Čtení: Ef 6,1-4 Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ‚aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘ Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.
Text: Ex 20,12 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
________________________________________________________
Zdá se, milí přátelé, že zaznělo konečně jasné a tolik potřebné slovo. Písmo se zastává potvrzuje autoritu otců a matek. Nezavoláme sem zpátky děti z nedělky? Ty by to měly slyšet! A puberťákům, kteří staré permanentně kritizují a jsou vzpurní, neměli bychom ta slova vytetovat na kůži?
Ne. To je falešná stopa, brzy vysvětlím. Ale především: bible nenabízí člověku nástroj, kterým by nutil druhé něco dělat nebo si myslet. Ale vede člověka k sobě, aby se ptal, co já? Co já mám dělat a myslet? Dělat a myslet jinak, aby měl Bůh radost a mě se dobře vedlo?
Pátá směrovka Desatera říká: Chceš-li být skutečně svobodný, pak cti otce svého i matku svou. Svoboda není únik ze vztahů, ani ze vztahu nejzákladnějšího. Vztah dítěte k rodičům a vztah rodičů k dítěti je vztahem prvotním, nejdelším a řekněme to rovnou – je to i vztah nejtěžší. Bez možnosti výběru, tak dlouho spolu, ve stále se opakujícím rytmu, prokouknutí skrznaskrz, stejné chyby a zlozvyky, stálé třecí plochy, a napětí. Četl jsem, že staří rabíni toto 5. přikázání pokládají za nejtěžší ze všech.
Sociální starost
Je třeba zdůraznit, že adresátem desatera je dospělý Izraelita. S dětmi sz moc nepočítá, i jejich víru jakoby nebere vážně. Děti se začleňují do božího lidu tím, že vidí, jak žijí před Bohem jejich rodiče a do víry i bohoslužebného života vrůstají. Vidí své rodiče modlit se a zpívat, číst písmo a jsou u toho s nimi. Možná moc nerozumí, ale jsou tam.
Osloven je tu dospělý Izraelita – a první obsah tohoto slova je sociální – postaráš se o své rodiče, až budou staří, nenecháš je žít nedůstojně v době, kdy už nebudou moci obdělávat pole a pást dobytek. Tedy doživotní zátěž pro produktivní generaci, starost o rodiče.
Abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh. Jediné slovo z desatera, kde je takto zmíněna odměna. Děti vidí, jak se my staráme o své více či méně mohoucí staré rodiče…. a je dosti pravděpodobné, že podobným způsobem se budou starat o nás.
Farář Sváťa Karásek v jednom kázání vyprávěl (možná ten úryvek znáte): "Učil jsem náboženství v Curychu a jednou v červnu při odpolední hodině bylo strašné horko. Ve školním řádu bylo napsáno, že když je ve třídě víc než 30 stupňů, mají děti nárok na volno. Když jsem přišel do třídy, děti třímaly v ruce teploměr, ukazoval, že je 32 stupňů a dožadovaly se svého práva na volno. Nevěděl jsem, jestli o přestávce tomu teploměru třením či zapalovačem trochu nepomohly, ale vedro bylo. Řekl jsme jim, že tedy půjdeme domů, a cestou po chodbě jsem jim říkal, že je to škoda, probírali jsme zrovna Desatero a já jsem jim chtěl dnes vyložit právě: "Cti otce svého i matku svou."
Než jsme vyšli před školu, stačil jsme jim ještě říci: Děti, važte si svých rodičů. Dnes se to snadno řekne, ale tehdy, když to Izraelci poprvé od Boha slyšeli, tehdy se již dlouho, celá léta a desetiletí trmáceli pouští. Měli žízeň a hlad, bylo vedro, a to trvalo několik desítek let, takže někteří z nich stárli, byli nemocní a zesláblí. Ale muselo se jít dál, v poušti se nedalo usadit a začít tam žít. A když byl někdo nemocný či starý, kdy už nemohl jít - co s ním? A když to byl táta nebo máma, přece je tam nemohli prostě nechat umřít a jít dál!
Mezi žáky byl jeden Turek. Turci mají vřelý vztah k rodičům. Turek zvolal: " Já bych to neudělal, já bych nes tátu na zádech!" To už jsme byli před školou u fotbalového hřiště, tak jsem řekl: "Dneska je horko, tak to zkus, představ si, že je o 10 stupňů víc, že je takových dvaačtyřicet." Turek vzal na záda spolužáka záda a rozběhl se s ním k druhé bráně. Asi po dvaceti metrech s ním praštil o zem - že prý je horko! Volal jsme na něj, že je slabej, že by tam tátu musel nechat, tak ho zase popadl a nesl ho dál a ke druhé bráně a nazpět, a mezitím se děti rozdělily do dvojic a nosily se v tom vedru na zádech po hřišti.
Nakonec je to začalo bavit, už jsme přetáhli hodinu, když přišel školník, a říká: "Pane faráři, je vedro, ať děti nedostanou úžeh. Co to máte dnes za divné náboženství?" A děti volaly: "Hrajeme si na poušť a já teď nesu dědečka." Školník odcházel a kroutil hlavou, co to ten českej farář vyvádí. Náboženství skončilo, až když se ti žáci spojili zádama, že ponesou mě. Poučoval jsem je, že žádný Izraelec nemohl při výživě manou vážit 135 kilo jako já, a raději jsme utekl domů, než aby pak přišla stížnost, že žáky přetěžuji.
"Cti Otce svého i matku svou", važ si svých rodičů, ať dojdete všichni do cíle, do země, kterou vám dává Bůh. Svoboda je před vámi a svobody musíš být hoden. Kdyby Izraelci v poušti nechali nemocné a staré, své rodiče a prarodiče, kdyby v zájmu zachování rodu vytvořili pouze skupinu mladých chlapců a dívek, četu hbitých a rychlonohých, nikdy by v této praktické zradě země Bohem zaslíbené nedosáhli."
Tolik Sváťa Karásek.
Myslím, milí přátelé, že jsem ještě nezmínil jedno ze zneužití desatera – totiž zákonictví. Když se pokoušíme jednotlivá slova konkretizovat, může se nám stát, že ustrneme a generalizujeme. Štípe soused v neděli dříví – tak to je špatný křesťan, mají v kostele obraz, ha modláři, atd.
Tady je to zvláště citlivé – slyšel jsem nejednou zjednodušující dotažení pátého přikázání – křesťan by nikdy nedal rodiče do domova důchodců. To je výrok, který může zranit. Pracoval jsem 1,5 roku v LDN a viděl jsem rodiny v takové sociální situaci a jejich blízké tak nemocné, že prostě nebylo možné, aby se o ně starali. Ano, viděl jsem mnohé, kteří své rodiče bezostyšně odložili. Pozor na zákonictví. Spíš bychom se měli soustředit na to pozitivní, čím bychom mohli podpořit ty, kteří se o své blízké staré dlouhodobě starají (a kdo to nevyzkoušel, neví o jakou jde zátěž). Na tomto místě chce být toto kázání politické – jde tu o náš zájem na celostátní, i místní úrovni, o podporu projektů s asistenčními službami, pečovatelské domy – které by ovšem byly ve městě, tak aby se vnoučata mohla u babičky stavit po cestě ze školy.
Podpora zákonů, které finančně podpoří lidi, kteří zůstanou částečně nebo plně se starat o své blízké, podpora hospicového hnutí atd. Ano – kde najdeme ve volebních programech témata související s 5. přikázáním…
Úcta a poslušnost
Zpět k té formulaci: Možná nás zarazí to slovo Cti. Hebrejské slovo kábód znamená váhu, hmotnost – tedy ponechat váhu, vážnost, čest. Nenechat znevážit, tím, že by žili rodiče v nedůstojných podmínkách.
Nad tímto přikázáním se objevují mnohé otázky: Jak sladit úctu k rodičům s hledáním vlastní životní cesty? Jak mít úctu k rodičům, kdy s jejich stylem života nemohu souhlasit?
Snad pomůže rozlišit úctu od uctívání, poslouchání-naslouchání rodičovským slovům od vynucené poslušnosti. Bohem nemohou být ani rodiče – ač by někteří chtěli být – bezchybní, anebo by je takové některé děti mít chtěly – a nekriticky je obdivují. Zbožštění rodičů je
pohanstvím. Věřím že bible od nás určitě nežádá, abychom převzali rodičovské názory. (však tak s božím požehnáním nečinili i mnohé velké biblické postavy….) Ale myslím, že když člověk naslouchá různým hlasům ve svém okolí a mezi nimi je ten rodičovský, měl by tomu rodičovskému dát větší váhu, protože je rodičovský.
A čím si zasloužím úctu svých dětí? Z biblických rad tady slyším – když nezneužiji jejich důvěru, když budu pravdivý a čestný, když dokážu i před svými dětmi přiznat chybu, omluvit se jim. Když děti uvidí, že jejich rodiče uznávají nad sebou vyšší autoritu Pána Boha. Ano snad mohu i dotáhnout - když je vidí se modlit, vyznávat hříchy, usilovat o smíření. Věřící rodiče by si asi neměly přát, aby jejich děti byly jako oni, ale - protože vědí o svém hříchu - si přejí, aby byli jejich děti jiné než oni.
Tradice, zájem o ni, úcta k zápasům minulých generací
Pokušení dětí, (v užším i širším slova smyslu) mladší generace, že v určitém stadiu svého poznávání světa a sebe – podceňuje rodiče a starší generaci notoricky. Ať už s úsměvem, ach ti staří, no jo. Anebo i docela militantně: minulost nás nezajímá, chceme mít čistý stůl. Ne není ne místě a bible to po nás nechce, oslavovat tradiční autority či velikány dějin. Ale ti, kdo nás předcházejí, mají svou váhu a je krajně nemoudré je zásadně podceňovat. Brát vážně hlas otců a matek, dědů a babiček, dějinné dědictví, tradici, - je moudré. Je to hloupost jít zásadně přes hlavy předků, totálně se rozejít s minulostí. Takový postoj nejen že je nelidský, protože nerespektuje skutečnou situaci člověka – měli bychom mít úctu i k prohraným zápasům našich předků - ale je to hloupost. Mnohé za nás naši předkové už vybojovali, a my už díky nim nemusíme, z mnohých jejich zápasů se můžeme poučit - a tak dát i jejich prohraným zápasům smysl. Být v rozhovoru s tradicí s historií je životadárné.
Chceš-li mít dobrý a bohatý život, nemůžeš opouštět to, co ti dalo život, nemůžeš pro vidinu svého štěstí odhazovat lidi, šlapat po vztazích, pálit minulost, plivat na tradici. A odhodíš-li je, sám budeš odhozeni, ale ne proto, že by byl nemilosrdný Bůh. Nemilosrdný bude tvůj syn a tvá dcera, nenaučí-li se od tebe úctě k Bohu a nenaučí-li se od tebe vážit si svých nejbližších.
Bože, přijď tvé království do našich rodin, dej sílu odpouštět a uzdravuj nemocné vztahy a daruj nám pokoj. Amen