kázání z 11.2.2018
Text: 1 Korintským 13
Čtení: Mt 6,1-8
-----------------------------------------------------------
Sestry a bratři, milí přátelé,
je jen málo biblických textů, které jsou tak známé. Tato báseň nebo píseň zaznívá při nejrůznějších příležitostech. Někteří jste se ji možná učili zpaměti při konfirmačním cvičení a to ještě v tom starobylém kralickém překladu: "… a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící." A jiným se možná vybavuje jejich svatba, při které zaznělo, že "Láska nikdy nezanikne." A další možná myslíte na pohřeb milého člověka, na kterém zaznělo: "Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska."
Čím to, že se tato kompozice apoštola Pavla tak rozšířila a budí tolik vzpomínek, byla tolikrát přebásněna, i hudebně zpracována. Myslím, že to souvisí už s jejím vznikem v korintském sboru. V něm totiž zněly také docela jiné písně a modlitby. Mnohem zbožnější a vznešenější, než tahle podivuhodně světsky znějící píseň o lásce, kterou notuje apoštol Pavel. Ty jiné zanícené písně a nadšené modlitby notovali v Korintě lidé, které Pavel na jiném místě svého dopisu s ironickým podtónem nazývá veleapoštoly, latinsky superapoštoly, řecky hyperapoštoly, protože se se svou zbožností stavěli nad ostatní lidi. Se zaníceným duchem a s ekstatickými modlitbami na rtech se chtějí vyšplhat do nebe. A co se stane s lidmi kolem nich, kteří jsou se svou malou vírou a svými pochybnostmi přilepení k zemi a tam musí prožít svůj život, to je oněm zbožným srdečně jedno. Hledají totiž pro sebe společenství se svým nebeským otcem.
Pavel naopak píše s ohledem na ty, kteří jsou ve své víře ještě slabí a ohrožení, a kteří se tu a tam cítí těmi hypervěřícími přehlíženi vyloučeni. A tak po té, co vypočítává duchovní dary s výzvou o jejich usilování, říká: "Chci vám ukázat ještě vzácnější, skvostnější cestu." A recituje píseň, ve které není ani jediné slovo o Bohu, nýbrž pouze o lásce, víře a naději. A mohou se k ní přidat všichni - otroci z korintského přístavu, malí i odrostlí konfirmandi, svatebčané i smuteční hosté, ti, co se smějí i ti, co pláčou, ti co jsou zakřiknutí i mistři řeči. Všichni mají totiž co do činění s láskou, všichni po ní touží a nechtějí ji ztratit. K této písni se mohou přidat jak milenci letošní zimy, tak ti, které v tento čas přepadají smutky a nemohou se zbavit myšlenky, že mě na světě nikdo nemá rád, nikoho nemám a nic nemá cenu. Všichni jsou přizváni na vzácnější cestu, na které - zdá se vůbec nepadne slovo o Bohu, ačkoliv je přítomen v každém řádku, na cestu, kde není vůbec jmenován Ježíš Kristus, ačkoliv je to zcela jasně jeho cesta - která ho vede do Jeruzaléma a na Golgotu, právě proto, aby láska nikdy nepřestala. Je to píseň, ve které zdá se není ani slovo o Duchu svatém, ačkoliv vane v každé větě.
Sestry a bratři, pojďme se vydat na onu lahodnější cestu, která nevede do nebe po způsobu ekstatiků, nýbrž naopak z nebe do nízkých podlaží našeho světa, a která se nevyhýbá ani místům, kde se pláče, kde pláčeme.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými" takže by byli všichni přesvědčení, že jsem skutečně obdarovaný superkazatel, kdybych měl podmanivý hlas a dojímavé řeči, kdybych byl tak důvěryhodným zpovědníkem, že by se lidé snad i tlačili, aby mi mohli sdělit svá nejtajnější tajemství, anebo kdybych se s kytarou a neotřelým zjevem a chytlavou písní vlichotil v přízeň mnoha lidí a zpíval hudbu nebeskou, a protestsong pravdivý, ale lásku bych neměl - Nic nejsem, jsem nula. Bez lásky by moje slova i moje písně byly duté a chraplavé, byl bych jako dunící kov a zvučící zvon, jako řinčící činel - jako gong, který brzy opět odezní, jako by se vůbec nic nestalo.
Nic nejsem! to zní ostře. Nýmand. To je varovně namířeno proti já, které se točí stále jen kolem sebe samého, které se nafukuje a přitom zároveň izoluje. Dokonce ani víra, která by přenášela hory, ani víra, která by kamiony převážela hory jídla hladovým, ani připravenost k utrpení pro druhé, k martyriu mi nemohou pomoci obstát, pokud by chyběla láska. Tady můžeme myslet na fanatiky spravedlnosti, kteří jdou ve svém boji přes mrtvoly - obrazně i doslova - a tak se děje nová nespravedlnost. Na lidi, kteří bojují za mír a přitom podporují nový nepokoj. Můžeme myslet ale i na etické a mravní borce, na ty, kdo se pro druhé obětují - ale nelaskavě. Jsou připravit třeba i zemřít - ne však z lásky, ale aby druhým něco dokázali, aby je zahanbili aby jim to natřeli. Vše se zvrhne do protikladu, pokud chybí láska. O tom, jak i z jindy nanejvýš dobrých věci může být cosi, co Boha zarmucuje, jsme slyšeli už při prvním čtení - byť by šlo o modlitbu nebo dobročinnost.
Na otázku, co je láska, Pavel neodpovídá ve druhé sloce přímo, ale popisuje jak láska jedná. Je trpělivá, laskavá; nevzdává se hned jak narazí na odpor, nýbrž tluče vytrvale na dveře (jako ta zamilovaná - čeká přede dveřmi a pod oknem, jako láska v rodině - po rodinné hádce tluče na dveře pokoje toho člena, který se urazil a zavřel, rodičovská láska - to jsou spíše otevřené dveře (a snad i náruč) i pro děti - které vedou život jinak než rodiče čekají. (Slyšel jsem příběh o ženě jejíž syn se zapletl s drogami, ukradl jí mnoho peněz, potom kradl i jinde až skončil ve vězení. Dobu, kdy tam seděl, ta žena proplakala, ale nechala mu jeho pokoj otevřený a v den propuštění ho šla čekat před zavřené dveře věznice. Z lásky. A dozorce ve vrátnici se jí vysmál, jak je hloupá, že tam čeká, že je přece jasné, že ten její kluk brzy skončí ve vězení znovu.) I to je trpělivost lásky. Láska, která unese i odmítnutí, která jde i do podivných čtvrtí a za ploty, když u vážených lidi dostane odmítavou odpověď a pozve lidi nepatrné, malé. A když se něco povede, nějaký zázrak - že se třeba někdo postaví na nohy, tak se nevychloubá, nenafukuje se, ale říká: Nikde o tom nevyprávěj. Ta láska se zastane i ženy hříšnice když už kameny skoro sviští a říká: Kdo je mezi vámi bez hříchu, hoď první. A když se lásce vysmívají a plivou do tváře, tak neoplácí, nedá se vydráždit, ale dokonce i prosí za odpuštění pro násilníky. Odpusť jim, neboť nevědí co činí. Láska nepočítá křivdy, nepídí se po hříších a nepravostech druhých. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Tato láska všechno snese, věří, že jí - lásce - patří vítězství. Že oběti pro druhé konané z lásky patří vítězství. A kupodivu - přijde k dobru i těm, kteří se jí teď posmívají.
Sestry a bratři, doufám, že velepísni lásky neubližuji, když ji spojují s rysy ukřižovaného Krista. Opak mi totiž přijde mnohem nebezpečnější, totiž že se z apoštolské písně stane tlachání o lásce, abstraktní blouznění na téma láska. A že se toho nad tímto tématem dá vykouzlit mnoho - pokud se mluví o boží lásce a není přitom zřejmá ona nouze a bída, kterou vidíme v Ježíšově příběhu, bída, do které právě Ježíšova láska vstoupila - a projevila se docela konkrétním činem pomoci. Pak snad můžeme uvěřit i jiné větě z 1 Kor 13: "Láska nikdy nezanikne." To není věta do sbírky poesie. To je vyznání víry. To je velikonoční vyznán víry. Možná málo slavnostní, málo náboženské a rozhodné, spíše jemné, cudné, nenáboženské. Ale mohou ho pochopit a přidat se k němu i ti, (právě že ne super/hyper zbožní) kteří třeba nejsou schopni plného vyznání velikonoční víry - s prázdným hrobem a zjevením vzkříšeného. Ovšem těmi slovy: "Láska nikdy nezanikne" vyjadřujeme tu samou skutečnost. To by mohl být nadpis celé Ježíšovy cesty. Ten celý příběh je o tom, že (i když jste při pohledu kolem sebe mysleli opak) Láska nikdy nezanikne. S velikonočním dovětkem - a ani smrt ji nepřemůže.
A to je pro nás dobrá zpráva. Dobrá zpráva v době, kdy skutečně nemálo lidí má více než kdy jindy sklon vidět život docela černě a beznadějně. Mnohé pomíjí - láska však nikdy nezanikne. Mnohé na člověku vynikající je bez lásky nicotné, a každý docela malý čin lásky má cenu, budoucnost, "je u Boha zapsán" a nepomine. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. Bude-li i u mne největší - pak i vše ostatní bude mít dobrý směr. Jak řekl Augustin: Miluj a pak už dělej co chceš. Amen