Jste zde

Jákob a Ezau

kázání z neděle 2.9.2018
čtení: L 14,15-24
text: Gn 25,19-34

Jákob a Ezau
Sestry a bratři, milí přátelé,
ten příběh není z obyčejné rodinné kroniky. Jákob totiž dostane na konci všech svých příběhů jméno Izrael. Tak jako teprve vnuk člověka, který se obrátil na židovskou víru, je považován za 100% žida, tak dostává nové jméno Izrael, vnuk Abrahama, který uvěřil. Žid také v tom údělu, že už od počátku nemá prostor k životu, někdo ho utlačuje, a brzy ho bude chtít zabít. Tak v tom se situace po mnoha staletích bohužel nezměnila. Tak se vede prvorozenému mezi národy.
Není to tedy pohled do ideální, ani vzorné rodiny - vůbec ne. A ani hlavní hrdina Jákob není mravní ideál. Dnes jedná sice vypočítavě, ale dá se říci korektně. Přijde však doba, kdy bude i lhát a podvádět. Běžný člověk, co chytí příležitost za pačesy: ha, druhý něco potřebuje, tak ho zmáčknu a zkusím z toho něco vydělat.
Jakob a Ezau - dva bratři, handrkují se a strkají dokonce ještě před narozením. Není to neobvyklé, že jsou bratři rivalové. Naopak, jsou-li bratři svorni, je to hned důvod k napsání žalmu - slyšeli jsme ho na začátku. Jde o to, kdo bude první, lepší, úspěšnější, kdo získá více prostoru, vlivu. O rivalitě a konkurenci víme: dva v jednom domě, dva v jednom městě, dva na jednom konkursu. Soupeření je součástí našeho nevykoupeného života. Jde o to, jak ho zvládnout.
V tom dnešním příběhu je důležité, kdo se narodí první. Prvorozený v Izraeli udává tón, je pánem věci. Když chceš něco v rodině zařídit, musíš to řešit s ním. Prvorozený reprezentuje, jedná za rodinu, dědí - hmotně víc než ostatní, ale především dědí zaslíbení a tradici. Zastupuje rodinu před Bohem, obětuje, modlí se. Prvorozený má také odpovědnost, když jde do tuhého, ostatní na něj spoléhají. On to zvládne, je přece prvorozený. Prvorozenství - je čest i úkol.
Dva bratři symbolizují dvě cesty. První se narodil Ezau. Měl by dědit - majetek, tradici, odpovědnost, zaslíbení…. Ezau se stal mužem znalým lovu, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. A rodiče si je rozebrali. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst. (i rodičovská láska prochází žaludkem). Kdežto Rebeka milovala Jákoba. Asi proto, že s ní zůstával ve stanech. A tak není divu, že umí Jákob dobře vařit….
Ona to není náhoda, že lovci jsou v bibli postavy převážně temné. Lovec je ten, kdo pronásleduje život a spotřebovává (většinou nadměrně) a tak život ničí. Vlastně žije na cizí účet, jakoby z cizí krve. Z cizích zdrojů. Jeho existence je v podstatě upírská. Musí druhé ničit, aby sám zůstal naživu. Lovec (a nemyslím tu zdaleka jen ty s puškou, lukem nebo oštěpem) - Člověk lovec - to je postoj k životu, to je způsob vnímání světa. Člověk typu lovec vidí svět okolo jako prostor k lovu - pro sebe. Co je ve světě - je potenciální objekt k ulovení. Lovec nevstupuje do vztahu, neříká Ty, lovec manipuluje s živými bytostmi jako s věcmi.
Proti lovci stojí pastýř -pastýř se stará, má vztah, pečuje o život. Aby sám zůstal naživu, tak vlastně musí podporovat život druhých. A bere ze stáda je tolik, kolik ví, že neohrozí jeho životaschopnost. Má své vlastní, nežije z cizího. Neříká on, ono, říká Ty. A zná toho, o koho pečuje.
Lovec nebo pastýř? Dva přístupy k životu. Co jsme a co bychom chtěli být? Štvanice nebo péče, objekt nebo vztah? To jsou možnosti, které se nám nabízejí pro celé vnímání světa. Zřetelné je to např. na vztahu k přírodě - člověk jako lovec, co nejvíc získat, dobýt, vykutat, ulovit, obsadit anebo člověk pastýřem, který se stará a chrání. Anebo v partnerských vztazích - lovec vnímá druhého jako objekt často dobrodružného lovu, sčítá počty ulovených obětí. Na druhé straně je vztah, oslovení Ty, péče a starost, - pastýřsky. A lovit lze kde co, všelijaké medaile a ovace, "úspěchy", vlivné přátele a funkce, ale i v náboženské oblasti - se loví dobré skutky anebo se loví náboženské zážitky, s loveckým zájmem se dá vstupovat do jakéhokoliv vztahu (Totiž z otázkou - co z toho budu mít?) a vysávat z druhých energii, čas atd.
Ezau - lovec - se potuluje. Lovectví je nespoutané, daleko od domova. Ezau je vzdálen fyzicky od rodiny a svým způsobem života vzdálen od duchovního domova, od tradice, od zaslíbení. Neváží si ho.
To Jákob by naopak rád to dědictví převzal. Má zájem být Páně. Promýšlí jak na to. Jednoho dne uvařil čočku. Ezau cítí dobrotu, Jákob cítí šanci. Ezau je uchvácen a stržen momentální situací - má hlad po neúspěšném lovu. Jákob hledí do budoucnosti, počítá, co se bude hodit. Ezau naslouchá žaludku a jde to s ním skopce. Kdo naslouchá jen žaludku, s tím to jde skopce. "Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého." Ezau je uchvácen momentální situací, nevidí dál, nemá širší obzor. A tak se vzdává něčeho velmi cenného. Ale to v té chvílí vůbec nedomýšlí. Potřeba přítomné chvíle vítězí. To známe. Aktuální nouzí zamlžený obzor, utopení se v momentální situaci je pro člověka nebezpečné. Rozhoduje se pak jen podle toho, co právě teď vidí okolo sebe. A tak chvilka zahleděnosti do talíře, do výlohy, do krásné slečny, do bohatého pána, momentální potřeba něco mimořádného koupit, něco dobrodružného prožít… to může způsobit velikou ztrátu - přátel, zdraví, práce, rodiny... Lovec je na nebezpečné ploše. Zatímco ten, kdo má rozhled, kdo vidí svůj život zasazen do nejširších souvislostí a má nějaký cíl stojí docela jinde…. Jákob vidí dál, a připravuje si cestu. Pravda svérázně.
Využívá Ezauovy slabé chvilky. A to je právě ono, že Ezauova nálada závisí od úspěchu lovu. To je jeho životní úběžník. Všímáme si, od čeho odvisí naše nálada, naše životní naladění? Od počasí, od dobrého jídla, od úspěšnosti našich lovů a podniků, od množství kladných reakcí okolí, ovací a pochval, od známek ve škole, od čeho všeho?
Ezau tedy i zauvažuje. "K čemu prvorozenství, stejně mám blízko k smrti." Stejně všichni umřeme, tak co - nějaké prvorozenství, nějaké zaslíbení, nějaká víra. Stejně umřeme, tak co, A dokud je co jíst, tak to není až tak zlý. Carpe diem - užij dne.
To, že je to jídlo červené, krvavé - to není úplně samo sebou. Ve starověku vládla představa, že krví se může člověk občerstvit posilnit, zbavit únavy, trochu jako dnešní energetické nápoje. (Red Bull) Ale to je zakázáno - posilňovat se krví - z druhých - to je upírská existence, to je zakázáno. Proto Izraelci nesmějí jíst ani pít krev - proto vše košer. Žít z krve - to je na cizí účet. To je zakázáno - i ve vztahu k přírodě, v partnerských vztazích, v mezilidských vztazích - žít na cizí účet, lovecky to není podle Boha. Čerpat sílu z druhých a sám nic nedávat, to jsou vztahy, do kterých jdeme - protože z toho něco kápne.
Jákob a Ezau - dvojčata a přece dvě zcela odlišné cesty. Pastýř a lovec. Cesta požehnání půjde jinudy než je zvykem - roli prvorozeného obsadí druhorozený. Místo v čele bude mít ten slabší. Tradice nezvítězí, není vše dáno - ani zapsáno v osudu, ani dáno datem a hodinou narození, od kterého by se všechno dál odvíjelo. Ne. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je živý, vstupuje do životů lidí a záleží na tom jak zareagují. Jestli zůstanou viset pohledem na čočce nebo se zahledí dál, jestli zůstanou uvěznění v dnešku, anebo vidí dál.
Slyšeli jsme to i při čtení z Nového zákona - Ti, kdo byli pozváni na boží hostinu zůstali viset pohledem na své míse čočky - na poli, na pěti párech volů, na manželce, a tak byl ke stolu Páně pozván někdo, koho by tam nikdo nečekal. S kým se nepočítalo.
Pane děkujeme za tvoje pozvání. Že u tebe může být všechno jinak, než je zvykem, než my plánujeme. Víme, že žijeme na cizí úkor. A litujeme toho. Díky, že nás zveš, abychom si brali z tvé dobroty. I teď ve chlebu a víně. Amen

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer