Kázání z neděle Misericordias Domini 15.4.2018
Čtení: Mk 6,14-29 a Mk 1,14-15
Milí přátelé,
myslím, že dnešní čtení z evangelia má všechno, co si žádá dychtivý čtenář i náruživý divák. Dramatická zápletka, pomstychtivá žena, váhavý muž ve vysokém postavení, naivní krásná dívka, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina i neúprosný kat .
V čem spočívá zápletka? Král Herodes se rozvedl (což boží zákon v Izraeli umožňoval). Rozvedl se, aby si mohl vzít Herodiadu, kterou přebral svému nevlastnímu bratru Filipovi. (A to už boží zákon v Izraeli zakazoval). „Hanba“ volá prorok Jan, „vždyť nejde-li král příkladem a neposlouchá zákony, Tóru, tak zdivočí i lid a v zemi bude ještě hůř.“
Jan vlastně jen upozorňuje, že se nedodržuje zákon. A jde za to do vězení.
Stejně tak Jan Hus vlastně jen upozorňoval církev na to, co se píše v bibli a je upálen.
Stejně tak František z Assisi vlastně jenom upozorňuje františkány, že se odchýlili od původních pravidel a nezbude mu než od františkánů odejít.
Stejně tak signatáři Charty 77 jenom upozorňují, že komunistický stát nedodržuje zákony, které si sám usnesl a mnozí jdou do vězení nebo se musí vystěhovat.
Stejně tak někdo upozorňuje, že se nedodržují platné obchodní smlouvy a pracovní podmínky a je na dlažbě.
Herodes předpokládal, že když je král, tak mu to projde. V celém světě bylo zvykem mít zvláštní zákony pro svobodné a pro otroky. Jiná práva měli muži a jiná ženy. Ale Boží zákon měří všem stejně. Králům i venkovanům. Bohatým i chudým.
Jenže královna Herodias nechce Jana Křtitele dál poslouchat. „Herode, já chci abys toho člověka umlčel“! A tak král nechá Jana zatknout a strčí ho do vězení. Jenže Herodiadě to nestačí. „Herode já chci, abys toho člověka umlčel nadobro.“
Jenže to král nechce. Možná se bojí veřejného mínění - Jan byl oblíben. A navíc on má – kupodivu - toho proroka vlastně docela rád. Po večerech, když je práce vyřízená a v paláci klid, si dokonce nechá z vězení přivést proroka na kus řeči. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“(v. 20) To je tedy dost zvláštní situace. Herodes žije ve světě úpadku, intrik a násilí a zároveň rád naslouchá prorokovi, zástupci světa spravedlnosti a milosrdenství. Že by si snad Herodes přál, aby Janův svět byl i jeho světem ? Anebo je to jen hra? I kdyby nebyla, tak Herodes je příliš slabý a svou zapletenost do světa úpadku, intrik a násilí nedokáže odsunout a překročit. Asi není až takový nelida, spíš je to slaboch.
A v ženských komnatách jeho paláce se vzteká jeho žena: „Jen jedno stojí v cestě mým přáním - Jan, Křtitel, ten mi nepřeje mou lásku. A můj muž s ním ztrácí čas, který by mohl trávit se mnou.“
Jednou má Herodes narozeniny. Napochodovali gratulanti, předáci z Galileje, velmožové.
V dramaturgii večera je na pořadu tanec princezny (o které z jiných pramenů víme, že se asi jmenovala Salome) tanec pro hodující dvořanstvo. Tančí krásně, okouzlí Heroda (a dost možná si to ještě ani neuvědomuje, jak může svým tancem okouzlit starší pány). A ti pak nevědí, co činí. „Nádherné“ volá Herodes, okouzlený a opilý zároveň. A mluví rychleji než myslí. Požádej mě o cokoliv, dám ti třeba i polovinu království.
Patrně čekal, že dívka si bude přát šperk, nové šaty nebo výlet do Egypta. Salome se ovšem běží zeptat maminky, čím by jí udělala radost. „Požádej o hlavu Jana Křtitele.“ Salome nejenže splní matčino kruté přání, ještě si sama přisadí: „Chci hlavu Jana Křtitele, hned a přinést na míse.“ Nevíme, jak dospělá se cítila, jak moc si myslela, že je z ní hvězda. Jak moc byla naivní a závislá na matce a jak moc si uvědomovala svou odpovědnost. Možná si myslela, že je to jen taková hra – stačí kliknout a je po člověku. I děti dokážou ublížit, třeba se dokážou se posmívat někomu, koho vůbec neznají…
Král se velice zarmoutil. Mohl by svou přísahu odvolat. Přišel by tím sice o část své vladařské cti, ale nebyl by vrahem. Známe to, člověk něco řekne, třeba se i vsadí a pak vidí že přestřelil. A teď co je víc? Vlastní čest nebo vlastní zdraví? Není náhodou lepší sám sebe trochu shodit, než bych někoho poškodil. (Koneckonců, sám Hospodin bere své slovo zpět, aby byl zachráněn život lidí – třeba v Ninive.)
Jsou tady ještě Herodovi rádci a celá narozeninová společnost – proč nikdo z nich nezašel za králem, nevzal si ho stranou a neřekl mu: „Králi nedělej to, bude tě to mrzet. I když bude Jan mrtvý, ve tvém srdci to bude živé…“ Žádný takový opravdový RÁDCE tam nebyl.
Herodes svůj stín nepřekročil. Naslouchal Janovi – slyšel boží slovo, ale světské starosti, vábivost majetku a všelijaké touhy slovo zadusily, takže zůstalo bez úrody – komentuji částí podobenství o rozsévači.
Poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. A tak se stalo, jak řekla dívenka. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili je do hrobu.
Tak je zavražděn nevinný člověk, který říkal pravdu. Kdo je jeho smrtí vinen? Kdo je za to zodpovědný?
Je fakt, že pro motivy jednotlivých aktérů můžeme mít určité pochopení. Královna Herodias – musela být velmi zúzkostněná, když Jan kritizoval její nový vztah. Agresivní reakce byla v jistém slova smyslu sebeobranou. Rozumíme tomu, sami víme, jak je někdy blízko od myšlenky k činu.
Herodes - ten ve svém postavení nechce ztratit kredit. Chápeme, že si nemůže podkopat autoritu. A koneckonců, kdo nikdy nic neuváženého nepronesl?
Kat ? No, ten si přece jen plnil své pracovní povinnosti.
A Salome? Kdo by se na ni zlobil, že poslechla maminku.
Je fakt, že pro motivy jednotlivých aktérů můžeme mít určité pochopení.
A přece výslednicí motivů všech zúčastněných osob je brutální zločin. Příběh ukazuje, jak nebezpečná past může vzniknout, když se setká zbabělost jedné osoby se záští osoby druhé, a přistoupí-li k tomu naivita osoby třetí a lhostejná poslušnost osoby čtvrté.
Je to příběh z bible, který k nám mluví - v postavách příběhu můžeme zahlédnout i sami sebe:
V postavě královny Herodiady můžeme vidět obraz naší vlastní zloby, v postavě krále Heroda obraz naší vlastní slabosti, naší zbabělosti a strachu. V postavě princezny Salome obraz naší naivity a nezodpovědnosti, a v postavě kata obraz naší vlastní poslušnosti.
Jednotlivé osoby příběhu vypovídají také o nás samotných, o našem nastavení duše a naší toleranci ke zmíněným záporným vlastnostem. Kdybychom měli vyjádřit míru viny jednotlivých postav zapletených do Janovy smrti, jakou míru odpovědnosti byste té které postavě přisoudili? Omlouváme víc slabost, vztek, naivitu, poslušnost, zbrkle vyřčené slovo......
Vyprávění o Janu Křtiteli je zapsáno v příběhu Ježíše Krista, je to z evangelia. Tam čteme „Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje“ ….. „Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
Z toho textu je cítit dusná atmosféru tehdejšího státu: „jenom se doslechneme, že někdo byl zatčen; vůbec nevíme kdo, proč a kdy ho zatkl a co s ním bude dál“. Jenom se doslechneme, že někdo zmizel, a nikdo se ničemu nediví, nikdo se dál na nic neptá. Jako by to tak bylo v kraji zvykem.
A v této atmosféře Ježíš vystoupí a káže úplně to samé co kázal Jan.
Tak takový je svět kolem Jana Křtitele: Je v něm pomstychtivá žena, váhavý muž ve vysokém postavení, naivní krásná dívka, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina i neúprosný kat.
Do takového světa vstoupil Boží syn. Nezalekl se ho. A když Jana zavřeli, kázal to samé co on.
Také jeho mocipán - Pilát pontský – ho nechtěl zabít, ale byl donucen okolím - prokázal se jako slaboch.
A náš svět ? Pomstychtivá žena, váhavý muž ve vysokém postavení, naivní krásná dívka, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina i neúprosný kat a mohli bychom přidávat další charaktery.
Věříme, že i do takového světa Boží moc vstupuje. Věříme, že právě do tohoto světa vstupuje Boží moc.
Už už jsem chtěl říci, že náš svět není jiný než ten kolem Jana Křtitele, ale není pravda. Náš svět jiný je. Náš letopočet je totiž po Kristu.
Když zprávu o Janově smrti uslyšeli jeho učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili do hrobu. TEČKA
Když zemřel Ježíš, přišel Josef z Arimatie, zavinul jeho tělo do plátna a položil do hrobu. Ale TEČKA za jeho příběhem to nebyla – však vy víte. Amen