Kázání 17. září 2018
Čtení: Lk 15,11-24
Text: Jon 1-2,1a
___________________________________
Jonáš - známá biblická postava. Víte koho myslím ? Nejčastější odpověď na tuto otázku asi bude znít: Ano - Jonáš - to je ten, co ho spolkla velryba.
A ta odpověď je skoro úplně špatně. Ze znalosti Starého zákona - čtyři mínus. Jednak proto, že v bibli není vůbec psáno, že to byla velryba, ale veliká ryba. To až Augustin, církevní otec, když prý kdesi viděl kostru velryby, vzpomněl si při tom na Jonáše a od té doby se mluví o velrybě. Ale dost už o ní. Proto ono totiž o ní skoro vůbec nejde. To je jako kdybychom řekli: „Kostel - to je stavba s věží a zvonem.“ Je to skoro vždycky pravda, ale vůbec o to nejde, budovu dělá kostelem něco úplně jiného než věž se zvonem. Stejně jako v Jonášově příběhu je deset důležitějších věcí než ta veliká ryba.
Je zajímavé, že vyobrazení Jonáše patří k jednomu z nejstarších a nejčastějších motivů ranného křesťanského umění. A z druhé strany - mnoho současných věřících lidí řekne, že právě Jonášův příběh je zrcadlem jejich osobního příběhu.
A ještě jednu věc úvodem - chci to vyprávění o Jonášovi dát do souvislosti s novozákonním textem, který jsme slyšeli - s podobenstvím o marnotratném synu. (A ten název je vlastně taky špatně. Protože o marnotratnost tam přece taky skoro vůbec nejde - to podobenství by se mělo jmenovat jinak. Ale to až někdy jindy)
Tedy kdo je to ten Jonáš? Možností nabídnu několik:
První: Jonáš - to je ten, co utíkal před Pánem Bohem.
Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi. Představuji si, že v kresleném filmu by asi z nebe spadl sloup těsně vedle Jonáše a byla by na něm šipka s nápisem: „Jdi do Ninive.“ Jenže Jonáš to Slovo Hospodinovo obešel, jakoby nic si píská, sbalí se a mizí rychlým tichým krokem přesně opačným směrem než ukazuje šipka.
Sestry a bratři, a kde jsme my na své životní cestě ? Přibližujeme se k Bohu, anebo od něj utíkáme, vzdalujeme se? A jak konkrétně to vypadá, co děláme, když se Bohu přibližujeme a jak vypadá člověk na útěku od Boha?
Jonáš dostává úkol. Jít do Ninive a kritizovat je, varovat, burcovat je ke změně. Jonáš se však sebere a beze slova se vydá opačným směrem. Do Taršíše. Taršíš prý bylo místo (snad někde v dnešním Španělsku) o kterém lidé soudili, že je to konec světa a brána podsvětí. Že tam je okraj zemské desky, pak už jen pád dolů. Jonáš utíká na konec světa, pryč ze světa. Dost zkratkovitě.
To jiní proroci se Bohu brání, vysvětlují: Já na ten úkol nestačím, vyber někoho jiného. Já jsem přiliš mladý, já... Ale právě že vysvětlují, brání se, diskutují, jsou s Bohem v kontaktu, byť v odporu. Jonáš nic, beze slova běží pryč. Kdyby se aspoň začal vymlouvat! (A jeho záchrana jednou začne ve chvíli, kdy opět začne s Bohem mluvit).
Tedy Charakteristika druhá : Jonáš, to je ten, co nekomunikoval. Bohužel (Bohu k žalu a sobě ke škodě).
Sestoupí k moři do Jafy, sestoupí na loď, sestoupí do podpalubí a na své přání je pak sestoupen do mořských hlubin - jak sám říká později v modlitbě: "sestoupil jsem ke kořenům horstev". Prostě to s ním jde s kopce. Starověké vyprávění pracuje s touto geografickou symbolikou - do Egypta se sestupuje, do zaslíbené země se vystupuje, do chrámu se vystupuje. V Egyptě - tedy se vším co k němu patří ... je člověk nízko, přízemní (tam jde jen hrnce masa), v zemi zaslíbené je člověk Bohu blíž, na vyšší úrovni. Jonáš sestupuje čtyřikrát. Tedy třetí nadpis: Jonáš - to je ten, co to s ním šlo dost s kopce. Tedy - s tím mladším synem, co se sebevědomě vydal pryč z otcova domu svým směrem, s tím to jde taky pěkně z kopce. Na dně se pak ocitá, když má takový hlad, že krmí prasata. Tedy prostředí pro Žida navýsost ponižující a ubohé. S člověkem, který utíká od Boha, to jde s kopce.
Jak takový útěk, takové vzdalování se od Boha vypadá? Že by Jonáš flinkal úkony zbožnosti, málo se modlil, nechodil do kostela, nečetl Písmo? Anebo je to tehdy, když člověk začne pochybovat o Boží existenci a stává se ateistou? Myslím že ne, tím se ani Jonáš nestal. Vzdálenost od Boha souvisí s tím, jestli komunikujeme (o tom už byla řeč) a jestli přijímáme úkol, který na nás čeká, který pro nás Bůh má, nebo chcete-li přijímáme-li bezpodmínečnou výzvu, kterou nám staví do cesty život. Anebo tento úkol odmítáme, popíráme, zavíráme před ním oči. Mám za to, že tohle je klíčové pro určení naší vzdálenosti od Pramene života, od Hlubiny, od Podstaty, od Boha.
Každý totiž máme (od Boha) na světě úkol. Některé úkoly jsou trvalé, dlouhodobé, jiné krátkodobé. Někdy jde o zcela konkrétní situace - kdy to skutečně záleží jen na nás, jestli to či ono bude zachráněno, ten či onen člověk bude zachráněn. Třeba, když jsme svědkem bezpráví - tak zasáhneme, dosvědčíme a pomůžeme spravedlnosti. Anebo ne. Anebo, když přijdeme potěšit smutného člověka, nabídneme pomoc, trpělivé ucho, peníze anebo ne. Jsou situace, že když to neuděláme my, tak to prostě nikdo jiný neudělá. A může to být i tak, že je ve hře život nebo smrt, pravda nebo lež, zoufalství či radost - a na nás závisí co vyhraje. To je konkrétní úkol. Jsme postavení do té situace, povoláni hájit život, pravdu, radost. Ono to je jasné, ta situace volá - Hospodin volá: „Jdi tam, posílám tě.“ A my buď do toho jdeme anebo... anebo začnem balit kufry směr Taršíš. A zalézt do díry, zmizet na konec světa a nekomunikovat. Ostřihnout spojení ...
Je to často těžké - dělat to, k čemu nás Bůh vysílá, vyrazit tím směrem, kam ukazuje Slovo Hospodinovo, které se stalo. Málokdo to zvládne. A nezvládali to ani ti bibličtí proroci, jak jsem říkal, vymlouvali se, smlouvali, ale Bůh je přemohl, ujistil, podpořil, k tomu "jdi" přidal "neboj se" dal naději a no pak šli, ne nebyli to hrdinové, kteří by vše zvládli, ale věděli, že na nich mnoho závisí - a tak se věci propůjčili. Stali se božím nástrojem, boží končetinou, božím reproduktorem - Úkol přijali.
Jsou ovšem i úkoly a povolání dlouhodobé, trvalé - být rodičem, být synem, dcerou, být manželem, manželkou, být správcem kousku této planety (záhradky, domu, lesa), být zodpovědný za určitou část společnosti (rodinu, třídu, dílnu, kroužek) být vychovatelem, průvodcem v životě, ošetřovatelem, zastáncem slabých.. atd. Nechci to rozpovídávat do přílišného konkrétna. A i tady do toho buď jdeme, anebo utíkáme třeba na konec světa. A začíná to jít s námi z kopce, když některý z těch úkolů odmítáme, a začneme tím ohrožovat ostatní lidi (jako Jonáš ohrozil své spolucestující na lodi - kvůli němu byla ta bouře - anebo obyvatele Ninive, kteří si tam dál z ničeho nic nedělají. Silnější skřípne slabšího, právo má ten, kdo má prachy, sirotek a vdova mají holt smůlu.). Ne při pochybnostech o Boží existenci, nebo o některém článku věrouky, ale odmítáme-li některý životní úkol, tehdy se Bohu vzdalujeme. Zvláště když je to beze slov, bez hovoru, modlitby, bez bojů. Potýkáme-li se se svým povoláním a úkolem (záměrně bratři a sestry neříkám, že ho splníme), tak jsme na cestě k Bohu blíž.
Jonáš - to je ten, co Bohu žel - nekomunikoval a jednal zkratkovitě.
Jonáš - to je ten, co odmítl (životní) úkol a mj. zkomplikoval život spoustě lidí
Jonáš - to je ten, co šel podle svého a šlo to s ním z kopce.
A jsme u té velké ryby. Nechme být toho živočicha a nezkoumejme jeho trávicí trakt. Podívejme, jaké má v příběhu místo. Myslím, že přesně to, které má v tom novozákonním pro zbídačelého syna na dně - otevřená otcova náruč. Je to záchrana - ta otevřená náruč, i ta velká ryba. Záchrana, aby Jonáš ani syn neutonuli. Otec Bůh nechce ztratit člověka. A syn si na dně vzpomene na otce a jeho dobrotu, Jonáš si vzpomene na dně na útržky žalmů a opět s Bohem navazuje kontakt.
"Ne", Jonáši, „Ne“ Karle, Marie, Františku - nemůžeš to zabalit. Ano život je těžký, úkoly jsou složité, a některé moc, ale útěk není řešení, nejde to, lehnout si na gauč někde v podpalubí a nechat se unášet, nezajímat se co se děje, a co máš dělat. Ne Jonáši, Karle, Marie, Františku - já tě potřebuju, já jsem Bůh naděje a nových počátků.
"A stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé" Amen