…
A David je neschopen jakéhokoli královského činu. Je zdrceným otcem. Ale Joab ho napomene: Bojovníci zachránili životy tobě, tvé rodině, tvému lidu. A ty, místo abys jim poděkoval, pláčeš nad Abšalomem, který tohle všechno trápení způsobil. Miluješ ty, kdo tě nenávidí a nenávidíš ty, kdo tě milují. Tví vojáci, co pro tebe nasadili život, pro tebe nejsou nic? Kdybychom my všichni dnes byli mrtví a Abšalom byl živ, považoval bys to za správné?
Vstaň teď Davide, vyjdi ven a vlídně promluv ke svým služebníkům. Jinak je raníš. Oni za tebe bojovali a ty si jich ani nevšimneš a místo toho pláčeš pro toho, kdo je mohl zabít.
Král poslechl, vstal, usedl do brány a všechen lid vyšel před krále. Král a jeho lid jsou spolu. Zase spolu.
Král David je ovšem také otec. Je král i otec. Abšalom je vinen. Ano. Ale je to jeho syn. David by se měl radovat z vítězství svého lidu. Vláda je zachována, klid a pořádek se vrátil do země. Ale jeho syn zemřel. Rozumem může rodič stokrát vědět, že jeho dítě jednalo zle, nedalo si říct, mělo žít jinak. Lásku k dítěti to ale nezruší. Nevygumuje někam pryč. Ani hora argumentů, že to začal, že je dospělý a odpovědný, že byl varován, že měl všechny možnosti, ani další a další argumenty nezruší rodičovskou lásku.
David musí ovšem jednat jako král, má zodpovědnost za životy mnohých.
Je král a rodič. Také o Bohu mluvíme v obrazech krále a rodiče. Také Bůh jedná jako král. Nepustí svou vládu. Nedovolí, aby místo jeho království panoval zmatek. A jako král také ví, jací jsme. Kdyby vytáhl spis každého z nás, jen by zaškrtal chyby a hrubky a rozsudek by byl vynesen.
Ale Bůh jedná také jako rodič. Ani hora argumentů proti nám nevymaže a nezruší jeho lásku k nám. Ano, ví že máme Desatero, kázání na hoře. Máme zkušenosti, byli jsme varování, informováni, jsme dospělí. Ale copak on se může dívat na to, jak jeho děti kvůli své hlouposti a pýše umírají? A tak něco dělá, dává svého syna, aby všechny ty nehodné dcery a synové měli naději, aby žili, aby o ně nepřišel, protože je má rád.
A po nás chce totéž. Chce, jako král, řád a jasné sdělení, kdo co způsobil, vyznání vin. A chce, jako otec, víc než konstatovat příčiny. Víc než říkat druhému, však jsi to začal, však jsi věděl, co způsobíš, však jsi byl informován. Konstatovat příčiny je důležité, ale je to jen prvý krok ze dvou. Druhý krok – to už jedná otcovská a mateřská láska. Která s tím zkouší něco dělat. Bůh otec nám dává sílu s tím zkoušet něco dělat. Dává sílu ducha, která dokáže obejmout i dítě, které všechno spískalo. Držet za ruku toho, kdo si natloukl a možná přitom ublížil druhým. Dává Ducha, abychom měli sílu říci svému bližnímu: Ano, jsi vinen, jsi darebák, a já tě mám přesto rád. Tak jako jedná Bůh Otec. A dává nám svého Ducha, abychom to zkoušeli také, jako on.
Král i rodič. Jedna role neruší druhou. Ovšem život dává otec a matka.
Možná jste, milí přátelé, chtěli slyšet jiný příběh – do adventu. Možná vás ruší tento příběh o Davidovi, možná vás během adventu ruší zprávy ze světa a kazí náladu. Jenže ono je to naopak. Advent chce narušit ponurou náladu dnešního světa. Je to příběh o Synu Davidovu. A ten vstupuje do této doby, do doby, kdy je válka mezi blízkými příbuznými, kdy je válka, kde se ani pravidla války neuznávají. To, co předkové David a ti z jeho rodu nezvládli, Syn Davidův přináší ryze a autenticky.
A základním tón jeho příběhu: cesta není vyčítat, co kdy ke kdo komu….. cesta je odpuštění. Vracejí se do jeho města všichni, ti, co bojovali s ním i ti, co bojovali proti… všichni synové lidští i ty, co povstali proti Bohu Otci, se mohou vrátit…. Vlídnou, laskavou tvář Boha utěšitele přináší advent a Ježíšův příběh.
Bůh je nejen Pán a král, Hospodin zástupů, ale i Otec a Matka, můj rodič. U něj můžu být doma, stůl je již prostřen a já vidím své místo. Amen