Text: Ex 2,23-3,14
Sestry a bratři,
jsme zvyklí na to, že Bible není jednolitý text, ale že je rozdělen na odstavce, kapitoly, oddíly. A ty oddíly mají své nadpisy. Je dobře vědět, že ty nadpisy nejsou součástí biblického textu, ale že je tam doplnili překladatelé. A v různých překladech bible jsou ty nadpisy různé. A je zajímavé si všímat, jak nás ty nadpisy vlastně ovlivňují - napovídají, co vnímat jako hlavní a klíčové. U toho dnešního textu je to tak výrazné, že z toho budou hned dvě kázání.
V úvahu připadají dvě skupiny nadpisů. V některých biblích je akcentován Bůh a to, že jde o jeho zjevení: v ČEPu je nadpis Setkání s Hospodinem (ČEP), V Jeruzalémské bibli nadepisují: Zjevení Božího jména, Bible 21 má nadpise Bůh se dává Mojžíšovi poznat. Tedy setkání s bohem, zážitek lákavý a zároveň nebezpečný, něco co chceme a zároveň se toho bojíme, vždyť je to mysterium fascinans i mysterium tremendum zároveň.
Ve druhé skupině biblí je naopak pod důrazem Mojžíš, jeho postava, příběh a hlavně jeho úkol. Vyvést Izrael z Egypta: Luther dnešní čtení nadepisuje Povolání Mojžíše, God News Bible má nadpis Bůh volá Mojžíše, A v německé Gute Nachricht stojí: Bůh potřebuje Mojžíše pro svůj plán. K Mojžíšovi míří i sumář tohoto textu v Kralické bibli: „Mojžíš, když měl jíti k faraonovi, výmluvy užíval, ale Bůh jej při všem výborně zpravil."
Jde tedy spíš o setkání s Bohem nebo povolání k úkolu ? Je hlavní postavou Hospodin nebo Mojžíš ?
Některé bible pak mají v nadpisu hořící keř (ČSP)
Bůh svatý
O keř se člověk může poranit, hořící keř může spálit, a tak začněme spíše opatrně a s chvěním, slyšíme varování zprostřed hořícího keře: „Nepřibližuj se.“ Jde o setkání s Bohem, jsi blízko tajemství. Sundej si boty. Tady bys mohl něco pošlapat. A zaraž svou zvědavost a poslouchej. Potlač na chvíli onu lidskou touhu do všeho proniknout a všemu přijít na kloub. Ta touha někdy strašně moc ničí. Bohu je možno být blízko, ale zároveň tu musí zůstat distance, úcta. Bůh je svatý. Ano pozor, milí přátelé, ano pozor pane faráři, abychom na to při vší snaze biblické texty aktualizovat a domýšlet do naší situace nezapomněli, že Bůh je tajemství (a třeba pravoslavní křesťané tento smysl pro tajemství a limity pro poznání Boha vnímají a zachovali), nebo i Tomáš Akvinský, myslitel, který napsal o Bohu mnohé učené knihy (i velikou Summu teologie), napíše: „ Kdo je Bůh ? O tom nevíme téměř nic.“ Je dobře mít respekt k tajemství Boha a brát vážně jeho jinakost a svatost. (Někteří křesťané o Hospodinu mluví, jako by si s ním denně telefonovali a přesně věděli, co dělá, co ne, co a koho má rád a koho ne...) Nene, Bůh je jinak.
A tento kousek země – to místo blízko Bohu - nepatří Mojžíšovi (je tam na návštěvě, proto je zutý, jak býváme na návštěvách) to místo nepatří ani žádnému církevnímu hodnostáři, nepatří ale ani lidu, nepatří prostě nikomu. A kdo se přiblíží musí si „zakrýt obličej“.
Svatý a neuchopitelný,
je Hospodin – tak jako je neuchopitelný plamen. Těžko plamen vystavíte do vitríny nebo v muzeu. (A když někdy Izraelci budou chtít Boha spojit s něčím, co se dá vystavit – třeba s truhlou úmluvy - tak to dopadne špatně - a u křesťanů podobně.) Bůh sebou nenechá disponovat a manipulovat. Hořící trnitý keř ukazuje na boží neuchopitelnost. To, že je tu teď oheň, neznamená, že tu bude stále. Oheň je pohyb, také Bůh není statický, ale akční, dějový. Oheň je pomocí, ale vyžaduje i respekt. Snad pro tuto symboliku si skotská reformovaná církev vybrala hořící keř jako své logo. Dynamika Boží síly, Ducha svatého, který jako oheň zapálil víru učedníků.
Neuchopitelné, dějové a dynamické je i Boží jméno
Je to jméno-nejméno: Jsem, který jsem. Jsem ten, který se stává. Budu jinak, než ti, co mají jméno. Objevím se, když to nebudete čekat, budu působivě přítomný. Dodnes nejsme moudří z toho, co to jméno "Jsem který jsem" má znamenat. My lidé potřebujeme jméno, značku, logo, něco hmatatelného.
Mojžíš by chtěl legitimaci, výpis z rejstříku božských osob. Aby mohl říci: "Posílá mě ten a ten, můžete si ho najít v encyklopedii bohů." Pohané si představovali, že každý bůh je přivázán ke svému jménu a stačí za ně zatahat. Že když řeknou Ptah nebo Usiref, když správně vysloví jméno boha nebo bohyně, tak ovládnou jeho pozornost. … Bůh bible se ale nenechá takhle popotahovat, kam se komu zlíbí. Bůh je pro nás, ale to neznamená, že je nám k dispozici. A boží jméno není k tomu, aby se s ním mohlo manipulovat a čarovat. (Jak bylo tenkrát zvykem třeba při výrobě zázračných elixírů vyslovit co nejvíce jmen různých bohů, aby to lépe fungovalo. Ale s božím jménem, nebo slovem křesťanský se dá čarovat a čachrovat všelijak i dnes.)
Jsem který budu. Jsem a ještě se ukáže, kdo jsem zač. Jsem, a to stačí. Je to jméno zaměřené do budoucnosti. Jméno, které je zaslíbením, a přitom takové, že si ho nemůžeme dát jako logo na svoje věci. Poznamenal k tomu kdosi trefnou poznámku – že Hospodinovo jméno je poskládáno z písmen slova být a nikoli z písmen slova mít.
Bůh – zdroj energie
Oheň, co hoří a neshoří – mnoho věřících to zažije - že člověk dává, a přitom stále může. Že člověk rozdá, ale není přitom chudší, že křesťan může být pronásledován a potírán a přesto může zároveň obstát a jít dál. Že člověk zcela nepochopitelně dostává energii a vůbec neví odkud se to bere, tedy s díkem vyznává, že ji dostává od Boha (a okolí kroutí hlavou, kde ty zdroje má). Oheň, který dává energii a přece se nevyčerpá. Bohu nehrozí syndrom vyhoření. Kdo se na něj napojí, objeví podivuhodný pramen sil. Tady je trochu vidět k velikonocům - Kristus se dává, umírá, ale jeho život je obnoven.
Bůh svatý, neuchopitelný, dynamický a také Bůh, který se angažuje Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil. Bůh, který se stará. Ne první hybatel filosofů, věčná božská idea, nebo jakýsi neurčitý bůh lesů hor a strání. Biblický Bůh vidí, v jakém jsou jeho lidi srabu. Nikoli vyšší princip, řád vesmíru, všeobjímající láska – ale Bůh sestupující za svým lidem, ať už do Egypta nebo na kříž nebo do našich šlamastik. Vstupuje i na okraj světových dějin (egyptských, římských či českých). Tam, kde lidé žijí v otroctví a ve strachu. Bůh soucitný. Není to čirá existence sama pro sebe, ale je to pro-existence. Pro ty, co to potřebují.
Ptali se Rabiho Eliezera ben Arakha: „Proč se Bůh nezjevil v nebeské výšce, ale mluvil s Mojžíšem z trnitého keře ? Neměl by spíš mluvit z vrcholků hor a vyvýšených míst tohoto světa nebo z cedrů libanonských ?“ Rabi odpověděl: „Bůh snížil sám sebe, tím že mluvil z trnitého keře. Bůh s lidmi mluví z očí do očí.“
Bůh se nezjevuje, aby osvítil Mojžíše a potěšil či kultivoval jeho zbožnou duši. (Taková zjevení přenecháme velkým nebo malým guruům, šamanům a kazatelům tohoto světa) Bůh se zjevuje, aby zatřásl strukturami tohoto světa, strukturami, které se zdají být neotřesitelné (zotročení Izraelci to tak určitě vnímali) a aby pomohl.
Tedy – který nadpis vybrat ? Jde tu o Setkání s Bohem nebo o Povolání Mojžíše. Ten první nadpis míří k odpovědi na základní lidskou otázku: Kdo je Bůh? Jaká je jeho podstata? Jak se jmenuje, kde ho najdu? Tedy otázka dogmatická. V tom druhém: Povolání Mojžíše rezonuje jiná klíčová otázka: Co mám v životě dělat ? Jaký je můj úkol? Tedy otázka etická.
Je špatně ty dvě otázky oddělovat. Kdo se opravdu ptá po Bohu a setká se s ním, najednou vidí své vyslání, svůj úkol. Strhne ho to k akci. Stejně jako ten, kdo se opravdu ptá po svém úkolu, a svých možnostech, dochází k ptaní se po smyslu, po základu a po síle, prostě po Bohu.
Bylo by to setkání s jiným bohem, kdyby zároveň nešlo o vyslání k úkolu. A nebylo by možné úkoly života přijmout, kdyby člověk nevěděl, že na to všechno není sám, že nezůstává tváří v tvář utrpení a bídě lidského života jen se svými schopnostmi a neschopnostmi, ale že ten, který dává a přitom se nevyčerpává - Hospodin - je s ním. Amen