Jste zde

Reklama na vyznání hříchů - Žalm 32

kázání z první postní neděle 10.3.2019
Text: Žalm 32
Čtení: 1 J 1, 8-10; Př 28,13

Milí přátelé,
nemůžu se zbavit dojmu, že žalm 32, který jsme právě slyšeli, připomíná reklamu. Jeho text má podobnou strukturu jako ony výpovědi modelek a modelů, kteří se tváří jako běžní lidé a v reklamách nám vyprávějí o tom, co jim pomohlo, když byli zoufalí, co jim náhle zlepšilo kvalitu života.
Kupříkladu se na obrazovce objeví žena s nádhernými vlasy anebo s čistě vypraným ubrusem v ruce a herečce převlečené za kamarádku sdělí, že dříve šťastná nebyla. Bojovala totiž s vlasy roztřepenými a mastnými, na ubrusu měla nevypratelné skvrny a její nádobí se vůbec nelesklo. Byla z toho nešťastná. Muži si jí nevšímali a rodina byla u špinavého ubrusu dočista rozladěná. Ale potom našla ten pravý šampón a saponát a vše se dalo do nejlepšího pořádku. Proto se rozhodla, že bude dál používat jenom tento výrobek. V závěru se na obrazovce objeví další rozesmátí členové rodiny, ve které je nyní báječná pohoda.
Žalm 32 je vystavěn podobně. Na začátku je nám představen člověk, kterému je blaze, člověk šťastný. Ano, takoví bychom chtěli být. Brzy nám však sdělí, že tomu tak vždy nebylo. Bylo mu i velmi zle. (Moje kosti chřadly.) Ale našel řešení, které mu pomohlo. (Řekl jsem si: Vyznám se Hospodinu). Pro tuto cestu se rozhodl a vřele ji doporučuje i druhým (Proto ať se každý věrný k tobě modlí.) Upozorňuje však, že tuto akci, možnost lze i propásnout. (V čas kdy lze Tě ještě nalézt). V závěru se pak nad vyřešenou situací raduje široké okolí. (Zaplesá všechno kolem, radujte se, jásejte.)
Autor nám vypráví, jak lze špatně anebo dobře řešit základní lidskou situaci. Situaci vlastní chyby, provinění, hříchu. Dokládá to vlastní zkušeností a nechce, aby druzí jeho špatný přístup opakovali. Zkušenost špatného přístupu k vlastnímu selhání byla tak silná, že nikomu nepřeje, že nechce, aby druzí jeho chybu opakovali. A tak nám podává nám svědectví o tom, že je dobře nemlčet. Reklama na vyznávání hříchů.
Je to text pro nás použitelný, to ukazuje už první verš. Není tam: "Blahoslavený je ten, kdo se nedopustil ničeho zlého, žádného přehmatu". Ale: šťastný ten, jehož hřích je přikryt. Jehož průšvih se nepřičítá. Protože je to o hříšnících, je to i o nás.
Odborná literatura nás poučí, že tu máme tři různá hebrejská slova pro hřích: To první souvisí se slovesem lámat, zlomit. Hřích zlomení, nalomení. Hřích je tam, kde jsme něco celistvého nalomili, třeba něčí důvěru nebo vztahy, kde jsme odlomili, co patřilo k sobě, nebo ty, kdo k sobě patřili, kde jsme narušili integritu společenství. Nebo kde jsme se vlomili: vloupali druhému do bytu, do soukromí, nebo kde jsme nad někým zlomili hůl.
Další slovo popisuje hřích jako minutí cíle. Netrefa, minela. Protože jsme nepřemýšleli, ukvapili se, nebyli připraveni, tak jsme něco neodhadli, zvorali, šlápli vedle, hmátli mimo, minuli se cílem a nadělali paseku.
Poslední označení hříchu souznívá se slovesem křivit. Situace, kdy jsme něco pokřivili, rovné ohnuli, překroutili, nějaký podvod, i to, kde jsme se my pokřivili, kde se druzí museli křivit kvůli nám.
A když to vidíme, tak nás to mrzí. Připomíná se to stále, nemůžeme se toho zbavit, zatěžuje nás to, tíží a tlačí k zemi. A někdy se člověku, když si představí, co si sám nadrobil a musí to s sebou táhnout, ani nechce dál žít. Moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal, vysýchal ve mně morek jako v letním žáru.
Našeho zpěváka opustila chuť žít, bylo mu mizerně, je v dezolátním stavu, vyschla jeho životní šťáva. Napětí ve vztazích, neprojednané nedorozumění, vina, která nás tíží, to se ve chvíli, kdy se o tom mluví nebo když se dotyčný objeví najedou projevuje i na těle. Bolí nás žaludek a hlava, vysychá v krku a pobolívá na prsou. Padne na nás i tíha tělesná. Člověk možná navenek funguje a možná i dobře vypadá a možná se i usmívá, ale ví, že mu vyschla životní šťáva, něco ho žere, zasahuje to jeho dřeň, jádro, jeho podstatu a uvnitř začíná být zatraceně prázdno. A tuší, že to už dlouho nevydrží.
Náš hrdina celé noci pronaříkal, prořval, úpěl. A teď už ví proč. A ví, že to nemuselo být. A už se při vzpomínce na ty hrozné proplakané noci usmívá. Ví, že neměl mlčet. V tom to vězí. Měl bláhovou naději, že o čem se nemluví, to neexistuje. A úleva přišla, když se rozhodl to říci. Když skončil s utajováním a přitakal realitě. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. A pak už to běželo, Úleva, svěžest, nová cesta, radost.
Ono se to řekne „říci to“. Ale není to vůbec jednoduché. Zvlášť tam, kde máme o sobě nějaké mínění, nějaký obraz o sobě, který budujeme. A že to dá práci vytvořit ho - a tak se přikrašlujeme a stylizujeme, abychom se líbili. I před Bohem retušujeme a leccos se snažíme zakrýt. A můžeme si stokrát říkat, že to nemá cenu (řečí Bible, že Hospodin přece všechno ví) a stejně se s ním o některých věcech nebavíme, v malinké naději, že to snad přeci jenom neví. A stylizujeme se i sami před sebou. I sami sobě se malujeme lepší a někdy tomu výtvoru i uvěříme. Chce to odvahu - promluvit jinak - tak, že to do našeho obrazu nezapadá, že by ho to pobořilo.
A to je svědectví našeho žalmu: zkuste to, budete mile překvapeni (jako v reklamách). Zkuste se nebát ten pracně vybudovaný obraz o sobě nabourat, podkopat, shodit nebo se na něj prostě vykašlat a promluvit tak, jak to je. Nechat to jí ven a odkrýt se. Předně Bohu. Přestat se pokoušet zakrývat.
A žalmista pokračuje: Hospodin nás nenechá obnažené. Bůh náš hřích přikrývá. To je krásné vyjádření. Nedává věřícím zázračné pilulky, aby se jejich hřích rozplynul, jakoby nebyl - to by bylo vzdálené realitě. Hřích zůstává a zůstávají i následky našich přehmatů a hloupostí - ale je boží milostí přikryt. Není vidět, nemusíme se na něj ohlížet, stále to mít a očích, nepřičítá se nepravost - tedy je to škrtnuto ze seznamu věcí, které s sebou musíme vláčet, vyškrtnuto z našeho inventáře. Hospodin snímá zátěž, nechá nás odložit to tíživé a tísnivé a my se můžeme narovnat, a vyrazit dál lehčím krokem, radostněji a volní pro mnohou práci, ke které nás Bůh na světě potřebuje. Nemlčet a mluvit - tak jak to je- to je přitakání k sobě samému. Je to plod svobody darované od Boha: můžu být takový jaký jsem.
Napadá nás ale - že to vůbec není jednoduché o tom všem mluvit, někdy i jen na to myslet. Že je to velmi tíživé. Avšak ten žalm právě začíná a mluví o hříchu sňatém, odpouštěném, prominutém, již přikrytém. On totiž možná teprve příslib a jistota odpuštění nám dává sílu a prostor a odvahu vůbec o hříchu mluvit. Mluvit o tom všem námi pokaženém bez zaslíbení, že to může být odpuštěno napraveno, to by bylo k neunesení. To by bylo tíživé k padnutí. Boží odpuštění předchází naše vyznávání.
Verš desátý je pro názornost docela černobílý. Jsou tu dva typy - jako v reklamě. Mnoho bolesti postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina obklopuje milosrdenství. Rozdíl mezi svévolníkem a doufajícím není v tom, že doufajícímu se oproti svévolníkovi nic nestane, že nic nezvorá, že je vzorný, ale v tom, že ví, jak své nezdary a viny řešit. Vinu a bolest mají oba dva - ale svévolník zůstane u své vůle, svého řešení, u sebe, žere sám sebe, snaží se z toho sám dostat (tak nějak chlapsky se s tím poprat) a přitom jen sám sebe obkličuje a je v pasti. Doufající v Hospodina je také oblíčen (tak to píší v Kralické Bibli) obklíčen milosrdenstvím. Hřích je sňat, vina je přikryta, průšvih se nepočítá, nezdar netíží.
Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce. Pozvání k radosti, k oslavě, k tomu závěrečnému střihu v reklamě, kde se všichni usmívají - není v našem případě pro ty, kdo mají přímé srdce v tom smyslu, že nic nepokřivili. Ale že jsou v srdci upřímní, že to přímo řeknou a přiznají, řeknou to na rovinu, nekličkují, ani před Bohem, ani před sebou, ani před druhými.
Blaze takovému muži, šťastná taková žena.

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer