Text: Gn 15,1-12.17-20
Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer." Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedl-nost. A řekl mu: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi." Abram odvětil: "Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?" I řekl mu: "Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě." Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: "Tvému potomstvu dávám tuto zemi."
------------
Sestry a bratři,
témata dnešního kázání jsou důvěra, věrnost, smlouva, zápasy noci. Vlastně spíš boj o důvěru, boj o věrnost,o věrnost Bohu, o věrnost bližním, o věrnost smlouvám, které se nás týkají - to se rozeznívá nad dosti tajuplným textem, který je uprostřed příběhu Abrahama.
Ten příběh začal před několika lety, kdy ve vysokém věku Abraham opustil zajištěnou existenci v bohaté civilizaci, a šel, protože uvěřil božímu hlasu, který říkal, že život je ještě něco víc, než život v zajištěné civilizaci. Ten mu sliboval, že to podstatné dostane. (A tady si každý z nás může představit - TO PODSTATNÉ). Pro nomáda je to podstatné země a potomstvo - prostor, kde může být se svými stády a někdo, komu může předat nejen stáda, ale tradici, svou víru.
Odvážný byl Abraham, když takhle uvěřil a šel. A jindy byl zase plný strachu, jindy byl moudrý a obětavý, třeba když se nebál nezištně pomoci Lotovi, kterého semlely válečné události. Vzácným hostem byl Abraham, když mu pak tajemná postava - král pokoje Melkísedek - přinesl po bitvě víno a chléb.
Jenže ! Jenže naplněná chvíle vzácného stolování je pryč a Abraham leží v noci ve svém stanu a přemýšlí - dostanu to podstatné ? (zemi a syna). Splní se aspoň něco ? Je naděje? Pro co vlastně mám žít? Každý chce někde být doma, bydlet a každý chce to své nebo aspoň něco z toho svého předat dál. A od té doby, co mu Bůh zaslíbil tolik potomků jako písku na mořském břehu, proteklo Jordánem už hodně vody. Abrahamovi se ztrácí výhled. To se člověku někdy stane, když se mu ztrácí výhled, je to zlé, jako když vás obstoupí temná noc. A vyskakují otázky:
Jaká je vlastně perspektiva ?Má to vůbec smysl? Co se děje s mou vírou? Zdá se mi, jako bych se narodil omylem. Co by se stalo kdybych tu nebyl? Potřebuje mě někdo?
Každý má svůj vlastní příběh, příběh o temnotách v duši. A že je člověk věřící, to neznamená, že takové příběhy a otázky nemá. Všichni věřící by mohli vyprávět. A výjimkou není ani otec věřících Abraham. Naše starosti se nám zdají nejhorší právě v noci.
A v bibli čteme, že Bůh nám říká „Neboj se, já jsem tvým štítem“ a zní nám hlavou struny kytary a melodie Bůh je záštita má, a zní nám hlavou tóny varhan a píseň Hrad přepevný je pán Bůh náš... Ano ale co je mi to platné Hospodine, když to, co je pro mě podstatné (dosaďte si každý TO PODSTATNÉ) tu není. Vechno mé připadne tomu chlápkovi z Damašku - vlastně mému zaměstnanci a komu předám víru ? Podobně zoufale mohou volat - ti, co děti nemají, ti co o děti přišli, ale také ti, jejichž děti vírou pohrdly. Podobně zoufale mohou volat ti, co nemají na světě místo, kde by mohli spočinout.
Je noc, Abraham nemůže usnout. Je příliš smutný a rozzlobený a sám. A vedle něj Sára také nespí, to Abraham ví. Také ona se cítí sama.
Uprostřed noci Hospodin vylákal Abrahama ze stanu, z jeho ulity a Abraham vstane a jde ven. Je noc a klid. Abraham se dívá nahoru. Na hvězdy. A slyší hlas - Abrahame, já vím, co jsem ti slíbil. Jak můžeš pochybovat, že by u mně nebylo místo pro tebe. Dokážeš ty hvězdy spočítat? A Abraham tomu uvěřil - že není na světě náhodou a že to má smysl.
Ale to neznamená, že už se pak nikdy nesetmělo. Trvá to dlouho a nevýslovně to unavuje. Známe to, zná to Abraham. Potřeboval by nějaké potvrzení. Slib to je pěkná věc, ale my bychom raději černé na bílém. Pane podle čeho to poznám - že to dobře dopadne? Já ti věřím, ale pomoz mé nedověře.....
A Pán Bůh - a to je hlavní sdělení dnešního kázání - Bůh naší nedověře pomáhá , dovolí, abychom viděli znamení. Tady konkrétně - uzavře s Abrahamem smlouvu po způsobu lidí.
K tomu na vysvětlenou: Kdy se dva lidé v té době chtěli na něčem dohodnout, uzavřít smlouvu, pak vzali jedno či více zvířat, rozřízli je vejpůl a půlky položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uprostřed, uličkou mezi zakrvavenými zvířaty a přísahali si navzájem slib: „Tak jako ty půlky zvířat, tak i my dva patříme k sobě. Je to krevní pouto, které nás nadále spojuje. A jestliže někdo z nás poruší dané slovo, ať se mu vede jako těmto zvířatům, ať se stane kořistí supů.
A tak Abraham vede krávu kozu a berana a připravuje znamení, aby nevyhrála jeho nevěra. Půlí zvířata a připravuje oběť. A čeká na druhou stranu, druhého aktéra smlouvy. Pane ukaž že věřit není bláznovství prosím, dej mi to vědět. Ať máme důvod doufat a v doufání vytrvat. Pojď všechno je připraveno.
Ale jeho víru ohrožuje zlo a dravci, supi, jeho víru ohrožují temné myšlenky, hloupé nápady, nesmyslené dedukce a Abraham je musí odhánět. Chtějí mu to sežrat a on běhá kolem jako posedlý. Do úmoru bojuje o víru. Bojuje o svou věrnost Bohu, prosí o znamení boží věrnosti. Bojovník boží. Ale jak dlouho může člověk vydržet?
Je znovu noc, Abraham únavou usnul, je vyčerpaný a umazaný od krve. „Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrahama mrákoty a hle padl na něho přístrach a veliká temnota.
A v tom se začíná dít něco zvláštního. Abraham má vidění, že něco jako oheň se pohybuje mezi obětními kusy. Prochází sem a tam tou krvavou uličkou, Abraham se začne třást jako po letech Mojžíš u hořícího keře. Bůh přišel. Světlo, Oheň. Abraham který spí u rozpůleného stáda a sláva Páně se rozzářila - svatá noc.
Je to zvláštní, když chce Abraham něco dohodnout, Bůh tam není. Přijde až když Abraham spí. Nenechá se dotlačit, aby dělal to co jeho věřící chtějí. Přijde když on bude chtít. Sám svobodně vstupuje do smlouvy s Abrahamem. Sám se rozhodne, že dá znamení na pomoc věřícímu, kterého zmáhají pochybnosti.
Takže to nezávisí na Abrahamově věrnosti, na tom jestli vydrží odhánět dravce - Bůh přišel až když už to Abraham nezvládal. (Ale - dodává jeden farář - myslím, že by nemohl přijít, kdyby Abraham nebojoval do posledních sil.) Abrahame, jako ty dvě půlky zvířat patří k sobě, tak i my patříme k sobě - to bude naše smlouva. „Vy budete mým lidem a já vám budu Bohem“ zazní jinde v bibli, když jde o smlouvu.
A myslím, že podobně je tomu i s vánočními svátky. My můžeme vše připravit, můžeme vše potřebné nachystat (odhánět problémy a síly co by je chtěly poničit a zkazit). Ale to, jestli k setkání s Bohem, s podstatou Vánoc, s Tajemstvím, dojde,to v ruce nemáme. A to přichází mimo nás, často právě, když už jsme znavení a padneme…. A přichází, když chce Bůh.
Co z toho textu plyne ?
Síla do našich bojů o víru
Kdo si myslí, že věřící je nějakým rozmazleným dítětem, Božím jedináčkem, favoritem osudu, nebo „miláčkem štěstěny" má zde možnost si opravit svoji představu o štěstí věřícího.
K víře patří i boj o víru - strach, že je to omyl, děs z nicoty a prázdnoty. Hrůza, že to trvá dlouho. Také bychom potřebovali nějaké znamení, také v zápasech o víru odháníme supy a dravce až do umdlení a únavou usneme.
Bůh nám dal znamení, které potřebujeme - boží syn přišel na zem, to je významným znamením - nebo - když láme chleba a rozdává - na znamení toho, že patříme k sobě - a říká se: „ tento kalich je nová smlouva zpečeťená mou krví“ Tak proto, abychom vydrželi boj o víru - o víru, že to není náhoda, že jsme na světě.... apod.
Z textu plyne síla do našich bojů o věrnost
a z toho plyne síla ve všech bojí o věrnost - o věrnost smlouvám, ve kterých jsme. Jsou temné chvíle, když se zápasí o věrnost manželskou - nejenom vyjít ale vydržet spolu a člověk musí odhánět síly, které by tu smlouvu chtěly poničit, uchvátit - někdy jsou to bezesné noci. Jsou také vyčerpávající zápasy o děti - nejenom je přivést na svět vést a vydržet těžké chvíle nedorozumění - těžké chvíle v noci, ..... nebo když děti nejsou doma ........ . Jsou to těžké chvíle kdy jde o věrnost rodičům. Jsou to velké zápasy být věrný tomu, k čemu jsem se zavázal, nepovažovat smlouvy za cár papíru, neutéct z odpovědnosti, kterou jsme převzali.
Z textu plyne síla do našeho boje života
Celý život - střídá se naděje a únava, vyhlížení a zalezlost v ulitě. A toužíme vidět znamení, že .... to má smysl......
Ale nevydržíme stále. člověk má omezeně sil i let. A jednou usneme - a přestane i boj o víru a o věrnost. Tedy přestane z naší strany. A pak všechno záleží ne na naší, ale na boží věrnosti. A abychom o té nepochybovali, říká Kristus: To víno krev je moje a ten kalich je nová smlouva - zpečeťená mou krví a příští kalich budeme pít ve věčné radosti. Amen