Od Klimenta na doma

17.3.   Křesťané - hliněné nádoby s pokladem

10.3.    (Pavel Dvořáček)  video

  3.3.    (Gabriela Ďurašková)  video

 

 

 

 

přenos bohoslužeb na Youtube

Nedělní bohoslužby

29.3.    Velký pátek

             9:30 Eva Halamová (Večeře Páně)

            18:00 Bronislav Matulík (Večeře Páně)

31.3.    Vzkříšení

            9:30 Roman Mazur (Večeře Páně)

  7.4.    9:30 Vít Jakoubek

Boží království a poklad

Instalační kázání z 15.10.2017

Čtení: Mt 13 a 2Kor 4,7

Sestry a bratři,
při instalaci nového faráře je tématem církev, sbor, faráři …
Nechme ta témata stranou (ty nekonečné hovory o tom, kde mají jakého faráře nebo farářku, jestli je dobrý nebo slabý, a jak to s církví vypadá...). Nechme to být a pojďme si nejprve povídat o Božím království. Přijde mi důležité začít právě tam, jít směrem "jako v nebi, tak i na zemi", přijde mi důležité otevřít ráno v kanceláři nejdřív aspoň hesla Jednoty bratrské a pak teprve otevřít e-mail.
O božím království se Ježíš jednou rozpovídal na celou kapitolu. Začal o rozsévači, na kterém je krásná jakási bezstarostnost, se kterou rozhazuje slova o víře a neláme si hlavu, kam všude to padá. Líbilo se mi za mlada, když se mluvilo o budování sboru. Získal jsem pocit, že stačí vyhrnout si rukávy, zabrat, a že ten sbor vybudujeme a církev postavíme na nohy. Ale … když se to dařilo, tak to vedlo docela k pýše – až by snad mohlo zaznít něco ve smyslu: „podívej Pane Bože, jak nám to jde dobře od ruky“ a možná i … „a vlastně tě k tomu až tak moc nepotřebujeme“. A když to budování naopak nešlo, tak to vedlo ke smutku, výčitkám, kde jsme udělali chybu, a co jsme neohlídali a proč se to tady hroutí a rozpadá, vždyť jsme přece všechno promysleli. A k tomu obviňování sebe i druhých. A pak najednou nečekané překvapení: Tady jsem nic moc nepodnikal a ono se tu cosi ujalo a sloupy sboru se stávají lidé, kterým jsem popravdě moc pozornosti nevěnoval. A kteří si pamatují nějakou větu, kterou jsem řekl jen tak někdy mimochodem. Anebo kterou řekl můj předchůdce, anebo někdo úplně jiný. A tak jsem se spolu s apoštolem Pavlem vrátil od metafor stavebních k těm agrárním. Jeden zasadil, druhý zaléval, ale bez slunce to nejde, to Bůh dává víře zrůst. Teologické sýpky jsou plné a teď je třeba to co nejvíc roznést a možná si s tím moc nedělat hlavu. A i když se toho i spousta nepovede, tak závěr je o tom, že to, co vzešlo, 60 - 100x převyšuje to jalové.
I dál zůstává Ježíš u těch polnohospodářských obrazů. Jak roste pšenice a uprostřed ní i plevel, tak ve světě i v církvi jsou vedle sebe dobří i ti druzí. A prý přijdou vždycky nějací chytráci, že by se to mělo vytřídit a vytrhat. Ale když přišli za Ježíšem, tak on, že ne, že prý z té namixovanosti nemáme být nervózní, a že tohle má na starost někoho úplně jiný. A i když jsme farář nebo staršovstvo nebo kdovíkdo, tak pokud nejsme anděl, tak ať se do toho přebírání lidí nemontujeme. Že by se při tom zničilo i to dobré. A že pokud se uneseme vedle sebe jaksi všichni a nebudeme druhé známkovat a třídit, tak že to bude něco jako předsálí Božího království na zemi, nebo tak nějak.
A pak ještě mluvil Ježíš, že když jde o evangelium, tak i z malých podnětů můžou vyrůst velké věci (jako třeba z hořčičného semínka), a že stačí ho vložit, ale síla je v něm, nezávisle na nás, a tak si o to nemusíme dělat starosti. A rýpat do toho a zkoumat průběh uvěření, tím se to spíš pokazí, když se to příliš kontroluje a rozpitvává. Vložit a nechat růst. Stejně jako kvasnice prokvasí celé těsto - ta síla kvašení není u kuchařky, ale v tom kvasu, jen je třeba to evangelium do těsta dát. I do města je třeba ho dát (jednou měl Hospodin za to, že stačí deset lidí, aby bylo město zachráněno, aby mohlo být byť z malého zdroje evangeliem proměněno k dobrému).
A pak zas říká Ježíš, že ve víře jde o poklad. Něco tak cenného, aby člověk kvůli tomu prodal možná i všechno, co má. Jako příklad uvádí chudého nádeníka, co pracuje na cizím poli. Možná právě sní o tom, že by mohl jednou vykopat poklad. Pravděpodobnost 1:160 milionům. A najednou do něj motykou kopne. A on nezazmatkuje a zařídí vše pro to, aby poklad získal.
Hodně důležité mi tedy přijde: "z radosti nad tím jde…" Z radosti. Z nadšení. Tedy ne ze strachu, že by se mělo, musíš,…. ale z radosti chodí lidé po cestě víry, ne se zaťatými zuby. Boží království nenutí, netlačí, ale táhne, láká… A jestli je něco z povinnosti, tak je to něco jiného než dění Boží království.
A ještě jiného člověka uvádí jako příklad, ten je naopak bohatý - obchodník s perlami. Chodí a hledá, zkoumá co je na trhu a najednou najde vzácnou perlu. Počítám, že se trochu zachvěje ve chvíli, když všechno už prodá a tu perlu ještě nemá. Ale právě to je víra. Možná je to i dobře kalkulující obchodník, ví co udělat, když má na dosah ruky životní obchod a zařídí to potřebné. Je-li tomu takhle s Božím královstvím, pak ve sboru (podle hesla "jako v nebi tak i na zemi") se scházejí i chudí i bohatí, ti, co o poklad evangelia zakopli náhodou i ti, co víru a životní nasměrování hledali, všude možně na trhu náboženských a jiných nabídek, až našli. Do sboru patří jak snílci a naivové, stejně tak i životní praktikové a věcní realisté.
Anebo ještě jinak: břeh Genezaretského jezera (kterému místní trochu sebevědomě říkají Galilejské moře) - svět, někdy klidný a krásný, a plný úlovků a jindy rozbouřený a nebezpečný až k smrti. A my učedníci do svých životních sítí nachytáme všechno možné a přitáhneme to na břeh, přinášíme do sboru své příběhy, radosti i smutky, zkušenosti, nápady. A sedíme a společně to přebíráme a povídáme o tom. A co je dobré dáváme do nádob, aby se to neztratilo. A co je k ničemu, to vyhazujeme. A radíme se - a staří předávají své zkušenosti mladším a mladí seznamují starší s tím, jak vidí svět víry nově. Všeho zkoumejte, dobrého se držte. Staří i mladí, to staré i nové zkoumejte, a na to dobré vsaďte.
A každý zákoník, který se stal učedníkem království je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu staré i nové. Už podruhé je řeč o pokladu.
Apoštol Pavel říká, že ten poklad máme v hliněných nádobách. Hliněná nádoba - je především nádoba obyčejná, pro každodenní použití. Není určena k vystavení do vitríny, kde by čekala na obdiv návštěvy. Nepije se z ní pouze v neděli sváteční káva. Víra v Krista také není něco pouze svátečně nedělního, ani nic, čím by se člověk mohl získávat obdiv. Ale je tu pro život, k běžnému používání. Je skvělé, že poklad víry není v trezoru v nějakém přísně střeženém muzeu, ani že není v soukromé sbírce, kde se s ním mohl na pozvání seznámit jen hlouček vyvolených. Nic takového. Ten poklad je pro všechny. A je v obyčejných, hliněných obalech. Což je možná velké zklamání pro mnohé, co by čekali něco efektního, bombastického a exkluzivního.
Je fakt, že chatrná forma pro poklad evangelia může budit otazníky. Třeba Bible – hliněný obal pro poklad Božího slova. Bible s dlouhými a složitými dějinami vzniku, s napětím mezi jednotlivými autory - tak lehce kritizovatelná, a přece ty popsané stránky obsahují poklad, protože ty příběhy se, v jiných kulisách a obsazení, stále dějí. Anebo svátosti - lidské úkony - polití vodou, jedení chleba a pití vína, a kolik kolem toho vzrušených debat, odpírání a zakazování, a přece uvnitř poklad, jasné boží ujištění: Člověče jsem s tebou, neboj se znovu být se mnou a s bližními. A stejně tak bohoslužby. Obyčejnými lidskými slovy se to říká, a zároveň věříme, že se děje něco mnohem víc než jen přednáška a že si zazpíváme a řekneme, co bychom si asi tak přáli.
Církev - všelijaká, ohrožená, chatrná, často tak příliš lidská a přece věříme, se stává Božím lidem. A vůbec člověk - tak křehký, porušený, hledající, pochybující, obyčejný, prach, co se v prach navrátí. Ten má být nositelem pokladu a je mu svěřeno nést a vyřizovat Boží slovo. Ten že má být Božím obrazem? Není to nerozum ze strany Boha? Vždyť evangelium dal do tak nejistého opatrování, do hliněných nádob.
Ne není to omyl, říká Pavel. Tohle je boží způsob. Ale nejde o tu obyčejnost forem a křehkost lidí, jde, o to, co nám bylo svěřeno, o poklad. Nepovídejme si hned o církvi, farářích a problémech, pojďme si víc povídat o božím království.
Pane Bože, děkujeme za víru, poklad, jehož původcem a ručitelem jeho ryzosti jsi Ty. Chvějeme se, když slyšíme, že jsi ho svěřil do správy nám lidem - hliněným nádobám, našim lidským slovům. ….. Prosíme ať touto naší nedostatečností a hliněností nejsme přemoženi.
A z víry v Tebe ať se radujeme. Amen

Tags:

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer