kázání z 10.5.2020 najdete také v příloze
Text: Jr 17,5 (Jr 17,5-8)
Sestry a bratři,
ten právě přečtený text je ostrý.Jde o nadávku a urážku - ba co, jde o víc - jde o zlořečení a prokletí. Bůh ústy proroka Jeremjáše varuje, dokonce i proklíná a spílá, protože chce odvrátit katastrofu, která bude stát tisíce, možná statisíce lidských životů. Volá zvýšeným hlasem, naléhavě a horlivě, jako milující Otec a zároveň a právě proto jako rozhněvaný a naštvaný Bůh: Slyšte, slyšte: „Proklet buď člověk, který svou naději skládá v člověku...“ Prorok Jeremjáš horlí proti svému lidu, chce odvrátit deportaci do Babylona a zničení Jeruzaléma - chce zvrátit běh událostí. Tehdejší politici totiž usoudili: "pomůže nám ten či onen vůdce", "pomůže nám ten či onen politik", "pomůže nám ten, nebo támhleten spojenec.“
Milí přátelé, na začátku 20.století zněly světem dva výrazné výkřiky. „Bůh je mrtev“ (křičel jako první Friedrich Nietsche a mnozí po něm). A spisovatli Maximu Gorkému je připisován druhý výrok: „Člověk - to zní hrdě“. Ti, kdo vykřikovali „Bůh je mrtev“ a „Člověk - to zní hrdě“, to volali s radostí, vnímali to jako osvobozující hesla. Byla to doba optimismu, vynálezů, důvěry ve vzdělání, velké naděje se vkládaly do člověka, pokrok civilizace mnohé fascinoval....
Na začátku 21.století jsme spíš svědky vystřízlivění. Po století, ve kterém byly vyvražďovány masy bezbranných a nevinných lidí, kvůli jiné rase či politickému přesvědčení, nebo jen tak pro výstrahu nebo zábavu - tak už lidstvo vystřízlivělo ze snu o dobrém statečném a všemohoucím člověku. Ano všemohoucí - tedy ironicky, - to jsme zjistili...že je všehoschopný. I v umění můžeme nalézt obtisk tohoto rozčarování. Renesanční malíři malovali krásné lidi, v jejichž tvářích se zračila ušlechtilost a vznešenost, po které se toužilo. Dnešní obrazy vyjevují člověka často všelijak pokrouceného - v jeho tváři je patrno zděšení, úzkost - jinde je člověk zobrazen v rozkladu, v koláži, neúplný... V gotické malbě byl člověk kající hříšník, který se krčí pod mohutnou nebeskou klenbou, jejímž svorníkem je mocný Bůh - Pán země a nebes. Dnešní člověk je často také shrbený a zděšený, ale ne už pod nebeskou klenbou. Je spíše zděšen z toho, co objevil ve svém vlastním nitru, jaké myšlenky a jaké sklony, a prázdnotu a nesmyslnost, děsí se toho, jak je křivý a nenaplněný.
Dějiny 20.století i začátku toho našeho zapříčinily, že taková víra v člověka je pryč. A čtení příběhů 20.století nás nutí přitakat k tomu, couž dávno dávno volal prorokův hlas: Takto praví Hospodin: „zlořečený buď člověk, který se opírá o člověka, o smrtelníka... a od Boha se srdcem odvrací.“ A současný pohled do okolí, na zprávy, do naší země i za hranice nás nutí volat stejně jako Jeremjáš:Běda člověku, který doufá v člověka."
Sestry a bratři, na tento text napsal kázání Jaroslav Šimsa (aktivní křesťan, evangelík, činitel YMCA, ryzí člověk) na sklonku roku 1944 v koncentračním táboře v Dachau - pár měsíců před svou smrtí. Budu z něj citovat delší část: „Zlořečený ten muž, který doufá v člověka. Po první světové válce se hodně věřilo v mladého člověka.... Mládež coby nositel upřímnosti, svobodomyslnosti a družnosti. Načež, netrvalo to dlouho, mládež se oblékla do hnědých uniforem, začala obdivovat krásu zbraní, letadel a tanků, krásu a půvab násilí. Kdo někdy viděl, jak osmnáctiletý mladík bije židovskou stařenku, musí zvolat: Zlořečený muž doufající v mladého člověka.
Také se před válkou hodně věřilo v člověka chudého. Přece kdo jiný než chudák může mít pochopení pro bídu těch druhých ? Jenomže se ukázalo, že právě chudí lidé na sebe dovedou být strašně zlí... Zlořečený muž, který by chudého člověka chtěl učinit základem své naděje.
Válka otřásla také důvěrou v člověka mírumilovného. Pro roce 1918 všude přesvědčivě znělo: Už nikdy válku! Co smluv, slavností a kongresů pro mír a proti válce se odehrálo mezi rokem 1918 a 1938. Co mírových institucí vzniklo včetně opravdu reprezentativní Společnosti národů. A všechny ty mírové instituce žalostně selhaly. Dokonce vypukla mírová hysterie, všichni chtěli mír, mír pro sebe, pro svou zem, pro svůj národ, mír za každou cenu. A tak si nakonec mír a spravedlnost daly políbení na rozloučenou. Zlořečený muž, který věří v mírumilovného člověka.
A co víra v člověk vzdělaného, vědecky uvažujícího a kriticky myslícího ? Univerzity, tato střediska lidskosti, se poznenáhlu staly rejdištěm temných sil, které rozeštvávaly rasu proti rase a pro nenávist nacházely vědecké argumenty. Pokusy na lidech pak dovršily zklamání z vědy a vzdělanosti. Zlořečený muž doufající v člověka vzdělaného. Ta válka nás zbavila iluzí o člověku. Naděje nás však nezbavila.“ Tolik slova Jaroslav Šimsy
Je to to častá debata - je člověk od přirozenosti dobrý anebo zlý ?Je malé dítě nepopsaným listem papíru a jde jen o to, co se na něj napíše ? Podívejte, jak je dítě nevinné, to společnost ho ničí míní jedni, podívejte, jak je dítě vzteklé a sobecké, zlo je v něm od začátku... Podívejte na ty lidské výtvory volají jedni, podívejte se na ty lidské potvory volají druzí. Můžeme doufat na dobro v člověku a v lidech ?
Ano, zní další hlas v diskusi. Vždyť zrovna příběhy války přinášejí tolik o lidském hrdinství, nevypočítavé pomoci, solidaritě těch, co sami neměli dostatek pro sebe, o odvaze, o ochotě se obětovat. ... Skutečně máme říci: „prokletý člověk, který doufá v člověka.“ ?
Rozumím Jeremjášovi, rozumím slovům Jaroslava Šimsy, rozumím i námitkám těch, co doufají, že v člověku je dobro.
Bylo by to nedorozumění z Jeremjášových slov vyvozovat pohrdání člověkem a neúctu. Ostatně ani Jaroslav Šimsa nepíše proti mládeži, proti chudým lidem, proti mírovým iniciativách ani proti vzdělání. Říkají ale, že tyto lidi nemáme zbožňovat, nemáme si myslet, že nás tito lidé zachrání, spasí jen proto, že jsou mladí, nebo chudí nebo vzdělaní. Naději máme skládat pouze v Bohu. Boha máme uctívat a to co je tu díky němu, ty co jsou tu díky němu, těch si máme vážit a mít je rádi. Mladé, chudé - ty nám klade Ježíš zvláště na srdce, vždyť v nich je tajemně sám přítomen. Lidí si máme vážit, mít je rádi, ale nevrhnout na ně energii víry.
Jak tedy ?Přijde mi důležité si uvědomit, že Bůh přichází do světa, k člověku - skrze člověka. Skrze Písmo lidmi sepsané, skrze ústa proroka Jeremjáše a druhých proroků, přichází skrze Ježíše z Nazareta a v Duchu svatém skrze další a další lidi. Bůh jedná v tomto světě - v činech lásky a pomoci. Tedy je dobře hledat Boží dílo v člověku a v lidech. V každém dobrém díle člověka můžeme odhalovat boží energii iniciativu, boží záměr a pomoc, která se realizuje skrze člověka, dostává tvar, ožívá skrze lidi. Není dobré věřit v automatickou a přirozeně narostlou dobrotu lidí, není žádná samozřejmá lidská dobrota. A neskládáme svou naději do člověk, neskláníme se před jeho dílem, technickou dokonalostí, před schopnostmi politickým, hospodářskými ani před jeho mocí. Doufáme ovšem, že každý živý člověk může překročit svou malost a nechat s uchvátit Bohem a stát se nástrojem jeho lásky ve světě. O nikom z lidí nemůžeme říci, že by nemohl, Ani člověk obyčejný, ani člověk provinilý
Naší nadějí není člověk sám o sobě - bytost plná nedorozumění a nepochopení. Naší nadějí je člověk, která byl osloven a přemožen Bohem, Božím duchem. A úctu k němu můžeme mít ne kvůli jeho vydařenosti, umu nebo kráse, ale kvůli jeho možné účasti na Boží slávě a Boží aktivitě.
Možná vám to připadne jako taková teologická klička. Ale myslím, že je to velmi důležité vědět, že v člověka doufat nemáme, ale smíme doufat, že Bůh zmocní člověka k dobrým činům. Pak za to dobro budeme děkovat Bohu a jeho uctívat a slavit a ne lidi. Jak se stalo před 2. světovou válkou - uctívání člověka, vkládaly se do něho naděje, ale i po válce ní - slavili se a uctívali ti, co přinesli mír a vkládaly se do nich nepřiměřené naděje.
Chtěl bych v těchto dnech, kdy si připomínáme 75. výročí konce 2. světové války, děkovat Bohu za to, že mnohé lidi zmocnil ke statečnosti, odvaze, oběti,... a jsem vděčný i těm, co jejich příběhy zaznamenali. Chtěl bych v Jeremiášově duchu vyznat s prosbou o odpuštění za všechny chvíle, kdy jsme my spletli a doufali jsme - v člověka.
A také bych nás chtěl vyzvat, abychom si všímali, kde všude se naděje lidí marně upínají k lidem. Kdy se doufá, že bude dobře, až budeme mít takového a takového premiéra nebo prezidenta, ředitele, synodního seniora, starostu, vůdce, prostě člověka. Abychom dokázali vzpomenout na Jeremiášovo varování: „Proklet člověk, který spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina.“ Amen