Jste zde

Hořící keř - povolání Mojžíše

kázání z neděle 17.2. 2019
text: Ex 3

Nad stejným textem tu přede dvěma týdny zaznělo mnohé o Bohu. Ale Bible je o setkání Boha s člověkem. Pojďme se na to setkání na hoře Choréb podívat z té druhé - Mojžíšovy, tedy z lidské strany.
Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce z Egypta. Ze setkání s Bohem vyplývá úkol - to jde ruku v ruce. Když Bůh Abrahamův Izákův a Jákobův otevře rozhovor, tak to není k nezávaznému seznámení, ale to setkání míří k akci. Není jiné setkání s Bohem, než to, ze kterého plyne vyslání k nějakému úkolu. Nelze poznat Boha a neslyšet zároveň vyslání k akci ve světě. Není jiná pravá teologie, než ta, která se zeptá, co v síle od Boha má dělat člověk.
Který ? Kdo? Koho se týká setkání s Bohem? Kdo je vlastně vhodný pro úkoly od Boha ? To je vážná otázka. Podívejme se na dnešního kandidáta, jmenuje se Mojžíš. Sledujme jeho životopis.
Pochází z přistěhovalců, imigrant, z rodiny gastarbeitrů, shodou okolností je adoptivním synem egyptské princezny, dostalo se mu asi výborné výchovy a vzdělání, ovšem v jiné kultuře. Trestní rejstřík čistý nemá. Bylo by to kvalifikováno asi jako ublížení na zdraví s následkem smrti, možná i jako vražda. Byl nějaký čas na útěku, oženil se v zahraničí, má dítě. Současné pracovní zařazení – nic moc - je zaměstnán u svého tchána v živočišné výrobě, pase dobytek. Náboženský profil poněkud kazí, že jeho tchán je pohanským knězem midjánského náboženství. Schopnosti a dovednosti ? Víme, že má hendikep, pokud jde o mluvu a vyjadřování, patrně nějaká forma koktavosti. Sestry a bratři, je Mojžíš vhodný kandidát pro úkol od Hospodina? Jak čtu ten životopis, zdá mi, že moc ne. Ale u jiných biblických postav je to podobně. Dokonce si myslím, že žádný životopis neukazuje, kdo je použitelný jako Boží spolupracovník a kdo není.
Nevypadá to ani, že by k setkání s Bohem byla potřeba zvláštní příprava. Mojžíš nekoná modlitbu ani půst, nemá mysl usilovně vypjatou směrem k bohu. Pásl ovce svého tchána Jitra. To setkání se děje uprostřed všedního života, uprostřed práce.
Jenom snad: Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře. Jednou vedl své ovce dál než obvykle. Zašel dál, hledal, byl zvědavý, zatoužil vidět něco víc, než co doposud vídával, a skutečně prožil nečekané setkání. Na počátku možná byla “požehnaná zvědavost“, touha změnit obvyklý režim obcházení pastvin, který měla přerušit až smrt. Požehnaná je odvaha vykročit za hranice známého okrsku. Jistě, k setkání s Bohem nevede metoda, jak ho přivodit. Může k němu dojít takříkajíc během práce, docela nenábožensky. Možná ale přece jen není nepodstatné, že Mojžíš zašel dál, mimo běžný den, se zvědavostí, odvahou vidět něco ještě jiného. A nekladu to zde jako výklad a návod, ale tlumočím zkušenost mnoha věřících lidí, že totiž právě pobyt v cizině – buď přímo geograficky, anebo prostě mimo běžné zkušenosti, mimo svůj zabydlený okrsek, mimo zajeté koleje - takové vykročení bystří člověka, vede k zamyšlení, nutí ptát se po základních otázkách, a někdy právě tehdy, mimo vlastní okrsek, je prostor k tomu, co lze nazvat setkáním s Bohem. Možná právě v jiném prostředí má člověk otevřené oči a vnímavé srdce pro takové setkání - v cizině, v jiné kultuře, v jiné kultuře v naší zemi - v jiné sociální skupině, anebo v nemocnici, na internátě, ve vězení, prostě ne v tom svém. (* zkuste třeba vyjet na duchovní cvičení, do Taizé nebo na biblický kurz jiné církve nebo do zahraničí.)
Mojžíš dostává úkol, ale namítá Bohu: Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce z Egypta? Ví, že na ten úkol nemá. Nenarostou mu ramena víry a všemoci, nestane se Božím kolegou. Naopak, poleká se. Jít k faraonovi. Kdyby Bůh na tohle místo vypsal inzerát, Mojžíš by si určitě nepřihlásil. Zná své slabosti, ví, že není nijak výjimečný. Poslání budí rozpaky, otázky nad sebou. Zvládnu to? Setkání s Bohem nutí zadívat se na sebe realisticky. A tak se Mojžíš brání - kdo jsem já, abych šel k faraonovi. Místo hrdosti, oprávněná otázka: O co se vlastně mohu opřít? Pokud jde o mne, tak celkem o nic. Ptá se, kdo jsem já ? A Bůh odpovídá, kdo je on. Já jsem a Já budu s tebou! Nic víc, nic méně. Nezazní: zesílíš, vyškolíš se, dostaneš se do formy. Ne nejde o kapacitu tvých možností a schopností. Na tom akce nestojí. Je o to, že já budu s tebou. Tak se neboj a jdi.
Také my se ptáme: Kdo jsme my, abychom zvládli to či ono ? Kdo jsme my, abychom dokázali jít cestou víry a ještě o ní říkali dalším? Co já zmůžu? Kde na to vezmeme sílu, a proč zrovna my? Proč ne někdo jiný, někdo lepší, vytrvalejší, vždyť je tolik schopných. Odpověď je stejná: To neřeš: Podstatou toho, že já jsem, je to, že jsem s vámi. Na tom to stojí.
A kdo jsi - ty který budeš se mnou: Kdo to mluvíš, ty Pane známý- neznámý, tak blízký a přece vzdálený? Potřebují tě znát víc, potřebuji o tobě něco vědět, řekni své jméno!
Rozumíme Mojžíšovi. Představuje si, jak přijde domů a začne. Přátelé Izraelci, potkal jsem dnes keř, který hořel: Na to Izraelští: Jak podivuhodné: Počkejte, ten keř hořel, ale neshořel. Hm. zvláštní. A dál: Pak jsme se zul a uslyšel jsem hlas, který mi řekl, že vás mám vést. Všichni se máme sebrat a odtáhnout z Egypta přes sinajský poloostrov do slíbené země. Faraona se bát nemáme.
A to ti řekl Hlas? A čí to byl hlas? Mojžíš: Boží. A kterého Boha. No našeho. Máš nějaký důkaz? Nevymyslel sis to Mojžíši? Neměl jsi halucinace. Ne nevymyslel, ale důkaz - to teda fakt nemám. To, co říkáš, by mohl říct každý blázen, každý člověk posedlý touhou něco znamenat. Pravý Bůh by ti o sobě řekl víc. Nesetkal ses Mojžíši spíš se sebou samým, se svými přáními?
Asi takovou debatu Mojžíš čeká a proto ptá se na jméno. Uslyší jen jméno – nejméno. Jsem a budu působivě přítomný. Nic z osobních dat Hospodina zástupů nedostal. Ale něco důležitého slyší: Jsem ten, kterého znali vaši otcové. Bůh Abrahamův Izákův a Jákobův. To je Boží představení, legitimace, tak trochu jako když stavební firma připomíná, co už kde dobrého postavila. Podívej se na Abrahama, Izáka, Jákoba, to jsou projekty, na kterých jsem dělal, ti mohou o mně referovat. Já za tím vším stál, To jsem byl já kdo byl s nimi a když už nemohli, tak jsme je poponesl. Může být, že i nás uklidní, nám bude jako představení stačí, že ten kdo nás zve do vztahu, je Bůh našich otců (a oni spolu s ním a díky němu zvládli těžkosti života) anebo, když si uvědomíme pro které velké postavy dějin – i českých byl právě tento Bůh základním průvodce, oporou a autoritou. Že, to pak stačí, abych věděl, o koho jde.
A k čemu je naše vyslání? Jaký je úkol?
Je na světě stejně jako v oné době mnoho vzdychání a úpění. A když – jak jsme četli- Bůh to úpění uslyší, neznamená to, že mávne kouzelným proutkem a je to pryč. Ale potřebuje k řešení člověka, lidi. Jistě, každý má v životě úkol jiný. Ale myslím, že ten úkol od Boha bude vždy souviset s pomocí a vysvobozováním lidí nešťastných, trpících, z jejich sevření a tísní, kdyby šlo o ukazování cesty do svobody, do plnosti života s Pánem života, kdyby šlo o zápas s těmi, kdo druhé spoutávají a deptají.
Bylo by to setkání s jiným bohem, kdyby zároveň nešlo o vyslání k úkolu. A nebylo by možné úkoly života přijmout, kdyby člověk nevěděl, že na to všechno není sám, že nezůstává tváří v tvář utrpení a bídě lidského života jen se svými schopnostmi a neschopnostmi, ale je s ním Bůh otců, síla neviditelná, ale působivě přítomná. Není lidská situace, úkol, práce, i ta sebemenší, aby člověk nemohl pro ni prosit o tuto boží působivou přítomnost.
A když člověk přes všechnu svou slabost a neschopnost životní úkol přijme – možná trochu proti své vůli a proti své nátuře – ale s nadějí že na něj není sám, začnou se dít velké věci. Velké dobré věci. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer