Zvědněte brány Kliment 28.11.
Text: Ž 24,7-10
Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji.
Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!
Brány, dveře, otevírání a zavírání bran, rozšiřování bran, ťukání na dveře a vítání. Tohle téma nám, milí přátelé, spolu s žalmem 24 a písní 273, kterou budeme zpívat přináší tato neděle – která je branou do adventu,. „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výš se zvedněte, ať může vejít Král slávy.“
Funkce brány
Brána dělí prostor na dvě části - před a za. Brána odděluje i spojuje. Po desetiletí byla uzavřená Braniborská brána v Berlíně. A když došlo ke spojení Německa a byla otevřena, možná znáte ty záběry - jak tam proudily davy lidí. Brána je místo pohybu. Ve starozákonní době se v bráně konali soudy. Ano - soudní výrok ovlivní, jestli jsi i nadále náš a smíš dovnitř brány, anebo jsi pro nás nepřijatelný, cizí – a z našeho města, z našeho společenství tě vyženeme.
Novoroční slavnost
Brána o níž mluví 24 žalm, tvoří vchod a východ izraelského chrámu. Jednou za rok tam probíhala zvláštní slavnost: Izrael při ní (na nový rok) slaví, že vjíždí Bůh. To se z chrámu vynesla truhla smlouvy (symbol boží přítomnosti), obešlo se s ní několik významných míst v Izraeli (někde i setrvala déle). A pak při cestě zpět na chrámovém nádvoří svítila spousta světel, lidé zpívali a tancovali a volali "sláva", "vchází Král"! A tím králem mysleli Hospodina. Okolní národy podobnou slavnost prý také měli, ale hlavním aktérem byl jejich pozemský panovník, král. V Izraeli -tam jako Krále vítali Boha.
Možná to zní trochu absurdně, trochu hodně absurdně, že každý rok (jakoby nestačilo, že se to dělalo loni) symbolicky znázorňují, že vjíždí Bůh a radují se, že se ujímá vlády nad Izraelem.
Ovšem my to možná chápeme - jsme dnes v podobné situaci – je nový rok (církevní), a my děláme (a ještě v adventu budeme dělat) různé trochu absurdní úkony (řežeme stromy v lese, abychom je pak 10 dnů měli doma, po 11 měsících tento 12 svítíme svíčkami, zpíváme písně o děťátku, pasácích, na okno stavíme figurky mágů a ovcí) posloucháme úplně jiný druh hudby… A podstata je podobná, je třeba něco základního ukotvit, znázornit, připomenout a radovat se z toho. Dát najevo, co je správné, jak je to v pořádku – takový by svět měl být – pořád adventní, laskavý by měl být, vlídný i k těm, co přišli v životě zkrátka, pokojný.
Zpět k té slavnosti izraelské. To klíčové při ní se odehrává u brány. Rozhodně to není myšleno tak, že by Bůh bydlel v chrámu a jen jednou za rok ho vzali na procházku. Není to tak, že uvnitř chrámu je jakýsi chráněný prostor záchrany, spasení a život, že se odehrává vně. Svět není rozdělen na dvě zóny – chrám a svět, advent a zbytek roku, svět hmoty - špatný a svět ducha - dobrý. Bůh je pánem také hmoty, také celého roku. Ne náhodou začíná ten žalm slovy: "Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo v něm sídlí." (snad aby se předešlo nedorozumění) že Bůh nebydlí v kostele. Prostorem jeho vlivu a starosti je celý svět - tělo i duch a duše, příroda i stroje, lid i všechno co je obklopuje. A ta truhla úmluvy - tedy symbol Boha - je venku a přichází po lidských cestách. Vánoční motiv. A pak v pořadu té slavnosti – ta truhla, tedy Bůh - stojí před branou !!! Brány byly uzavřeny a nosiči s truhlou nemohli vejít. Záměrně. Byla to inscenace. A nosiči se museli ptát:
"Kdo smí vejít, kdo je hoden trůnu v chrámu Nejvyššího i našich poct? Kdo je král slávy?" A muselo se jim (od zástupů) dostat odpovědi:
"Hospodin zástupů, On je král slávy!"
A ještě jednou, aby bylo jasné, že se lidé nespletli:
„Kdo je ten král slávy? Jen jeden jediný?“
„Ano jen jeden jediný. Hospodin zástupů, on je král slávy!“ odpovídá lid. A brány se otevírají.
Rok co rok si Izrael názorně připomíná, koho na tom trůnu chce mít. Hospodina. Je přítomný jen tak, že přichází, je to dynamické. A toto rozhodnutí je dobře opakovat, nahlas, veřejně.
Vpustit
Co je překvapivé: že my jsme Bohem žádáni o vstup. Ale je to tak. A když nedovolíme, tak on zůstane před branou - dává člověku svobodu.
Mocný král, všemohoucí Bůh - a bezbranně prosí o vstup? To je paradox opět vánoční: bezbranné dítě, jeho rodiče marně klepou na dveře... Stejně i jeho příchod do našich život – vstup jeho hodnot, myšlení. Je třeba dovolit. Máme svobodu. A - stačí dovolit. Aby to Ježíšovo – vidění světa, uvažování… aby vstoupilo do mé hlavy, do naší rodiny, do pracovny i obýváku, ložnice i sborového sálu. Aby to Ježíšovo (přemýšlení, chování, jednání) vstoupilo do našich zaměstnání, škol, na hřiště do divadla, do církví, do nemocnic, na úřady, atd…. Bůh se ptá se, ťuká, - pokud chceme - vstoupí.
Kdo nechá zavřeno, nebude potrestán. Ale ztratí - něco podstatného. Je moudré otevřít.
Polemicky
On má ten žalm i ta slavnost i svůj polemický tón. Národ připomíná, že takových, kteří by chtěli vejít a posadit se na trůn Nejvyššího, je mnoho. Je nebezpečí, že bude chtít vstoupit a na trůn usednout někdo závadný. Nebo Nějaká závadná hodnota, veličina mocnost.
Asi ten příběh z řeckých bájí znáte, ale připomenu ho. Deset let obléhal Odysseus Tróju. A když ji nemohl dobýt, uchýlil se ke lsti. Dal postavit ze dřeva velkého koně, v jehož dutém nitru se ukrývali vybraní řečtí bojovníci. Ostatní předstírali odjezd a na břehu zůstal jen otrhanec Sinón. Trójané ráno nevěřili svým očím - Danajci odpluli a na pusté pláni stál podivný kůň. Usou¬dili, že kdyby nechali koně venku, ztratili by přízeň bohů, a proto raději bránu vybourali, takže v hradbách zůstala velká díra, aby skrze ni mohl kůň vejít dovnitř. V noci připlížil se Sinón ke koni a pomohl bojovníkům ven. Řekům už nestály v cestě hrad¬by, a tak než se rozednilo, nezbyl v Tróji kámen na kameni. Obránci města rozbořenou bránou obdrželi, jak se od těch dob říká, „danajský dar“. Nenapadla je lest. Nezkou¬mali, co to je za koně. Neptali se, koho to k sobě vpouštíme? Kdo to vchází branou a kvůli komu je potřeba brány rozbořit, protože je větší než jakého mohou pojmout?
Proto je dobré jednou ročně si říct, kdo má být vpuštěn – a zkontrolovat to, aby člověk nevpustil do svých bran nějakou modlu nebo nějakého Trojského koně. Možná se smějete, že uvádím starou řeckou báji. Tak aktuálněji:
Kdo používá internet ví, že jeho počítač musí před útoky z venku také chránit brána, které se říká odborně firewall. A tato brána se vždy znovu ptá uživatele: „Ten a ten program se pokouší dostat do vašeho počítače, chcete ho vpustit? Ten a ten program chce používat vaše zařízení, pustit nebo odmítnout ? A vy musíte, také opakovaně potvrdit: ano smí vstoupit, ano souhlasím. Až je to otravné. A když neodhalím něčí lest, tak mohu otevřít cestu virům, kterým se i v počítačové terminologii říká- však vít „trojský kůň“, vypadá nevinně, ale jakmile je uvnitř počítače, tak se otevře, rozvine a začne škodit, někdy až k totální destrukci systému. Ten rozhovor u brány u firewallu je důležitý a vždy znovu opakovaně – ujistit se, koho chceš pustit dovnitř, k vám.
A tak i do života: nevpusť nikoho na trůn Nejvyššího, nevpusť tam žádného člověka, žádný svůj pocit a žádné hnutí, nevpusť svou branou na nejvyšší trůn strach (to je momentálně aktuální) ani sobectví (no to je aktuální taky), ani módu (to vlastně taky), nevpusť tam lenost ani píli, ani práci ani odpočinek, nevpusť tam žádného člověka – ani svou milou, ani své dítě, ani svého rodiče, nevpusť tam ani sám sebe. Nevpusť tam ani starost o peníze, ani úspěch, ani touhu po moci, ani zábavu, ani starosti.
A myslím, že se právě v čase Vánoc se může objevit i trojský kůň – něco, co bude vypadat jako duch Vánoc, a přitom to bude honička za dárky a jídlem, vstoupit bude chtít – no bude to vypadat jako vánoční pohoda, a přitom to bude maskovaná moje představa, aby všeichni kolem mě prožili svátky, tak jak si to já představuju atd. To všechno může být – dárky, tradice, jídlo, rodina…. – ale jde to v zástupu za tím, kdo si to jediný opravdu zaslouží, kdo za to stojí, kdo je toho hoden být na prvním místě:
Bůh