Od Klimenta na doma

Bohoslužby (25 účastníků)

rezervace e-mailem, telefonicky nebo osobně

2. n. po Velikonocích Misericordias Domini

18.4.  9.30 (13 volných míst) 

        18.00 (23 volných míst)

3. neděle po Velikonocích Jubilate

25.4.  9.30  a 18.00  (Jan Balcar)

Petr Černý (1948 - 2021)

Jste zde

Kázání o požehnání

Čtení: Gn 32,23-32 A té noci Jákob vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob." Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

Text: Nu 6,22-27 Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi: "Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.« Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí přátelé v Kristu,
člověka často v životě podrží nějaké slovo. Nebo věta, která vnese do života zpět ztracenou jistotu, oporu, vytvoří pevný záchytný bod, pár vět, na které se můžeme spolehnout , co přinesou úlevu a novou životní jiskru. Čekáme na ně. Vyhlížíme taková slova. A myslím, že ani sem jsme nepřišli pro nic menšího. Slova co podrží. Bohoslužby - čas kdy dáváme prostor Božímu slovu, snažíme se mu nebránit, zaslechnout ho, přijímat. Přijímání – to je naše aktivita. Možná jsme přišli s myslí plnou zbytečností (ty můžeme odložit), možná jsme přišli s prázdnou. Ale nechceme s prázdnou odcházet , nemusíme, nesmíme s prázdnou odcházet. Když Bůh dává. Ne snad, že by bohoslužby byly k tomu jediný čas, je to spíš jedinečný čas, výjimečný a nějak mnoha generacemi osvědčený. Jedna anketa k otázce bohoslužeb přinesla překvapivé odpovědi: Nejdůležitější je při bohoslužbách kázání a požehnání – tak zněla nejčastější odpověď. Je to pro vás také tak?
Požehnání - zvláštní okamžik. Jakési tiché dějství, v němž Boží dary dosedají do lidského nitra, vztahů a situací. Písně se mohou společně zpívat ledaskde, proslovy podobné kázání potkáte taky, ohlášky mohou být prostě svodka informací, ale modlitba, svátosti a požehnání jsou zvláštní okamžiky, kdy si každý musí všimnout, že tu jde o něco jiného, něco víc. Na přednášce se dá mluvit o duchovních věcech i o Bohu, ale požehnání se dostává jen při bohoslužbách. Patříš do sféry boží působivé přítomnosti. Pokoj ti Bůh dává a sílu. Přijímej, jak slyšíš. Od té doby, co lid víry chodí světem žije z požehnání. Důvěřuje, že skrze ta pronesená slova (duchovní je tu jen božím reproduktorem) se k nám do života dostává Boží podpora.
Není tu napsáno: Já ti žehnám. Ale Ať ti Hospodin žehná.. Jedno etiopské přísloví praví: Slova, která ti pomůžou, si nemůžeš říct sám. Těžko si také představit, že by člověk žehnal sám sobě. Ať Ti Hospodin žehná. Je to řečeno Tobě osobně – v druhé osobě jednotného čísla. Ale zároveň i tomu, kdo stojí vedle Tebe. Není to obecná řeč, co jde přes hlavy, má svůj cíl v Tobě, ale zároveň tu stojíš spolu s ostatními. Individualismus světem vládne a i v neděli dopoledne bychom si mohli čerpat posilu víry každý po svém. Ale požehnání je chvíle, kdy jsme zahrnuti do společenství lidu Izraele a věřících a lidí dobré vůle a spolu ! přijímáme požehnání. Patříme do obrovské rodiny lidí, kteří se také za mě a spolu se mnou modlí. A přece je to slovo požehnání velmi osobní.
Ať Hospodin ti žehná a chrání Tě. Ta Boží ochrana může mít různé podoby. I v Bibli najdeme představy, obvyklé i jinde – že jde především o zdar, úspěch, prosperitu. Najdeme tam ovšem i příběhy, které tato očekávání korigují. Např. příběh Jákoba - jehož úryvek jsme slyšeli. Nejprve si Jákob požehnání sice kupuje, lstivě se ho zmocňuje, ale vlastně právě od té chvíle je na útěku (tedy moc dobře se mu nedaří). V cizině pak získá velký majetek (tedy je požehnán), ale nakonec svádí velký zápas s Hospodinem právě o požehnání, (jakoby to, které tenkrát ukradl neplatilo). Získává ho a zároveň právě v tom zápase, kde je požehnání, je natrvalo zraněn. Vzápětí všechno, co má, nabídne svému bratru na usmířenou. Zdá se, že Jákob dorostl poznání toho, co je skutečné požehnání – a že ho nelze mít či nemít, ale že se stává, děje. A požehnání je v cestě, kterou prošel a na které tohle pochopil. V boji nevyhrál, ale obstál - a získal požehnání, i když kulhá - zjistil, že v životě není cestou úskok, útěk - vyhnout se problémům a jejich řešení. Požehnaný je ten, co zápasí s Bohem, s lidmi, sám se sebou.
Požehnání skrze utrpení: to otevřel už Jákobův příběh. Nebo Job, ač zbídačený a nemocný - zachoval víru. A což teprve Ježíš - není bohatý, bez rodiny, bez vnějších úspěchů, nakonec je dokonce úplně opuštěn, zrazen, ukřižován. A přece je nositelem požehnání. Právě skrze utrpení a nevyhnutí se smrti se stává jeho příběh pro nás požehnáním, pomocí, oporou. Při vjezdu do Jeruzaléma na něj volali: „Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně!“ ? A jak těžké bylo žít tento život požehnaného, plný bolesti… a přece to byl život požehnaný.
Sestry a bratři, ne my, ale Pán Bůh určuje náplň toho, co je požehnání. Požehnání ? To je, když v době hojnosti a pohody nezačnu žít jen pro sebe. Požehnání ? To když ve svém trápení nezačnu křivdit druhým. Požehnání ? Ti když při svém umírání nezatratím Boha a celý svět. Požehnání ?Je věřit, že i v temných údolích nejsem vydán napospas hrozným a zlým mocnostem. Požehnání není jen takové “měj se hezky”, jak se píše na konci dopisů. Je to víc. Znamená: Ty se budeš mít dobře i navzdory nezdarům a těžkostem, protože já jsem s tebou, já tě neopustím, říká Bůh. A z toho můžeš žít.
Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář. Požehnání má něco společného se základní zkušeností dítěte, které se dívá do tváře matky. Usmívající se Boží tvář – Boží mateřskost. Život člověka se od malička může zdárně vyvíjet, když bude stále znovu zakoušet milující blízkost svých lidí. Život se vydaří, budu-li smět stále znovu prožívat, že ke mně Bůh přiklání rozjasněnou tvář – i skrze druhé lidi - vím, že jsem vnímán, milován, můžu důvěřovat. Díky požehnání nabývají na významu všechna další setkání tváří v tvář, i pohledy do očí, pozdravy, podání ruky. Nemusí zůstat jen na rovině: Jak se máš? Dobře a ty? Může se v nich objevit i: S tímhle já teď zápasím a potřebuji tě. Nebo: Jsem tu s tebou. Stojím při tobě. Vím, že zápasíš…. Nakloněná tvář - to je příslib naslouchání.
Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář – je to špatné, když Bůh svou tvář odvrátí nebo skryje (z hněvu nebo znechucení). Stojíme o Boží tvář obrácenou k nám – o pozornost toho, který nás zná a přijímá, i když na nás třeba není vůbec pěkný pohled. Stojíme o to,aby ho od nás neodvrátil.
V životě jsou situace, kdy o požehnání – o ujištění o tom, že patříme do boží působivé přítomnosti - moc moc stojíme - křest, konfirmace, svatba... a vlastně už narození – kdy i nad námi určitě někdo v duchu nebo nahlas říkal „Pán Bůh požehnej“.
Možná stojíme o požehnání, když nás čeká něco důležitého, závažné životní rozhodnutí, Začínáme novou školu, práci, odjíždíme na delší cestu..., stěhujeme se do nového domu... stojíme na odrazovém můstku, a potřebujeme slyšet, někdo silný je blízko. A tady si říkám: Dobře, že každé bohoslužby končí požehnáním. Vždyť začíná vůbec někdy týden, ve kterém nebude žádná životní situace, kdy bychom hledali slovo, které podrží, obejme. Kdy je čas nezlomový, jen takový banální, že se klidně bez požehnání můžeme obejít?
Hned u zrodu bohoslužeb - na poušti dostali izraelští kněží za úkol vyřizovat požehnání. Je to povinnost toho, kdo vede bohoslužbu, požehnání nesmí vynechat. A je dobře, že přichází na konci. Většinou si totiž během bohoslužeb uvědomíme, že nejsme skvělí, ani dokonalí, ani mravně čistí, ani příkladně věřící, většinou při bohoslužbách slyšíme také něco o tom, co bychom třeba měli – uvědomíme si své dluhy a selhání a často jsme z toho ve svém svědomí sevření. Ale na konci najednou přijde slovo – přímo od Pána Boha – jenom tlumočené bez úprav, nadbytečných farářských komentářů a vysvětlujících dovětků – a to slovo je tak jednoznačným povzbuzením, pozdvižením, podepřením, že si snad něco víc ani nelze představit. V jeho světle snad můžeme i všechna ta ostrá, kritická slova chápat jako slova pro nás, v našem zájmu a pro naše dobro.
A gesto ruky – dlaně prázdné, vzhůru otočené – čekající, přijímající. Náruč otevřená k setkání, obejmutí s Nejvyšším. Můžete je taky vzhůru otočit. Možná jsem to už vyprávěl: Slyšel jsem o jednom hluchém křesťanovi, který pravidelně navštěvoval bohoslužby. Říkal: Nic neslyším, nevím o čem se právě modlí, káže, jsem trochu nejistý, co se právě děje. Ale ve chvíli požehnání podle pozdvižených rukou vím zcela určitě – v tuto chvíli se děje něco dobrého od Boha i pro mne osobně. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer