Čtení: L 10,38-42 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“
Text: Zj 3,20 Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
______________________________________________________________________________________
„Přijď“ – 3x se v kantátě ozve toto slovo. Není divu, když je to kantáta adventní, doslova přeloženo příchodová.
Někdo stojí o setkání, někdo stojí o kontakt, o návštěvu, o navázání, možná o znovu-navázání, o obnovení vztahu.
A stojí o to hodně, když volá opakovaně… ostatně když vás někdo už potřetí zve na návštěvu… to se těžko dělá, že jsem to přeslechl, to se těžko vymlouvá
Ten, o jehož přítomnost lidé stojí, je Ježíš Kristus.
(a my jsme zváni se k tomuto volání Přijď – přidat)
Tedy pokud chceme
Je dobře takto volat. Proč? No, ten, kdo volá, ví, že právě tuhle návštěvu, právě takové setkání potřebuje. Kdo tak volá, ví, že mu něco chybí. Ví že potřebuje pomoc. Přijď Spasiteli. To slovo Spasitel, které zní trochu neškodně nábožně vánočně, je třeba překládat jako Zachránce. Záchranáře vyhlíží ten, kdo volá Přijď. Přijď záchranáři pro všechny lidi (tak by se mělo asi vnímat ono slovo pohané).
Není to pozvání Boha, aby se prošel naším krásným světem, aby si prohlédl album s dokumentací našich úspěšných životů a pochválil nás…. Ne je to volání o pomoc, o radu, o přítomnost, co posiluje.
Chce to kus odvahy přiznat si, že nevím, že si nevím rady… člověk to odkládá, ale až když se mu něco opakovaně nedaří, řekne si o radu ….. mohl bys prosím tě přijít a podívat se na to
Chce to kus odvahy si přiznat, že potřebuju pomoc –
nevím, jak dál, prosím pomohl bys mi s tím pomoci – nechce si přiznat mladý, který ještě nezvládá, prosím pomohl byste mi s tím – nechce se přiznat stárnoucímu, který vidí, že už nezvládá
Chce to kus odvahy říci si o posilující přítomnost, prosím neodcházej, prosím, buď se mnou, nechci teď být sám…
Je to však požehnaná odvaha, chvályhodná. Přiznat si, jak na tom jsem, zhodnotit svou situaci realisticky (a ne si něco namlouvat) a požádat o pomoc, o návštěvu, o radu, o přítomnost, která by mohla posílit…
Požádat Boha
Teď krátká odbočka:
Je moudrá i církev, která takto volá – to je ta třetí část kantáty. Církev která volá Pane přijď. Tím přiznává, že nemá Krista ochočeného, že by byl on na církvi závislý (a i do svátků vcházel jen tak jako jdou děti za rodiči – v závěsu). Ne církev a v ní schovaný (nebo dokonce ztracený) Ježíš, ale církev právě Kristu vstříc vyhlížející. Protože ví, že nestačí to, co ona připraví, ale že potřebuje Boží přítomnost, aby to k něčemu bylo. Prosíme požehnej kazatelnu i oltář. Požehnej kázání i svátosti – tak se vyjadřuje vědomí, že my můžeme mnohé v církvi zorganizovat, nachystat bohoslužby, připravit úvahu, kázání, program pro děti, tábor, hudbu…. Můžeme se poctivě připravovat na křest, tak jako Michal – víc než rok. Ale to nestačí, potřebujeme Boží požehnání. Aby se to vydařilo, aby to živilo, aby to dávalo smysl aby to oslovilo lidská srdce. Aby to klaplo. Požehnání – to je takové to „aby to klaplo“. To, co nemáme v ruce, to co nemůžeme koupit, ani se naučit - to co můžeme pouze vyhlížet a prosit o to. Pane Přijď. A požehnej kazatelnu i stůl Páně.
A aktuálně dodávám, požehnej i vánoční svátky. My je můžeme připravit, promyslet scénář, zařídit, nachystat, domluvit. Ale takové to, aby to klaplo – to v ruce nemáme. To nekoupíme, nenaučíme se, to nemáme pojištěné od loňských – byť třeba vydařených Vánoc. O to musíme i letos nanovo prosit –Pane přijď. Aby to klaplo, aby to byl čas požehnaný, svatý, jiný, vyživující. Víme, že jsi přišel, ale my prosíme, přijď, aktuálně. Aktualizuj náš systém, podle tvých parametrů. Proti virům. Připojení k tobě nepřerušuj….
---------------------
Druhá část pak jde do detailu oné návštěvy. (ano je to návštěva Kristova)
Je to popsáno hodně podrobně.
Stojím u dveří … známe tu chvíli, kdy člověk stojí u dveří. Ještě nezazvonil, ještě nezaťukal. A zarazí se, zvláště když jde někam poprvé. Třeba na návštěvu k rodičům své milé, nebo na pracovní pohovor, nebo k lékaři, nebo na úřadě, když jde o nějaké hodně důležité lejstro nebo razítko, nebo před kabinetem přísného učitele, nebo před pokojem, kde je můj blízky a my jsme se pohádali, nebo před nemocničním pokojem, kde je můj blízký nemocný … stojím u dveří. Krátká chvíle, kdy se honí hlavou leccos.
A pak zaklepu.
V tom zaklepání je respekt. Respekt k druhému. K jeho životnímu prostoru, respekt k jeho životu. V zaklepání je i možnost, že se se mnou nebude chtít setkat, že mě nebude chtít vidět, nebude chtít se mnou mluvit.
Klepu, tluku, tluču… říká Kristus
A když řekne dále, když mi přijde otevřít, tak vejdu a budu s ním večeře a on se mnou.
Taková zvláštní formulace – budu s ním večeřet a on se mnou. Vyjadřuje vzájemnost a spolubytí. Reciprocitu. Nebudeme večeřet vedle sebe. Že by si každý vytáhl připravenou svačinu. Ne tak to tu není – tady jeden druhému nabízí a druhý prvnímu nalévá, večeří spolu.
Takové nějaké setkání, kéž se podaří, třeba o svátcích.
Ten obraz je o setkání s Kristem. Také si není jist přede dveřmi, před našimi dveřmi, před dveřmi našeho srdce, jak to dopadne. Pokud jde o setkání, tak je i on vydán na milost a nemilost člověka. V tom ťukání je respekt – boží respekt k člověku – Kristus se nevnucuje, počítá i s možností odmítnutí, nevejde násilím, nezván, nebo že by vylamoval zámek. Čeká…
A když je pozván dál, tak vzniká společenství…… Čteme na biblické hodině knihu proroka Izajáše a sledujeme různé obrazy o Bohu, které ta kniha nabízí. A jedním z nich je i společník u stolu.
„Pojďte probereme to spolu“
To je první paradox onoho setkání – Ježíš Kristus klepe…
A teď ten druhý
Řekli bychom: Příchod krále, Spasitele, Pána, – takové jsou představy, písně, Zvedněte brány…. Advent, příchod Krále, Krále králů.
Ale tady je to všechno obyčejné, u jedněch domovních dveří
Asi jako v podobenství o posledním soudu, kde se shromáždí všechny národy světa k rozuzlení, k rozuzlení dějin, kdy se ukáže, kdo a co a jak a kdo dobře a kdo ne…… a pak střih a ukáže se, že přeměřené kulisy jsou jedna salaš a stádo ovčí a kozlů a klíčové nejsou veletoky věků a celosvětové otázky, ale to, jestli jsme dali najíst někomu hladovému a neposmívali jsme se někomu, kdo se choval trapně.
A nakonec, když už máme na mysli vánoční příběh, tak tam se taky ťuká, ale dveře jsou zavřené…. A to klíčové se děje ve veliké jednoduchosti, prostotě, obyčejnosti jedné tuctové rodině, co ani na penzion neměla.
A spasení – když voláme přijď Spasiteli všech lidí? Záchrana?
Ta se neděje tak, že přijedou tanky a změní se vláda, ale že uvidím naději a změní se moje srdce.
Záchrana – to je když odlišíme věci podstatné od zbytečných, tak jak to udělá Marie a Martě se to tenkrát zatím nepovedlo
Záchrana – to je když mě někdo pozve k nějakému projektu a já budu najednou užitečný, a přestanu se fixovat na nedostatky ve svém životě, a přestanu se ptát, proč tohle či ono nemám a přestanu fňukat, kde mě zase ošidili. Spasení to je chvíle, kdy si uvědomím, že já nekladu otázky Bohu – proč jsi to a ono nezařídil, ale že mě bude ptát Bůh: Tak, jak jsi naložil se svým životem? Byl jsi tam, kde tě bylo třeba.
Ano to je spasení, když zjistím, že uprostřed práce pro druhé jsem šťastný, že jsem zachráněn od nudy, že jsem potřeba, že se rodí nové vztahy, a vidím ty, kdo v životě skutečně přišli zkrátka…
Spasení – to je, když se podaří jedno odpuštění v jednom vztahu, co byl nemocný
Spasení – to je když vidím most tam, kde byla propast, to je když vidím dveře tam, kde byla jen hradba. Spasení, to je když vidím cestu, kde byla zatím vidět jen poušť
Spasení, to je když se nehledě na to, co bylo, společně večeří. Jeden druhému nabízí a druhý prvnímu nalévá.
Amen