Čtení: Gn 32,4-33,17 Pak Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi do země Seíru, na pole Edómské, a přikázal jim: „Vyřiďte mému pánu Ezauovi toto: Tvůj otrok Jákob vzkazuje: Až dosud jsem prodléval jako host u Lábana. Mám voly a osly, ovce, služebníky a služky. Posílám o tom zprávu tobě , svému pánu, abych získal tvoji přízeň.“ Poslové se vrátili k Jákobovi a řekli: „Přišli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale on ti už jde vstříc a je s ním čtyři sta mužů.“ Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň. Rozdělil proto lid, který byl s ním, i brav a skot a velbloudy do dvou táborů, neboť si řekl: „Přijde-li Ezau k prvnímu táboru a pobije jej, může ještě zbylý tábor vyváznout.“ Dále Jákob řekl: „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘ Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: ‚Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.‘“ A přenocoval tam té noci. Pak vzal z toho, co vyzískal, dar na usmířenou pro svého bratra Ezaua: dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, třicet velbloudic se sajícími mláďaty, čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. To vše předal svým služebníkům, každé stádečko zvlášť, a řekl jim: „Jděte napřed a ponechte mezi jednotlivými stádečky odstup.“ A prvnímu přikázal: „Až se s tebou setká můj bratr Ezau a zeptá se tě, čí jsi a kam jdeš a čí je to, co ženeš před sebou, odvětíš: ‚Je to dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi; on sám je za námi.‘“ Tak přikázal i druhému a třetímu a všem, kteří šli za stádečky. Řekl: „V tomto smyslu mluvte s Ezauem, až na něj narazíte. A dodejte: ‚Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě. ‘“Šli tedy napřed s darem, zatímco on přenocoval oné noci v táboře. A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. Pak se Ezau rozhlédl a spatřil ženy a děti. Tázal se: „Koho to máš s sebou?“ Jákob odvětil: „To jsou děti, jimiž Bůh milostivě obdaroval tvého otroka.“ Mezitím přistoupily otrokyně se svými dětmi a poklonily se. Pak přistoupila i Lea a její děti a poklonily se. Naposled přistoupil Josef a Ráchel a poklonili se. Ezau se otázal: „K čemu je celý ten tábor, s kterým jsem se setkal?“ Odvětil: „Abych získal přízeň svého pána.“ Ezau řekl: „Mám dost, bratře. Ponech si, co máš.“ Ale Jákob naléhal: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal! Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost .“ Tak ho nutil, až Ezau přijal. A navrhl: „Vydejme se na cestu, půjdu s tebou.“ Ale on mu odvětil: „Můj pán ví, že děti jsou útlé a že mám s sebou březí ovce a krávy. Budou-li hnány po celý den, všechny ovce uhynou. Nechť se prosím můj pán ubírá před svým otrokem a já potáhnu pomalu, jak může jít stádo, které je přede mnou, a jak mohou děti; pak přijdu k svému pánu do Seíru.“ Ezau na to řekl: „Dovol, abych ti tu ponechal několik svých lidí.“ On však odvětil: „K čemu to? Jen když jsem získal přízeň svého pána.“ A tak se Ezau toho dne vrátil svou cestou do Seíru, kdežto Jákob vytáhl do Sukótu a vystavěl dům a pro svůj dobytek udělal přístřešky. Proto pojmenoval to místo Sukót (to je Přístřešky).
Jákob se vrací domů. A má důvod se bát. Protože vlastně podvodem získal otcovo požehnání, které patřilo jeho bratru Ezauovi. Ten ho za to chtěl zabít, ale Jákobovi se podařilo si zachránit život útěkem pryč. Během dvaceti let zbohatl, a teď se vrací. Je bratr ještě rozzlobený? Bude se mstít? Bylo by vlastně docela pochopitelné….
Zvládne se vyřešit tenhle zamrzlý rodinný spor? To je něco 20 let spolu nemluvili, neviděli se!
Oba bratři jsou také praotcové národů. Jejich setkání je vlastně politická událost. Jákob vyslal diplomaty, aby otestovali, zda-li Jákob „získal milost před očima tvýma“. Diplomati se vracejí a hlásí: „Ezau ti táhne vstříc a s ním 400 mužů.“ Jákob počítá s válkou. Aby ji odvrátil, tak posílá dárek. Můžeme to vnímat i jako příběh o zvládnutí dlouho zamrzlého mezinárodního sporu.
Příběhy Ezaua a Jákoba také zrcadlí konflikt dvou skupin, které jsou na různém stupni vývoje, kultury. Ezau je lovec, Jákob už je pastýř - civilizovaný člověk, co bydlí ve stanech. Jákob reprezentuje pokrok a má úspěch. Do Palestiny se vrací s velkým stádem. Ale - tak jako mnozí reprezentanti pokroku se povážlivě vzdálil od tradičních etických pravidel: Oklamal otce, bráchu podvedl, svého hostitele - strýce Lábana přelstil. A teď má strach. Můžeme to vnímat i jako zvládnutí dlouho zamrzlého sporu mezi chudými a bohatými národy. Ve vzduchu je strach, co kdyby to napětí vybouchlo. Anebo se zvládne - napětí mezi bohatými a chudými, mezi těmi, co mají žít ve stejném městě, zemi, domě, třídě....
A ještě něco - Ezau je praotec Edómců - sousedů Izraele, kteří uctívají modly Baala, Kemóše, Ištaru atd., Jákob je praotcem Izraele. Můžeme to vnímat i jak zvládnutí dlouho zamrzlého sporu mezi různými náboženstvím, nebo chcete-li mezi různými vyznáními - třeba mezi křesťany různých vyznání....
Tedy otázka nad textem:
1. Jak může dojít ke smíření sourozenců ?
2. Jak může dojít ke smíření mezi národy, které tlačí vina z minulosti?
3. Jak může dojít ke smíření mezi pastýři a lovci - tedy mezi rozvinutými národy a zeměmi rozvojovými ? Jak může dojít ke smíření mezi těmi, co mají peníze, práci, zázemí, bydlení a těmi, co to nemají?
4. Jak může dojít ke smíření sourozenců ve víře ? Lidí různých vyznání, náboženství?
Když budeme číst ten příběh ještě jednou - všimneme si jednoduchého obrazu, který se několikrát vrací. „Pohlédnout na něčí tvář“ Smíření je, když si lidé vzájemně dívají do tváře. Tomu rozumíme. Když se můžu druhému podívat do očí, je to dobré. Třikrát se objevuje tento motiv. A přibližuje tři aspekty smíření.
Nejprve docela obyčejně. Jákob si říká: „Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.“ Smíření tedy má materiální předpoklady - patří k němu ochota něco dát. Až když budou bohaté státy ochotny dát, odpustit dluhy chudým, tak jim bude možno věřit, že myslí vážně slova o
míru, spravedlnosti, přátelství. Anebo z druhé strany: opravovali jsme v kostel Jindřichově Hradci varhany a vyhlásili jsme sbírku. A když přišel jeden bratr z katolické farnosti a přinesl několikatisícový dar na naše varhany, tak jsem mu mnohem víc věřil, že když mluví o potřebě dobrých vztahů mezi katolíky a evangelíky, že to myslí vážně.
Ochota dát, či něčeho se vzdát ve prospěchu druhého, může vést k tomu, že se pak můžeme podívat vzájemně do očí. Co by byly platné různé pokusy se podívat do očí, kdyby člověk nebyl ochoten alespoň snížit materiální nevyrovnanost. To je tedy první souvislost smíření. Podmínka - ovšem ne jediná.
Tedy - Řeč o hledění do tváře podruhé. Jákobův zápas u potoka Jabok (slyšeli jsme o něm ve čtení) dá tomu místu jméno Peniel: „tvář Boží“ Říká: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
Nestačí poslat dárek. Je třeba se se situací poprat. Osobně. Poprat se se svou minulostí (však Jákob má za sebou mnohé lstivé úskoky). To je pokání, přehodnocení vlastních stanovisek, podívat se i na temná místa mého příběhu. Pak přichází požehnání, proprat se s hlasy a silami, které chtějí smíření zabránit. Takové zápasy se svou minulostí nebývají jednoduché, možná trvají celou noc - a je třeba držet a nepustit - pak se takový zápas může proměnit v požehnání.
Nestačí jen poslat dárek, ale je třeba se poprat se sebou.... osobně (poprat se se svou temnou minulostí) - ve věcech církevních (poprat se s temnou minulostí i naší - třeba husitství....) - v mezinárodních (vztah ke koloniím, k vyhnání sudetských Němců....) ve vztazích mezi bohatými a chudými.....
Ale ještě - Třetí část smíření - Co by pomohly poslané dárky ? Co by pomohl můj existenciální boj (se sebou samým), co by pomohlo pokání, kdyby se bratři nepotkali. Není možné poslat dárky a sám se s věcí prát. Všechno záleží na tom, jestli budou schopni se opravdu setkat. V osobních vztazích je třeba se setkat tváří v tvář (nejen přes sms), stejně tak v mezicírkevních (nestačí poslat komuniké), stejně tak v mezinárodních. Je třeba sejít se, chudí a bohatí být reálně spolu tváří v tvář.
Jákob se blíží k Ezauovi s obřadností, s takovou, jakou se vazal blíží ke svému pánovi: Sedmkrát se poklonil až k zemi. Pak přichází jeho dvůr - pěkně podle protokolu, nejdříve služky, pak ženy, pak první dáma. Je předán dar. A všechno vrcholí promluvou, ve které Jákob Ezaua po orientálním způsobu vyzdvihuje div ne až k nebesům: „Vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží.“
Ezauovo chování je naprosto opačné - spěchá svému bráchovi naproti, obejme ho a dá mu pusu. Prostě tak, jako když se člověk po dlouhém čase setká s bráchou. Ezau říká: Můj bratře. Jákob říká: Můj Pane!
Je to kontrast. Je to tím, že je Ezau primitivní lovec a divoch, kterému je docela fuk okázalé chování kultivovaného pastýře? A prostě je bezprostřední? Anebo dobromyslný Ezau zase naletěl na vychytralé finty Jákoba - na jeho dárky a poklonky?
Souvislost je - že hrozí válka. Napjatá situace. A i malé signály v chování a v řeči mohou situaci vyhrotit. I docela malicherná nedorozumění mohou spustit nepřiměřenou reakci a masakr. V takové situaci je způsob, jak se obě strany k sobě přibližují, velmi důležitý - na obou stranách. Jákobova obřadnost a Ezauova bodrá familiérnost. Jákobovo opatrné přibližování pomáhá. Přisuzuje Ezauovi roli toho výše postaveného (prvorozeného). Ezau se už necítí být ohrožen. Jákob pečlivým dávkováním a opatrným přibližováním uvolní situaci. Můžeme pochválit oba, protože k sobě našli cestu navzdory kulturní rozdílnosti a oba akceptují rituály a zvyky toho druhého. Akceptují zvyky rodiny toho druhého, akceptují rituály jiné církve, berou na vědomí odlišnosti jiného národa.
Řeklo by se, sestry a bratři, že to jsou maličkosti. Co to může pomoct při velkých konfliktech. Ale pozor: Naopak. V napjatých situacích jsme vlastně odkázání na to vyměňovat si jen velmi jemné, takřka neviditelné signály vstřícnosti - po kouscích, opatrně. Nemůžeme jen tak k druhému zhurta přijít - ani v osobním ani mezicírkevním, nebo mezinárodním: Tak jsem tady, všechno dobrý, co jsme si, to jsme si. To po 20 letech nekontaktu nejde, to po stoletích klateb a náboženských válek nejde, to po letech okupace nejde. V malých krůčcích musíme odbourávat nedůvěru, počítat, že naše signály budou interpretovány všelijak. Musíme být mazaní a úskoční jako Jákob, který počítá s nejhorším, ale nepochybuje, že pokojná možnost existuje. A musíme umět být tak spontánní a bezprostřední jako Ezau - a třeba odložit oblek nebo talár.
Pokud se obě strany k sobě opatrně přiblíží, pak se může udát smíření - ne na základě vztahu vazal a jeho pán, lovec a pastýř, prvorozený a druhorozený, ale na základě toho, že jsme sourozenci. Napříč všemu rozdíly mezi kulturami existuje základní propojenost lidí. Tuhle základní všelidskou propojenost jsme nevytvořili. Tu jsme dostali.
A když se usmíříme, tak nám skutečně zasvítí Boží tvář. Bude to znamením smíření s Bohem, které jsme už dostali dopředu jako dárek. Lidské smíření je často jen přechodné. Jákob s Ezauem se opět rozdělí. Netlačí se do totálního smíření, to by byl přehnaný požadavek. Dost na tom, když při konfliktech - v rodině, mezi národy, mezi církvemi, mezi bohatými a chudými - když odstraníme násilí a utrpení. Ale už to je, jako bychom viděli Boží tvář. A ve všech těch - třeba jen malých a předběžných smířeních, která se zadaří, v těch okamžicích, kdy si po dlouhé době nevztahu můžeme podívat jeden druhému do očí, máme pocit, že boží království je mezi námi.
Podle biblického výkladu Gerda Theissena