Od Klimenta na doma

21.4.   Hana Ducho video

14.4.   Jonatan Hudec video

  7.4.   Vít Jakoubek video

přenos bohoslužeb na Youtube

Nedělní bohoslužby

28.4.    9:30 Petr Vacíř (Večeře Páně)

            sborová neděle

 5.5.     9:30 Anna Pokorná

12.5.    9:30 Benjamin Roll

Zvědové a Zvěd kázání z 5.7.2020

Zvědové a Zvěd Text: Nu 13,1-2.21 - 14,8
Milí přátelé,
ti, co se nechali oslovit, že stojí za to vykročit z otroctví směrem svoboda (tedy v určité analogii také my), boží lid teď stojí na hranici zaslíbené země, a to není věc geografická , prostě na hranici onoho prostoru, kde - jak krásně poeticky vyjadřuje jeden žalm - kde „se setkají milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ Ž 86,11 (opakovat)
A protože boží lid o té zemi moc neví, vyslali do ní zvědy. Dvanáct jich bylo. A když se po čtyřiceti dnech vraceli, všichni na ně netrpělivě čekali. Není divu. Zprávy, které přinášejí jsou moc a moc důležité. Podle jejich zpráv se bude odvíjet další cesta, podle jejich zpráv se budou rozhodovat, jak dál na cestě života. Zvědové nesou spoustu granátových jablek a fíky a dokonce jeden tak veliký hrozen vína, že ho dva muži nesou na sochoru na ramenou. A lidé jsou nedočkaví:
„Tak povídejte!" A zvědové povídají: „Je to krásná země, nádherný prostor, člověk se tam cítí jako v ráji. „Ochutnejte!"
Ale…. Ale lid, který tam bydlí je velmi silný a města mají opevněná, takže je to beznadějné. Zapomeňte, že bychom v té zemi někdy mohli žít. Taky jsme viděli obry jeden se jmenuje Hrozný, druhý Ukrutný, a třetí Střelec. A kdoví kolik je jich tam dalších.“
Tak mluvilo deset zvědů. Ti dva zbývající – Jozue a Káleb - mluvili jinak: „Ano je pravda, že města jsou opevněná, a někteří lidé vypadají jako obři…. ale to přece ještě neznamená, že tam nebudeme moci žít. Jistě to nebude lehké, ale Bůh nám přece tuhle zemi slíbil?“
A těch deset opáčilo: „Slíbil, neslíbil. My jsme ty lidi a ta města viděli. Nebo ne? Jsme proti těm obrům malí jako cvrčci. Je to absolutně nereálné.“
Lidé se začali zlobit. Nejvíc na Mojžíše: „Pročpak jsi nás vodil pryč z Egypta? Abychom tu zemřeli? Nebylo nám lépe u Nilu. “Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a meloun, na pórek, cibuli a česnek.“ Nu 11,5 A začalo se živě debatovat, jestli by nebylo lepší zvolit si jiného vůdce, který by nás dovedl zpátky do Egypta.
Jozue a Káleb sebrali odvahu, postavili se doprostřed a znovu zopakovali svou zprávu: „Země, kterou jsme prozkoumali, je opravdu moc dobrá. A jestliže nám bude Hospodin přát, tak v ní budeme moci bydlet. Vždyť přece nemusíme počítat jenom s našimi silami. Nebo vy tomu nevěříte? Že nám Hospodin slíbil dobrou budoucnost? Vždyť jsme už tolikrát zažili, že jeho slovo platí.
Ale nemohli to ani doříct. Rozčílení lidé se rozběhli a chtěli je kamenovat. Ale Bůh zasáhl a kamenovat je nemohli.
Mojžíš se na Izraelce kupodivu nevykašlal, dokonce se pak u Boha přimlouval, aby lidu to nevděčné nadávání odpustil. Jenže Bůh rozhodl, že kdo jeho slibům nevěří, ten se do zaslíbené země prostě nehodí a je zbytečné, aby tam chodil. A proto všichni dospělí, kteří teď reptali, do zaslíbené země nevejdou, kromě Jozua a Káleba.
Milí přátelé, ten příběh otevírá téma - zpráv, informovanosti, svědectví o tom, co jsme viděli. Všech 12 zvědů zkoumalo tu samou zemi – ale zprávy byly jiné. Deset jich přišlo skleslých a dva měli naději. To známe, že jednu událost různí lidé vidí a interpretují jinak. Někdo, když vidí kostel, který je z poloviny obsazený lidmi, řekne, že je způlky prázdný a někdo jiný že je z půlky plný. Někdo řekne: To je bezva, že jsme ten výlet zvládli, i když cestou pršelo. A druhý řekne: To je teda hrůza, ono nám pršelo, no do cíle výletu jsme došli. Cítíte ten rozdíl. Ty dva přístupy k věci, dva pohledy na svět. Mám za to, milí přátelé, že to souvisí s vírou - jak se na svět díváme. A že jsou nejen brýle víry, které nějak vidí svět a ústa víry, která nějak o světě mluví.
Nad tímhle starým příběhem si uvědomíme, jak závažné jsou informace a jak je důležitý způsob, kterým se podávají. Těch dvanáct mužů jsou možná něco jako novináři, co působí v místech, kam se běžný člověk nedostane - v cizích zemích, ve válečných zónách, anebo na ministerstvu, kde se sčítají hlášení o počtu nakažených, nebo co se pohybují na chodbách parlamentu. Prostě ti, co jsou někde, kde ostatní nebyli, a ani třeba nemohou být. Tak ti mají velikou moc ovlivnit veřejné mínění. Neexistují nezaujaté, objektivní informace. Informace se zkreslují už jen tím, že se některé vyberou a jiné ne (třeba se řekne, že dřív v Egyptě bylo něco zadarmo a práce dostatek, ale neřekne se že to bylo otroctví) velmi záleží na tom, jakým tónem hlasu se mluví, na co se položí důraz. Roli hraje i způsob, jakým věc televizní kamera zabere, seshora či zdola, trhaně nebo v klidu, fakt jestli běží nějaká hudba, popř. jaká. Vnímavost, jak se zachází s informacemi také patří do zájmu věřících lidí.
Možná si řeknete, že tenhle text bych měl použít na pobožnosti při semináři pro novináře. Ale není tomu tak. Tohle není téma jen pro novináře, pro vybrané jedince, kteří mají okolí in-formovat. My všichni vidíme svět a mluvíme o něm, jsme také někdy a někde zvědové a druhým předáváme různé zprávy o tom, co jsme viděli a hodně záleží na tom, které vybereme a jak je podáme.
Někteří lidé vybírají ze života jen samé špatné zprávy – vyprávějí horlivě o neštěstích a katastrofách. Strach má velké oči a tak není divu, že obři v ustrašených očích rostou. A začne se třeba i překrucovat minulost. Izraelci pak nemluví, jak jim v Egyptě bylo úzko, mluví o něm, jakoby to byl ráj.
Jak vlastně mluvíme o světě s druhými ? Co říkáme dětem? Život, který je čeká bude mít stránky radostné i těžké. A byli bychom špatnými zvědy, kdybychom jedno či druhé zapřeli. Kdybychom jim nutili růžové brýle a tvrdili, že všechno je dobré a žádné problémy nepřijdou – to by nebyla pravda, život občas vede i pouští, a občas člověk narazí i na Anáka- obra a jeho potomky krutého, ukrutného, střelce a - člověk v životě může narazit na něco, někoho velkého, nepříjemného, krutého, na něco,čemu se všichni vyhýbají a co bere odvahu. A dosaďte si podle vlastní zkušenosti zlou moc, zlého člověka, totalitní režim, válku, nemoc, katastrofu, stále přítomnou vinu…. prostě protivnou obludu, které se každý bojí.
Ale provinili bychom se proti Bohu, kdybychom naopak tvrdili, že budoucnost je zlá a že to nemá cenu, že všude samí Anáci a panáci a obludy, a že to snad ani nestojí za to se do něčeho pouštět, protože to zlé je silnější a vyhrává. My totiž – a to je velký dar – nemusíme vidět jen naše vlastní omezené možnosti, ale víme o síle, kterou dává Pán Bůh. Zapřeli bychom Boha, který je Bohem naděje.
Nechme stranou brýle černé i růžové. Nasaďme si brýle víry. Uvidíme to zlé i to dobré, obry i hrozny vína. Brýle víry nezakrývají, že boj se obry je těžký, ale dávají vidět i boží slib, že z donesených hroznů se bude pít a j dobrý chléb té země se bude jíst. Každý, kdo podává informace je nějak zaujatý. Víra je taky tendenční - tendenční směrem k naději.
A když dnes slavíme Večeři Páně, napadá mne že právě Ježíš je Zvědem. Toho prostoru, kde poeticky řečeno slovy jednoho žalmu „se setkají milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ (Ž 85,11), On o něm ví nejvíc, pověděl nám o něm v příbězích, podobenstvích a diskusích. Nechce se tomu uprostřed těch ostatních zpráv, které slyšíme ani moc věřit. Jde to někdy ztěžka - dát na ty nadějné zprávy.
Tak abychom snáze uvěřili, že je naděje - dává nám Bůh radost ze zaslíbené země zakusit docela hmatatelně, ochutnat ji - tak jako ochutnávali ten obrovský hrozen vína.
Pro nás, milí přátelé, co také pochybujeme, že boží sliby platí,
pro nás, kterým se stává, že si říkáme, že nic nemá smysl, protože vládne obr Hrozný, Ukrutný a Střelec,
pro nás, co někdy nevíme, pro které zprávy se rozhodnout,
uchystal Ježíš víno a chléb - hostinu jeho království. Abychom uvěřili zprávám o naději. Amen.

Tags:

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer