Čtení: Iz 11,1-9
Text: Iz 40,1.3-8
"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh. 2 Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. 3 Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! 4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. 5 I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa." 6 Hlas toho, jenž praví: "Volej!" I otázal se: "Co mám volat?" "Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. 7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. 8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky."
_____________________________________________________________
Rozbíhá se adventní čas. A jistě jste i vy, milí přátelé, zaznamenali konání mnoha charitativních akcí, letos vesměs on-line. Benefiční koncerty a charitativní dražby, sbírky, prodej výrobků lidí s handicapem, složenky ve schránce s prosbou o podporu - a podobně. Patří to k adventu. A je to vlastně pozoruhodné, že spolu se svátky narození Ježíše Krista se "to ježíšovské", ježíšovské vnímání druhého člověka a života vůbec, dostává přece jen víc ke slovu i mezi lidmi, co se za Ježíšovy učedníky nepovažují. Většina lidí už počítá s tím, že je mnohem více prostoru pro to ježíšovské, totiž vnímavost pro lidi, co nejsou v čele společenského pelotonu, ale spíš na jeho chvostu. V rádiu, v televizi je to zřetelné. A mnozí i štědře přispějí na nějaké konto. To je výborné. Někdy je to skutečně monumentální, když se dozvídáme, co všechno lidé dokážou pro druhé vymyslet, připravit a kolik energie tomu obětují.
V adventu a o vánočních svátcích se vůbec děje mnohé podivuhodné - i neznámí lidé se na sebe usmějí a spíše si vyhoví, leckde se přestává válčit, lidé si navzdory sporům popřejí vše dobré. Možná je to cosi jako demoverze božího království, jako ochutnávka Kristovy říše, kterou vyhlížíme (slyšeli jsme to popisovat proroka Izajáše: "vlk bude bydlet s beránkem, leopard ulehne vedle kůzlete, už žádná zloba, už žádná záhuba, protože zemi naplní poznání Boha, setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají pusu, zato pláč a nářek zdrhnou")
Když nad tím adventním děním přemýšlím, mám radost i smutek. Smutek, že je to jen o Vánocích, a zároveň radost - že to je možné. Věřím, že sám Bůh skrze svátky narození svého Syna přichází na pomoc naší slabosti, když bychom snad už pochybovali o tom, že jeho zaslíbení platí - tak vidíme, že něco takového možné je, že jsou chvíle, kdy láska přemůže lidskou náklonnost k sobectví. (a láska z Boha pramení )
Očekáváme příchod Páně a hlas volá: "Připravte na poušti cestu, vyrovnejte silnici pro našeho Pána. Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy." Patrně jste někdy viděli stavbu dálnice, Musí se zarovnat pahorky, údolí naopak zasypat, anebo přemostit. Izajáš - a čteme to jako metaforu, Izajáš vypráví o člověku, o mezilidských vztazích, o společnosti. Ten obraz je o propastech, co leží mezi lidmi, o příkopech, které různé skupiny mezi sebou vykopaly, je to obraz o náspech, které jsme vystavěli, o barikádách, které mezi námi jsou - často ani nevíme od kdy. Ten obraz je o zdech, o bariérách a zátrasech - co lidi od sebe oddělují: Propast věková, hradba jazyková, bariéra kulturní, vzdálenost geografická, příkop mezi bohatými a chudými. Leží mezi námi hromady předsudků a příkopy mezi nimi proudí v lepším případě lhostejnost… Údolí za nímž jsou jsou ti jiní, propasti přes které nevede most, přes kterou nevede komunikace, tím směrem se nekomunikuje. A pak ještě ti, co jsou v těch propastech na dně - někteří vlastní vinou, někteří cizím přičiněním. Tolik nerovnosti na světě. A cesty nejsou přímé, ale křivé. Všude nějaká křivárna.
Tak tohle všechno by mělo zmizet. Je potřeba to odstranit - volá Izajáš i Jan Křititel. Je potřeba odstranit ty hory problémů, mindráků, nenávistí, srovnat to a uhladit, do propastí hodit žebřík a ať ti lidi vylezou, a pak ji zasypat do roviny, přes údolí postavit mosty, obnovit komunikace - začít komunikovat, komunikace mají být rovné - komunikovat na rovinu, bez křiváren. Aby až přijde Hospodin, aby jeho slávu mohli vidět všichni. Dobrý adventní plán!
(Můžeme, milí přátelé, sami přemýšlet, kde bychom jaký mohli jaký most nebo lávku přes propast postavit - a překonat vzdálenost - aktivizovat pohlednice, telefony, e-maily, smsky, překonávat bariéry kulturní a jazykové, přemostit své předsudky, .... však proto je advent čas přípravný - kající.......
A leccos z toho se v adventu skutečně děje. Zmiňoval jsem to. Co člověk pro druhé vymyslí, jak dokáže být vlídnější. Skutečně člověk dokáže vytvořit dobrý prostor k životu. Z toho pramení adventní radost.
Ale je tu i ten adventní smutek - že je to nějak v menšině, že je to útržkovité, tak nějak kusé, dlouho to netrvá, nadšení odezní, energie ubyde, chybí vytrvalost. Věru všechno tvorstvo je jako tráva - vyroste, sílí, kvete, přináší plody, často nádherné, ale pak usychá a uvadá. Člověk je jako tráva, všechno krásné a dobré v něm a na něm a veškerá jeho spolehlivost, dobrota, sláva, zbožnost - je jako polní kvítí. A tráva usychá, květ vadne. S novým rokem a novými starostmi vadne i adventní nadšení a společenský peloton se zase rozjede a ti z jeho závěru budou zase čekat rok než se jich někdo zeptá, jak že se vlastně mají, a jestli by něco nepotřebovali.
Na pomoc do tohoto adventního smutku přichází hlas volajícího: Ano, člověk, ten roste, kvete, dokáže mnoho, i mnoho dobrého, ale pak vadne, usychá. Avšak - "slovo Boha našeho je stálé na věky.” Na člověku stavět nejde, lidé přichází a odchází. Ale "Slovo Páně zůstává na věky". Tenhle verš zdobí nejednu evangelickou modlitebnu, a je pevnou součástí našeho kostela. Ale je třeba ho vysvětlit. Slovo Boží zůstává… Ono nezůstává tak, jako zůstávají spisy v archívu, jako zůstává stará malba pod novou nebo kámen ve zdi. Ne že by bylo stálé na věky tak jako je stálá nadmořská výška nebo stálé napětí v síti. Kdybych ti to řekl hebrejsky, říká ten hlas volajícího, tak bys slyšel: Hospodinovo slovo povstává navěky. Povstává, angažuje se, vměšuje se. Má stále sílu, znovu se oklepe a povstává. A kdo ho slyší a drží se ho, tak povstává spolu s ním. A tak Hospodinovo slovo zdvihá, znovu uschopňuje a směruje lidi, kteří pracují na ničení hor a pahrbků a přemosťování údolí a navazování komunikací přes propasti. Jejich dílo je pravda jen na čas, často kusé až útržkovité. Ale má smysl. Samozřejmě, že uvadají i ti, co se Božího slova drželi. Ale Boží slovo neusychá. Znovu budí, je aktivní stále, na věky.
A - a to už jsme ve Vánocích - Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tedy to, že my nezvládneme cestu připravit, odstranit všechny propasti a bariéry, nebylo a není důvodem, aby Bůh nepřišel.
Boží příchod není na člověku závislý. A to je dobře. Ani ten první příchod, co slavíme o Vánocích, nebyl, a ani ten poslední nebude. Bůh ví o lidských možnostech i hranicích, a proto nečeká na ideální dálnici. A vyráží po tom věčném staveništi nám naproti. A jde přes pahorky a údolí, tak jak je Izrael členitý a zrovna tak členitá je lidská duše a krajina společnosti. Jede přes horu únavy, a přes horu předsudků i do propastí lidské zlosti, a přichází za těmi co stojí na horách, co se vyvyšují a projíždí hromadou nenávisti a nevyhýbá se hoře utrpení a nakonec ani té nejhlubší propasti, hrobu i do pekla přichází. Až úplně dolů, až úplně za těmi, co jsou na dně, přichází Slovo s velkým S, slovo, co se stalo tělem. Bůh nečeká, až bude připravena cesta, Bůh vstupuje do neuklizeného, rozbitého světa, do našeho chlíva. A jeho sláva zářila. Pastýři ji nad Betlémem viděli. V podobě Ježíše Boží slovo povstalo a děly se velké věci. A zdálo se, že uvadne - že bude udoláno a odstraněno - o Velkém pátku. Ale Slovo Boží povstává i nevzdory smrti.
Pane Bože, vyhlížíme tvůj příchod, ty jediný můžeš dát věci našeho našeho světa do pořádku. Chceme Ti pomáhat s ostraňováním hor a propastí. Víme, že jsou to ovšem jen přípravné práce. Pane, jsme moc rádi, a děkujeme ti, že přicházíš, ačkoliv my ještě nemáme hotovo a neudělali jsme vše, co by bylo potřeba. Čekáme slovo, co od tebe přichází. Prosíme, ať přichází každý den. Amen