Čtení: Dt 5,6-21 „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Text: Mi 6,8 Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
_________________________________________________________
„No jo, Desatero, to je základ, to se musí držet. Krást a lhát se nemá.“ Tuto větu pronesl jeden člověk, když zjistil, že jsem farář. Napadlo mne, že je to pěkně podvyživené desatero, ale než jsem reakci zformuloval, mluvil dotyčný o něčem dalším. Ale mně běžely hlavou otázky. Pro koho je vlastně Desatero určeno – pro všechny lidi (i tohoto tazatele), nebo je jen pro ty, kdo si váží jeho autora? Boha.. A další myšlenka: Jsou v Desateru shrnuty minimální požadavky na člověka, anebo je to spíš maximální nárok. A není to tak, že kdyby se žilo podle Desatero, byli bychom skoro v ráji ? Ovšem - shodli bychom se na tom, co je obsahem jednotlivých vět? A také je zajímavé, že se přestoupení některých náš stát trestá - krádež, vraždu křivé svědectví a naopak závist, nevěru nebo zneužití božího jména ne. Možná stojí za to si občas znovu přečíst věci základní a známé. Chtěl bych se během letošního roku zastavit se u každého z deseti slov zpod Sinaje.
Ano, je to deset slov zpod Sinaje – kdybychom chtěli datovat, tak staré asi 3200 let, zapsané o něco později. My jsme tam ovšem nestáli. My nejsme lid izraelský, co je na poušti a vyhlíží zaslíbenou zemi. Nejsme v době, kdy je mnohoženství je normálem, stejně jako otroctví a čaruje se ve velkém. My sedíme v kostele u Klimenta v roce 2023 po Kr., kdy se kradou myšlenky a technologie, diskutuje se o eutanazii a čaruje se s informacemi.
Ale přesto jsme také boží lid na cestě, a taky vyhlížíme zaslíbenou zemi, čas, prostor, kde platí, co chce Bůh. Jeho království. A tak i těch deset slov pro nás nějak platí - minimálně proto, že Ježíš k některým z těch slov pověděl své, aby je dotáhl. A své k celému zákonu pověděl i apoštol Pavel - ano on se setkával s lidmi, kteří se pořád nemohli smířit s tím, že nemají před bohem čistý účet a chtěli stůj co stůj být mravnější a zbožnější snad i než sám Pán Bůh a myslili, že to dosáhnou splněním zákona do detailu. Tak od toho tu ani zákon ani desatero není. Zkusím přirovnání: dodržet pravidla na silnici, to ještě neznamená, že řídím dobře. Podle Pavla ale třeba i M.Luthera - je zákon především zrcadlem naši neschopnosti před Bohem obstát a argument pro potřebu boží milosti a záchrany.
Navíc některá klíčová biblická témata v Desateru chybí - třeba odpuštění.
A tak aby bylo jasno hned zpočátku. Nedržíme se Desatera proto, abychom zjistili podmínky k spasení, k přijímačkám do božího království (jakkoli je myslím dobrou křesťanskou ctností Desatero zpaměti znát). Ale čteme ho proto abychom my „občané božího království přijatí bez příjímaček - pouhou milostí“, věděli, jak teď dál, jak tu obdrženou darovanou svobodu nezbabrat, jak svůj nový život uspořádat. Abychom my osvobození, lépe viděli prostor nového života ve svobodě - Deset slov jsou takové hraniční kameny naší svobody. Deset patníků vytyčuje témata, kde má Bůh o nás strach, abychom nesjeli z cesty a nehavarovali. Patníky jsou velká pomoc.
Hebrejské slovo Tóra jazykově je od slovesa ukazovat, dávat znamení, ukázat prstem cestu. Tóra tedy něco jako směrovka, ukazatel. Pro Izraelce putující z Egypta do zaslíbené země byla tóra opravdu velikým darem a pomocí. Ono totiž to jejich bloudění po poušti bylo vnější stránkou bloudění vnitřního. Šlo ruku v ruce s dezorientací v tom, jak vlastně mají žít, jak svou svobodu uspořádat, teprve se pokoušeli zorientovat v tom, co je dobré a co zlé. A Bůh jim na poušti zřetelně řekl, co život podporuje a co ho ničí a to jim pomohlo přežít. Jdeš-li do svobody, pak tedy tudy. Chceš jít jinudy? Můžeš, ale svobodnou, zaslíbenou zemí se mineš. Deset slov si představuji jako velké ukazatele, hlavní rozcestníky. Ukazatel, to je především velká pomoc.
I když má bible pět různých výrazů pro příkaz, zákaz, nařízení, tak tady nejsou užita (a ČEP nás mate. Správně tam má být - jak je to v Kralické bibli: I mluvil Bůh všecka tato slova. A tomu odpovídá i gramatický tvar většiny slov - ne rozkazovací způsob - Nezabij, ale Nezabiješ, nesesmilníš, nebudeš krást, křivě svědčit, závidět - tedy pokud budeš stále se mnou, ve smlouvě, tak nezabiješ, protože nemusíš. Zjistíš, že nemusíš. Že je ti na cestě s Bohem tak dobře, že nemusíš.
A tak se u Desatera moc nehodí mluvit o porušení nebo plnění. Deset slov to je taková ústava, kameny, které vytyčují oblast svobody, kterou Bůh daruje. Tam není téma, kdo kdy jak překročil, nepřekročil - tak se to pojednává v těch dalších „obyčejných zákonech“ - co je za který přestupek a jaké jsou polehčující okolnosti. (Ex 21,35-36) Tady jde o vytyčení hlavního směru. A vyřčeno je to bezpodmínečně. Jako říkám dětem: na červenýho panáčka se nikdy nepřechází nebo že se na horkou plotnu se nesahá. A když se dítě zeptá: A co mi uděláš, když budu chodit na červenou, když sáhnu na plotnu? - tak jsme v rovině, na které se vůbec nechci bavit. Tam jsou zcela mimo diskuse o tom, co a jak a kdyby…. Prostě ne.
A tu jsme u toho, jaký je trest za nedbání Desatera. Obvyklá odpověď katechismu je, že smrt. Církev ovšem často rovnou za Boha, aby mu ulehčila práci, rozhodovala, kdo že porušuje Desatero, a pro jistotu i ten rozsudek smrti fyzické vykonala….. Proto bych to určitě formuloval jinak - trestem je že člověk vypadne ze smlouvy s Bohem, vystoupí (nebo se svými touhami či pudy nechá vyhnat) z požehnaného prostoru, kde může být s Bohem, nechat se vést, vyloučí se od lásky, od zdroje života. A to je po duchovní, mentální stránce smrtelné.
Pojďme číst začátek: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Ta první věta je velmi důležitá, klíčová, je to předznamenání. Bůh mluví v druhé osobě, on mluví k nám, k tobě. Přichází, zapřádá rozhovor, představuje se - to je ono, Bůh se před-stavuje. Nepřišlo to oběžníkem, sbírkou zákonů, nespadlo to shora ani z nebe. Známe, toho, kdo mluví a dává rady a instrukce.
Mám k tomu ilustraci, omlouvám se vám, co jste ji ode mne už slyšeli. Zdá se mi, že je to podobná situace, jako když rodič svému již dospělému dítěti (16, 19, 22 let) chce něco důležitého říct. Před něčím ho varovat, naléhavě mu poradit, aby něco udělal, nebo naopak neudělal. Je jasné, že už mu to nemůže přikázat, ale moc mu na tom záleží. A tak si vezme album fotografií a prochází je od malička - tady tohle jsme spolu dělali, podívej jak jsi rostl/a, a tohle jsme ti připravili, a to, to bylo tak krásné. Podívej na to společné prožité. Věříš, že tě mám rád? Že to s tebou myslím dobře? Tak prosím, naslouchej mi, a nedělej to a to, nebo udělej…..
Pamatuješ se, v mém jménu jsi sebral odvahu a opustil Egypt, nesvobodu, strach, dřinu, a když bylo nejhůř, vytáhl jsem tě i z neřešitelné situace. A já, tentýž Hospodin, se ti hlásím, protože chci, abys zdárně došel. A hned na úvod ti říkám, že tě nemíním opustit. Nenech si třeba namluvit, že tvůj nejsem, s takovým, jako seš ty, nechci nic mít. To je hloupost. Chci být tvým Bohem. Já se za tebe nestydím, v únavě tě podržím. Máš obrovskou šanci jít do života. Chci, abys došel v té svobodě, v jaké jsem tě vyvedl).
A to je hned jiná situace, když známe toho, kdo tu mluví o tom, co by být mělo a nemělo. My víme, že tak mluví pro naše dobro. Desatero – to není přítěž. Ale pomoc. To je jako když najdete nebo vám někdo donese návod k použití u přístroje, který neumíte obsluhovat (ano Boží slova jako návod k použití života, svět). Desatero, boží slova, to je jako když najdete pravidla stojní hry, kterou jste našli na chatě, jsou tam jen figurky a žetony, ale nevíte jak se to hraje. Boží slova jako pravidla hry – zvané život. Pravidla pro fungování světa.
Židé mají svátek, který se jmenuje Radost z tóry, simchat ha tora. Radují, se, že mají pravidla, že mají zákon, že Bůh promluvil. On by totiž mohl taky mlčet. Nic k životu a fungování světa neříct. To by bylo hrozné.
Nezažili jste to ? O něco se snažíte, a u vás stojí kolega, který ví moc dobře, jak na to, ale neporadí vám, příp. se ještě baví tím, jak vám to nejde a vy se v tom plácáte. Nebo dát dětem hru, ale schovat návod. Tak přesně takový Bůh není, ale zjevuje svou vůli, instrukce k dobrému životu - jednotlivci i společenství.
Člověče, já Hospodin, jsem tvůj Bůh, ten co tě zachránil. Já tě mám rád, tak poslouchej, co ti chci říct. A zkus uvěřit, že to je pro tvé dobro. Amen