Jste zde

Massa a Meríba

kázání z neděle 19.8.2018
Čtení: J 18,28 - 19,3
Text: Ex 17,1-7

Sestry a bratři,
dnes, kdy nás úterní datum 21. srpna vede k přemýšlení o naší minulosti, chci mluvit nad dnešním textem o biblickém přemýšlení o minulosti.
Co mne nejvíc na tomto textu zaujalo, je jeho závěr. Číst v.7
Vždy znovu si nad SZ žasnu, jak pozoruhodný a přiměřený, realistický je vztah Židů k minulosti. V této souvislosti jsou myslím pomocí uvědomit si čtyři věci:
1. V bibli se nepopisují se jenom záchrany a vítězství, ale i prohry, nepovedené akce, zrady, selhání a temné stránky minulosti. Ne však proto, aby se Izraelci navzájem obviňovali, kdo za to může, a ani aby se v těch temných stránkách, zradách a selháních utápěli a jak se říká, babrali, ale vyprávějí si je, aby nezapomněli, a aby děkovali a aby se poučili se. Velmi významné heslo ve Starém zákoně je "rozpomínat se".
2. Druhou zajímavostí je o ono MY. Izraelec vypráví, jako by tam byl on. Říká: "Byli jsme otroky v Egyptě, (i když tam nebyl, byl tam jeho prapraprapradědeček), byli jsme otroky v Egyptě, pak jsme šli, pak jsme to či ono " prostě se zahrnuje do Božího lidu, jako by tam byl. No ano to je vlastně logické, z vítězství a dobrých cest předků čerpáme my, stejně jako sklízíme nevalné ovoce jejich neúspěchů. Ale ten Izraelec to vidí ještě jinak. On se od těch předků nedistancuje, když dělali chyby, ví, že by nejspíš nebyl jiný, že by nebyl lepší, ví že jsme jakožto člověk, jako Adamovo pokolení, stejní. A nemůžeme se povyšovat nad předky, jakože my bychom to zvládli lépe. Neodsuzujeme, ale jsme do té historie zahrnuti. S předky se slaví, s předky se ale i pláče a vyznává vina.
3. Podnětem k rozpomínání jsou svátky rozeseté po celém roce a různá výročí. Rozměr slavení je blízký starozákonní víře, ale byl přítomen i v době novozákonní asi také hodně než bylo vše formalizováno, zpřísněno. A to se mi zdá, že my nějak moc neumíme, protože nám rudí ideologové slavení svátků znechutili. Možná bychom to mohli znovu ke svému užitku objevovat. (Není třeba konec války důvodem se opravdu radovat – nejen z toho, že je volný den dá se jet na chatu natřít střecha…… )
Za čtvrté: Podnětem k rozpomínání a to mne zaujalo právě v dnešním příběhu - jsou pojmenování různých míst, hor, potoků, pramenů, které odkazují k různým příběhům z bible. Většinou těmto do vysvětlivkám v bibli moc pozornosti nevěnujeme. Gn 28,18-19 Bét-el, 1 Sam 7,12 Eben-ezer, Gn 26,31nn Beer-šeba, Gn 22,14 Na hoře Hospodinově se uvidí…. Představuji si to tak, že když jdou kolem rodiče s dětmi, tak se děti zeptají: "A proč tady ten šutrák jmenuje Eben ezer ?" nebo "A co to znamená Bét-el ?" No a rodič - no vypráví příběh. Stejně tak se asi zeptá i cizinec, a tak je potřeba mu vyprávět a rázem je i se svým hostitelem uprostřed biblického dění.
A co je důležité - a jsem zase u toho prvního bodu - když Mojžíš vyvedl vodu ze skály, nepojmenoval to místo ani Studna záchrany, ani Studánka Páně, ani Žízeň lidu Hospodinova. Dal tomu místu název, který zrovna příliš zbožně nezněl a Boha vůbec nejmenoval, prostě popsal bez všech hlubokomyslností, co se dělo: Massa a Meriba – to znamená: Pokušení a Hádka. Ať má každý před očima, jak málo s Bohem počítáme. Ať o tom může vědět, každý, kdo půjde kolem a přečte si informační tabuli s názvem Massa a Meriba. Ať na rodinném výletě budou muset vypravovat Židé svým potomkům nebo svým hostům nejen o prameni vody ve skále, ale i o pokušení a hádce. A také o tom, že pokud vůbec nějaká cesta víry a svobody vede dál, pak to není naše zásluha, ale skutečně zázrak a div.
Vyprávěl nám Pavel Filipi, že ve sboru v Českém Brodě mají údajně stůl Páně s prasklinou uprostřed. Prý byl kolem jeho výroby svár a hádka, který truhlář to má dělat a jak má stůl vypadat apod. Nakonec ten vybraný truhlář udělal stůl ze dřeva, které nebylo vyschlé a tak se časem udělala v desce trhlina. A českobrodští že prý nechali ten stůl i s prasklinou na znamení toho, že kolem jeho výroby byl ve sboru svár. A zároveň je to stůl Páně, u kterého se díky Pánu Bohu můžeme setkávat navzdory všem svárům, které mohou být odpuštěny.
Myslím, že ty čtyři body snad pomůžou vytyčit cestu po tenkém ledu, jak v dnešním kázání mluvit o 50. výročí okupace naší země, jak mluvit o našem rozpomínání na doby minulé.
1. máme připomínat nejen vítězství, ale i prohry, zrady, selhání
2. ono starozákonní MY – které nás do minulých dějů zahrnuje, nám dovoluje spolu se radovat a spolu být sklíčený, my to s nimi spoluprožíváme, a také nám to nedovoluje se nad předky povyšovat, jako že bychom to udělali lépe
3. Objevovat slavení svátků a připomínání výročí
4. A za poslední ty názvy věcí okolo nás, potoků, řek, měst, ulic a také pomníky, kameny a mnohé co potkáváme u našich cest.
Možná jste i vy na dovolené narazili na budky, ve kterých hlídali vojáci hranice, jeli jste po asfaltkách v místech, kde nikdy nebývaly – a kde se budovaly, aby po nich mohli jezdit vojáci připravení střílet. Možná jste potkali přeřezanou hraniční závoru se zbytkem ostnatého drátu na pěšině do Německa či Rakouska. A když tam člověk přijde, tak začne o té době přemýšlet. (a dětem vyprávět). Jak to je u cesty, tak to nejde minout. Podobně jako s tou Massou a Meribou. A v některých vesnicích u hranic ještě můžete potkat takový ten budovatelský pomník, ještě nebyl čas nebo peníze to odstranit anebo to tam zůstane. A říkám si, jestli je to dobře všechny tyhle pomníky odstranit, zrušit, zamést, přejmenovat, jako že to nebylo. Ano stydíme se za to, ale je to dobře to úplně uklidit ty stopy. Jestli by nebylo pro nás a naše děti zdravější, ne se v tom brodit a užírat, ale tak jako židé, to připomenout věcně a s poučením, a hlavně – s vděčností, že svoboda je dar my bychom na to málem zapomněli. A pustil jsem fantazii z uzdy a přestavil si v onom biblickém přístupu – že by někde byla – ne velká, ale přece jen neonová rudá hvězda na připomenutí, možná by mohla být v ulici normalizace (nebo lépe by bylo v ulici nenormalizace – vidíte jak jsem i ten slovník přejali – vždyť to byla doba nenormalizace – křivení a hrbení a mlžení a mlčení.) A možná by mohla být vedle ulice obětí kádrových posudků nebo ulice cenzury, ulice budovatelských písní a náměstí dobrovolně povinných akci, nábřeží fiktivních voleb a alej nekonečných schůzí. Anebo by mohla před jedním obchodem být socha dlouhé fronty, třeba na třídě výjezdních doložek. A možná že jeden tank stačil by menší, který by tu někde připomínal tuhle okupaci, a u něj by se promítal povinný sovětský film. A ještě náměstí domovních prohlídek by mělo být, a třída strachu.
Ale nechci zůstat jen na rovině politické. Však jde o věc božího lidu, a o církev v té době – abychom věděli, že může existovat nějaká osoba, která se jmenovala církevní tajemník a udělovala státní souhlas. Možná bychom si měli udělat sochu člověka postávajícího před kostelem na rohu, nebo schovaného za keřem, člověka, co zapisuje, kdo chodí do kostela, aby mohl podat hlášení. A je dobře si připomenout, že v té době synodní rada každý rok gratulovala Klementu Gottwaldovi k narozeninám husité byli líčeni jako předchůdci komunistů.
Možná si říkáte, že to je nějak moc politiky v kázání, ale evangelium je přeci vyhlášením pravého pána světa proti všem nepravým, co si na to dělají zálusk být navrchu nade všemi. A v tomto smyslu je evangelium i událostí politickou.
Že má evangelium i politické souvislosti to vědí Izraelci na cestě z Egypta od diktátora faraona do svobody. To ví i leckterý prorok, co sedí v kobce, protože mu jeho kázání neschválil církevní tajemník, to ví i Jan Křtitel, co kritizoval Heroda Antipu, ty nahoře, To ví apoštol Pavel, to ví i Ježíš Kristus, ne politický ne programový disident, ale kazatel evangelia božího království – a právě proto odsouzený také jako politický vzbouřenec, také pro Řím a jeho absolutní nárok na lidi byl kazatel svobody evangelia nebezpečný. Že má evangelium politické souvislosti vědí mnozí další - rozkulačení evangeličtí sedláci, řádoví bratři a sestry vyhnaní z klášterů, sbory, co přišli o svého pastýře, lidé, co se nedostali na školu, protože je zapsal ten člověk zpoza keře před kostelem.
Neporozumíme všemu, my mladší jistě nikdy beze zbytku neporozumíme dění v roce 1968, stejně jako kdo nezažil válku, těžko porozumí té hrozné době.
Ale ten biblický přístup k minulosti – ten starozákonní, ten od Massy a Meriby ten je dobré podržet. Ten je životadárný:
1. Nemlčet a neretušovat i temná místa minulosti, nebát se mluvit i o prohraných zápasech, hádkách, svárech, zradách a selháních.
2. Používat ono MY – jako bychom šli s našimi předky, jako bychom tam byli s nimi. Nikdo nám nedal právo se na ně povyšovat, a myslet si, že my bychom obstáli lépe. Je to i kus našeho života.
3. Zkusit objevit nově slavení svátků a připomínání výročí.
4. Zastavit se u názvů, pojmenování, pomníků, artefaktů a nad nimi vyprávět – třeba dětem, aby věděly kudy ne a kudy ano. A pak společně děkovat. Za svobodu, kterou dává víra, a kterou nám nikdo nemůže vzít, v žádné době. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer