První čtení:
Žalm 113
1 Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! 2 Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. 3 Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. 4 Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva. 5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? 6 Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. 7 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka 8 a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. 9 Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.
Druhé čtení:
J 17, 1-11
Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. 3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. 5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. 6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. 7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; 8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. 9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; 10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. 11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.
Sestry a bratři,
hned první verš tak zvané Ježíšovy velekněžské modlitby nás uvádí přímo ke zlomovému okamžiku: „Otče, přišla má hodina.“ Ano, neodvratná hodina bolesti a smrti. Klíčová výpověď o počátku konce, který je začátkem. Ježíš ví, že jde na popravu. A tak se modlí těsně před obětí na kříži jako starozákonní velekněz v den smíření v chrámu. V jeho případě jako velekněz a zároveň i jako oběť. Je velmi případné, že náš Pán vystupuje v této dvojí roli. Těžko najít přesnější vyjádření jeho postavení jako spojnice mezi starozákonním Bohem (Hospodinem), který přijímá krvavé oběti v chrámu, a Otcem, k němuž přichází Syn. Ten, který bude skrze něj oslaven. Ta čtyři slova – Otče, přišla má hodina - jsou konečným a snad nejkratším možným pojmenováním přípravy na prolomení hranice. K otevření skutečně spásného výhledu mířícího ke konci věků. Kříž není jen utrpení, ale také cesta ke slávě, cesta k oslavení Otce i Syna.
Myslím si, že z našeho docela lidského hlediska, v němž hraje svou také roli soucit, si velmi snadno představíme onu krajní, mezní situaci. Moment, kdy náš Pán stojí před vlastní obětí na kříži. Před vykročením do doposud neznámé zkušenosti, kterou mu Bůh připravil. Před roztržením chrámové opony.
Obavy jsou zcela na místě. Přesto a možná i právě proto v této vypjaté chvíli se s váháním táže, zda by přece jen nemohl Otec od něj odejmout kalich utrpení. Jen Syn se takto může v plné důvěře ptát Otce. To není z jeho strany jednoznačné přitakání, pasivní podvolení zkoušce utrpením. Zde Ježíšovy veskrze osobní obavy z tragického vyústění nezadržitelně se blížící události vykreslují jeho lidský úděl až do krajnosti. Do váhání, ano, řekněme rovnou do strachu, který je z naší perspektivy naprosto srozumitelný. Silné emoce, strach, napětí, tíha soudu jsou hybatelem, jsou tmelem a syrovým výrazem jeho plného lidství. Stát na prahu smrti nemusí znamenat, že by nebylo možné žádat Otce o pomoc, útěchu, posilu. Právě v tom je nám Ježíš nesmírně blízký, protože lidský. Už v knihách proroků čteme o konečném zjevení Boží svrchovanosti, jejímž cílem je povzbudit bloudící Izraelity k hledání Boží vůle. Ježíš v tomto hledání nejen pokračuje, ale jde ale ještě dál. Chce nám jasně a srozumitelně vysvětlit, že následující událost na Golgotě znamená především jeho návrat. Návrat Syna k Otci skrze kříž. Kříž, který je místem, kde se kalich utrpení stává pro nás kalichem Božího soudu nad hříchem. Kde se Boží soud vypořádává s hříchem a zároveň se vyjevuje Boží láska k hříšníkovi. Ježíšovou obětí jsme očištěni od hříchu. Navždy. Je to tedy čas, místo Kristovy bolesti a zdánlivě bezmocné slabosti, ale také čas Boží lásky až do krajnosti. Vyzdvižení Syna k Otci pro odpuštění. Kvůli nám, kvůli našemu bloudění, kvůli našim marným skutkům.
Současný svět nám dává opravdu velkou svobodu k tomu, abychom se nebáli vstoupit do starých příběhů a podobenství, ač se nám zdají nesmírně vzdálené světu, který každodenně žijeme. Rozšiřovat pole naší zkušenosti, vracet se zpět ke kořenům a znovu promýšlet zvěst, která nás dodnes zásadně formuje. To znamená v tomto případě nechat se vtahovat do silového pole vztahu Otce a Syna. Jinými slovy to může být náš osobní, silně citový, opětovný vstup do osobní blízkosti. Takové, kterou zažíval Ježíš jako Syn tváří tvář Otci. V záři Jeho slávy už nejsme sami, nesužují nás neustále hrozby, vnější okolnosti, které je třeba s vypětím všech sil stále nějak odvracet. U Otce a Syna víme komu patříme a kdo nás vede. Víme, že Otcova láska k Synu patří všem. Je to modlitba, která nás doprovází na každém kroku, která nás vede směrem, o němž nemusíme pochybovat.
Přečteme-li si verš z listu Židům (Žd 9,12) „A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“, pak jasně cítíme hranice chrámu v kontrastu s nekonečnou nadějí, kterou nám přináší svou obětí náš Pán. Každému z nás, každému, kdo uvěřil. Osobně. Svět chrámu a krvavých obětí se již dávno naplnil. Dnes už ho jen stěží vnímáme. Místo něj je tu dnes Ježíš, který se s trochou nadsázky stává „mobilním chrámem“. Místem Boží slávy mezi lidmi. Každý do něj může kdykoliv vstoupit. Stále a dodnes potřebujeme vnitřní očištění. Hledáme posvěcení, jde nám o naše svědomí a naše mrtvé skutky. Tady a teď. V tomto světě. V každou chvíli. Ježíš přetavil starozákonní obětní obřady. Dokázal svou obětí překročit nutnost stálého opakování časově podmíněných rituálů Zákona. Svou obětí nás očistil jednou provždy. A připravil nás k tomu, abychom ho viděli korunovaného slávou a ctí. Jednoduše proto, že prošel zdánlivou hanbou – ponižující smrtí na kříži. To je onen tak často zmiňovaný paradox kříže, který nás osvobozuje.
Sláva Hospodinova naplňovala stánek i chrám. Dnes je Ježíšova sláva viditelným zjevením – theofanií – Boží přítomnosti, jeho moci a svatosti. Ale také potvrzením o vyvýšení Syna pro poslušnost až na kříž. Zjevením Boha skrze Ježíšovu smrt. Připomeňme si, že náš Pán slávu, kterou obdržel od Otce, dal nám. Můžeme si tedy být jisti, že máme už teď účast na jeho slávě tím, že se můžeme cítit jako Boží děti – v poslušnosti, lásce, nesení kříže, věrnosti uprostřed slabosti. To je jádro křesťanského života: účast na vztahu Otce a Syna v Duchu.
Amen.