Jste zde

Bůh v přírodě

kázání z neděle 26.5.2019
čtení: žalm 104
text: Ř 8,19-23

Sestry a bratři,
kde se můžeme setkat s Bohem? Jak se dozvíme o Bohu? Kde ho můžeme poznat? To je závažná otázka.
Obvyklá evangelická odpověď zní, že v jeho slovu, v příběhu Ježíše Krista, s Bohem se můžeme setkat v modlitbě, ve společenství jeho lidu - církve, nebo v bližních, a to vše s pomocí Ducha svatého. A věřím že alespoň něco z toho také zažíváme.
Na okraji (a pro některé spíše za okrajem) stojí ještě jedna možnost poznání Boha, setkání se sním. Alespoň pro mne je vždy aktuálnější spíše v létě, po výletě nebo na dovolené, nebo na táboře uprostřed přírody. Totiž možnost setkat se s Bohem v jeho stvoření. V přírodě, v tom všem živém i neživém, co je kolem nás. Jak jsme slyšeli při dnešních čteních, i bible o této možnosti ví.
Každý kdo vnímá, kdo si dává věci dohromady, kdo je otevřený tomu, co je kolem něho může Boha tušit. Záměrně neříkám poznat - protože jde o poznání hodně nekonkrétní. Člověk může přestat vnímat svět jako náhodu, a objevovat ho jakožto Boží dar.
Ve světě můžeme nacházet poukazy k Bohu, stopy jeho práce. Pozor záměrně říkám poukazy - ne důkazy. Tak se někdy snažili křesťané z přírody, ze světa, ze stvoření Boha dokázat. Všimli si např. že je svět krásně uspořádaný a všechno do sebe krásně zapadá. To nemohl stát na začátku nikdo menší než Bůh, kdo tomu dal systém a myšlenku. A proto jistě Bůh existuje. A skutečně třeba narození nové tvora úžas skutečně budí. Oprávněně. A i účelnost přírody, tak dokonale domyšlené detaily jejího fungování jsou důvodem k úžasu a ptaní se. Anebo třeba hudba a harmonie, anebo pověstný pohled na hvězdné nebe nade mnou. A opravdu - nemálo špičkových vědců právě jejich detailní bádání přírody přivedlo v němý úžas a vyznání: Ano za tím vším nemůže stát náhoda. Za tím vším, nad tím vším, nebo jinak na počátku všeho stojí Nejvyšší.
Ano to vše platí. Ale není to důkaz. Bůh je totiž nad naše myšlení, on se nenechá dokázat nebo popřít, on není tak k dispozici, abychom ho mohli dokázat jako nový chemický prvek., anebo vyvrátit. Pokud nás tyto tzv. důkazy zaujmou, zastaví, připraví, poukážou, obrátí naše ptaní směrem dál a výš, pak dobře, ale jsou to poukazy ne důkazy.
Problémem je, že takto tušený Bůh nemá jasné obrysy. Aby bylo jeho poznání konkrétnější, je třeba - otevřít Bibli a číst dál - o Izraelcích a o Ježíši Kristu.
Ale začít můžeme třeba tím, že budeme chvíli o samotě v přírodě, a budeme číst, uvažovat nebo se modlit třeba nad 104 žalmem. A tam slyšíme o úžasu na tím, co je kolem nás, poznání světa jakožto dobrého božího díla. Ale co je podstatné - vždycky to souvisí s děkováním. Zkoumání a poznání světa, přírody člověka má děkovný, řecky eucharistický charakter. A z toho vyplývá i určité zacházení s ním. Kdo za něco děkuje, nemůže to přeci ničit a chtít využít jen pro sebe. Kdo děkuje Bohu jakožto stvořiteli, ten není hnán touhou všechno prokouknout. A proto inspirováni biblickým žalmem můžeme, máme přistupovat k přírodě s údivem, s díkem a chválou.
Ovšem doba, kdy vznikalo vyznání Boha jako Stvořitele, byla jiná. Lidé byli přírodou poměrně dosti utlačováni a bojovali o své místo, ba vůbec o své přežití. A tak měli (snad ze strachu) tendenci přírodu zbožšťovat. A tak jejich bohy byla zvířata, potoky, stromy…. bohem Egypta bylo slunce, v Mezopotámii zase hrál velký význam měsíc. Od takového strachu víra v Hospodina osvobozuje. To všechno - zvířata, potoky stromy, to jsou jen stvoření, i slunce a měsíc, to jsou jen svítidla, lampy na obloze, které tam Hospodin pověsil. Nemusíte nic z toho uctívat, ba naopak je to scestné. Jediným, koho je správné uctívat je Hospodin. Dobře. Ovšem někteří lidé si to s počátkem novověku vysvětlili tak, že člověk je korunou všeho, i stvoření (byl přece stvořen naposledy) má prý všechno kolem sebe k dispozici. Člověk jediný myslící res cogitans, a vše ostatní je res extensa, vlastně předmět. A Země, příroda, rostliny i živočichové jsou tu kvůli člověku a on je má využívat pro své potřeby. Biblické slovo Podmaňte si zemi! si přeložili jako Vyrabujte zemi, vysajte zeměkouli.
A skutečně když se mezi křesťany mluvilo o spasení, o záchraně, tak se myslelo a často stále myslí jenom na člověka. A na přírodu, zemi, na Boží stvoření nikoli. A i u člověka se do zúžilo ještě jen na spasení duše. A přitom my vyznáváme - těla zmrtvýchvzkříšení. Tedy to tělesné, to stvořené není méněcenné. A vyhlížíme nejen společenství spasených duší, ale nové nebe a novou zemi. Tedy proměnu všeho. I země a živočichů a potoků a kamenů - všeho se týká boží záchrana.
Vykupující Boží moc zasahuje nejen člověka, jak srdce, mravnost…ale celé stvoření i přírodu. To není jen předpokladem vykoupení. Je i jeho předmětem. Není to tak, že by tu byla příroda kvůli člověku, ale člověk i příroda jsou tu společně pro slávu Boží.
Ostatně může mít člověk radost ze své záchrany, když by kolem něj všechno mělo hynout? A není neúcta ke stvoření pohrdáním stvořitelem? Vždyť když vyhodím obrázek , který mi namalovalo dítě k vánocům, tak je to velká neúcta k tomu dítěti a vztah je pošramocený. Když zničím dárek, nevážím si dárce, vztah se kazí.
Podmanit zemi - ano není božská, ale to neznamená ji zničit. Máme ji spravovat, moudře střežit. Slovy Jana Hellera - člověk je pastýřem stvoření. Nepatří mu - země patří Bohu, ale člověk ji má střežit a starat se o ni. A když budeme číst bibli pozorně, tak se dozvíme, že korunou stvoření není člověk, který byl stvořen šestý den, ale šabat, den odpočinku, den Páně, den Hospodinův. To aby se člověk moc nepovažoval za korunu všeho. Člověk je obrazem božím na zemi, ale je to člověk se všemi svými vazbami na svět a stvoření. A v tom je jedinečná jeho prostřednická funkce - kněžská funkce - být zástupcem Boha na zemi a být zástupcem celého stvoření před Bohem.
Na počátku novověku se víra, teologie snažila konkurovat přírodním vědám. Víme, jak neslavně to pro ni dopadlo. Pak se rozdělila teritoria - přírodě se věnuje věda a víra se zajímá o člověka a jeho dějiny. Tím se i z křesťanského obzoru ztratil zájem o přírodu. Až se příroda přihlásila sama? Anebo se skrze přírodu ozval sám Bůh?
Bůh je ve světě, v tom všem, co k němu patří, přítomen. Přebývá tam ve svém Duchu. Skrze Ducha trpí Bůh spolu s tvory, skrze Ducha tvory obživuje a stále udržuje při životě. Duch svatý je dechem života. Špatné zacházení s přírodou, je nejen neúctou vůči jeho Stvořiteli, ale i napadením Boha samotného, který je v ní přítomen. A zároveň je to také hloupé, protože se ochuzujeme o možnost se s Bohem - tímto zvláštním způsobem potkat. A vnímat svět jakožto Boží dům, a ze života v tomto domě se radovat.
Možná že i pro to naše zacházení s přírodou bude důležité znovu zdůraznit, že vrcholem božího stvořitelského díla není šestý den - člověk - který pracuje a je (bohužel) hodnocen podle svého výkonu, a tak je druhým člověkem tlačen svět nejen spravovat, ale podmaňovat,. vysávat a vyčerpávat. Vrcholem, cílem stvoření - je šabat - sedmý den, den Páně, den, kdy i Hospodin odpočívá a se zalíbením se dívá na své dílo. Sedmý den není požehnána práce, dílo, ani výkon, ale sama existence, to že věci jsou a jsou dobré. Naše dny Páně, nechť jsou - věříme - předjímkou, ochutnávkou toho věčného šabatu, který nás čeká u Pána, kde nebude člověk hodnocen podle výkonu.
A vyhlížíme vykoupení - ale společně s celým stvořením, i jako jeho zástupci. Je to totiž stvoření Boží, v něm můžeme - zvláštním způsobem Boha potkávat - v jeho třech osobách.
On totiž nejen že ho stvořil a zanechal v něm jako Bůh stvořitel své stopy.
On ten svět přijal za svůj i tím, že jako Bůh syn po něm docela po lidsku a tělesně chodil a ukazoval lidem cestu k jeho proměně. Záleželo mu na tom, aby byl svět lepším prostorem k životu.
A konečně jako Duch svatý, jako oživující dech života, přebývá Bůh ve světě stále, ve všech tvorech.
A nad tím musíme žasnout, a nemůžeme jinak než děkovat a chválit. A kdo za něco děkuje a raduje se z toho, nemůže to přeci zároveň ničit.
Bože prosíme pomáhej nám přírodu tvé stvoření moudře spravovat a chránit. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer