List do Laodikeje Zj 3,14-22
Sestry a bratři, milí přátelé,
kdyby se před 2000 lety v Malé Asii konala anketa s otázkou: Ve kterém městě byst chtěli žít ?, pravděpodobně by mezi prvními bylo město Laodicea. Leželo na křižovatce obchodních cest, prosperující a bohaté. Bankovnictví bylo tak rozvinuté, že i Cicero ve svém cestovním deníku doporučuje lidem, aby si tam měnili peníze. Z Laodikeje exportovaly oděvy z vlny z ovcí vybraného druhu. Byla tam také proslulá lékařská škola a velkovýrobna léků – především masti pro ušní a oční choroby. (Není divu, že jich bylo v oblasti, kde zrak ničilo žhavé slunce a jemný písek, třeba). Město bylo tak zajištěné a nezávislé, že když jej v roce 61 postihlo zemětřesení, mohlo si dovolit velkoryse odmítnout nabízenou finanční pomoc z Říma a obnovilo se z vlastních prostředků. Která země? Které město?
Podnětem ke kritickému dopisu na laodikejskou adresu bylo asi, že atmosféra zajištěnosti a nezávislosti, která vládla ve městě, prosákla i do místního křesťanského sboru. Samozřejmě, že s lidmi závislými a nezajištěnými jsou problémy, ovšem i situace lidí nezávislých a zajištěných, je nebezpečná – jiným způsobem. A to nebezpečí je skryté. Pisatel dopisu ho chce pomoci odhalit.
Podobně odhaloval a popisoval Jan Hus - nebezpečí nezávislé a velmi dobře zajištěné církve. Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je téměř všechno křesťanstvo. Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.“
„Kněží, jsouce bohatstvím oslepeni a světskou mocí podepřeni, již nehledají spasení lidu, ale toliko své břicho a svou chloubu. Neboť kde jest hojnost časných věcí, tam málokdy přebývá Duch svatý.“
Rizikem plného břicha – zajištěnosti - je vlažnost - "nejsi studený ani horký, ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech". Víme jak pomůže v zimě horký čaj, polévka nebo grog, víme, jak v létě osvěží vychlazený džus s ledem, jak skvělá je pumpa se studenou vodou. Ale zteplalá minerálky, vychladlá polévka… To neosvěží ani nazahřeje, to se prostě nedá pít. Vlažnost hrozí tam, kde je vše zajištěno a stabilní, kde se člověk nedokáže nadchnout, anebo naopak mu nezmrzne úsměv na tváři, nic jej nepodráždí, nenaskočí mu husí kůže, kde v něm nic nebudí ani nadšení ani odpor, ani horký ani studený. Setkání s člověkem, který diskutuje, jako papiňák vře a vybuchuje nadšením pro nějakou věc, ač s ním nesouhlasím - tak se něco děje, tam si leccos ujasním, tam v rozhovoru vyrostu, něco se něco rozhýbe, tvoří. Ale setkání s někým, komu je to jedno, kdo se nemíní vzrušovat, kdo je bezbarvý, polovičatý, vlažný - nedivím se, že autor listu píše: "nesnesu tě v ústech" a dá se to říci i ostřeji.
A dále: "říkáš, jsem bohat - mám všecko a nic nepotřebuji. Nebo jiná verze nikoho nepořebuji." Všechno zvládám, vystačím si bez ostatních. Snad měli v Laodikeji dojem, že jejich sbor je bohatý nejen materiálně, ale i duchovně. Snad měli dojem, že už nemají kam růst, že není co zlepšovat. A možná si vysvětlovali svou dobrou materiální situaci jako projev Boží přízně. Netřeba zdůraznit, že takové uvažování je nesolidní a nesolidární a že neúčast ve vztazích a izolovanost je krátkozraká. Může se stát i církvi, že už nebude nikoho potřebovat, že bude tak nezávislá, až bude nezávislá i na Bohu. Že církev ze sebe udělá základ a cíl, úběžník, to na čem všechno stojí a visí, až nakonec i spása závisí od ní.
HUS to popisuje následovně: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.
Stejně tak dávný pisatel pokračuje tvrdě, jakoby někomu strhával kostým a masku: "a nevíš, že jsi ubohý, bědný, nuzný, slepý a nahý."
To asi laodikejského křesťana rozesmálo: Já jsem ubohý? Nahý? Já že mám oční problémy? No pokud bych je měl, tak mi lékař předepíše naši unikátní mast. To je hloupý vtip. To asi píše někdo, kdo nás nezná. Kdo neví, jak to tu vypadá. - Ale zná a ví. Je těžké prokouknout a pochopit, snad i uvěřit, že první pohled může klamat, že realita může být úplně jiná. A často tvrdá. Ale realismus, vidění věcí, tak jak jsou, to je dobrý odrazový můstek k nápravě, k tomu, abych se zlepšil. Vidět deformace -, abychom se mohli opravit a zlepšit, znovu vytvarovat - to je potom reformace.
Když reformátoři mluvili o člověku, začínali právě u jeho hříchu. (ostatně tak začíná už bible - příběh člověka Adama, který chtěl být na Bohu nezávislý). Nelze mluvit o člověku, aniž bychom vzali v úvahu, že dokáže ničit to dobré, co dostal. To jet realistický přístup k věci. Ovšem, o hříchu se nemluví proto, aby byl člověk uražen a ponížen, ale aby vyniklo, jak mnoho Bohu na člověku záleží, jak veliká je boží milost. Teprve tam, kde je člověk nad sebou zděšen, kde si uvědomuje svou nepřijatelnost, teprve tam může užasnout, ztuhnout, strnout a snad se i zhrozit toho, že je někým přijat, že není ztracen. A možná je to právě křesťanství typu vychladlý čaj nebo zteplalé pivo, které nezná polohy horkého a studeného, které člověku neumožní zažít onen údiv. Mně je odpuštěno. Můžu dál. Můžu začít nově.
Snad se i autor dopisu do Laodikeje zalekl tvrdých slov, která použil a nechává Krista vysvětlit: "Já kárám a trestám ty, které miluji." Zabývám se, radím, hádám se s těmi, na kterých mi záleží, protože kdyby mi na vás nezáleželo, dávno bych se o vás nezajímal a měl bych nebeský klid.
Stejně tak Jan Hus – není pravda co nám chtěli namluvit komunisti – že mluvil a bojoval proti církvi. On mluvil a bojoval pro církev, miloval ji, záleželo mu na ní. Miluji církev, nevěstu Kristovu, a proto chci raději zemřít, než abych ji viděl poskvrněnou hříchem a zradou pravdy.“
Kristus Laodicejským nabízí alternativu: "Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl." Kristus sestoupil až na rovinu kupce, stal se jedním z nich, řekům řek, židům žid a laodicejským se stal laodicejským a nabízí jim své zboží:
jednak zlato ohněm pročištěné - žádné pozlátko, ale něco cenného, co má svou hodnotu až na druhý možná až čtvrtý pohled - něco, co vydrží v ohni, ve zkouškách, v bouřích, něco, co neztratí cenu při inflaci, povodních, nesežerou to moli nebo rez. Tak i Husovy důrazy - učení pročištěné od nánosů a zbytečností - aby se evangelium zaskvělo ve své jednoduchosti a zároveň nádheře.
dále Nabízí šaty k zahalení nahoty - ne z černé vlny, na kterých se skryje lecjaká špína, ale bílé. Však na svatební hostinu je třeba mít vhodné šaty, jinak vás vyvedou. A tak je zbloudilému marnotratnému sboru, který by se chtěl vrátit, nabídnut oděv. Ta symbolika šatů je ještě hlubší - u soudu byl obviněný v šatech černých, odsouzený pak svlečen do naha, ale osvobozený dostal šat bílý. Tedy nabídka šatu pro ty, kteří byli osvobozeni, učiněni spravedlivými.
Poslední nabídka - mast k prohlédnutí. K prohlédnutí pod povrch věcí, k jejich podstatě, ke smyslu, mast proti nevšímavosti, proti duchovní slepotě a natvrdlosti.
A závěr - "Hle stojím přede dveřmi a tluču zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou."
Vyústění k večeři s Kristem. To je důležité. Symbol kalicha pro všechny – toho se přidrželi husovi následovníci. Večeře ne církve ale Páně. Večeře s Kristem jako posila do boje i vyhlídka, co nás čeká na druhém břehu.
Amen