kázání z neděle 21.10.2018
Čtení: Lk 22,39-46
Text: Ef 3, 14-21
___________________________________
Sestry a bratři,
dopis, z něhož jsme slyšeli úryvek, píše apoštol Pavel ve vězení. Ve vězení je kvůli víře. A na konci tohoto dopisu píše: Vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, (Proč ?) aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo. To je pozoruhodné, milí přátelé: Pavel prosí o přímluvu, ale vůbec se nezmiňuje o tom, aby prosili za jeho propuštění z vězení. Prioritou v jeho modlitbě je, aby se i v cele prosadilo boží slovo. Aby se při jeho vyřizování nelekl, aby neujel aby neblábolil. A právě tak se Pavel přimlouvá i za "efezské", protože možná, že i oni jsou nebo budou pronásledováni, vyháněni z města, budou v tísni.
Jak se za ně Pavel přimlouvá? Pojďme tu přímluvu prozkoumat podrobně. Na začátku slyšíme východisko: (v.14-15) Bůh je Otec, celé lidstvo je jednou rodinou. Mohlo by se zdát, že je to taková slavnostní úvodní věta, které tak v modlitbách a vůbec církevních projevech tak nějak bývají, že. Ale opak je pravdou. Když se tvrdí, že Bůh je Otec a celé lidstvo jednou rodinou, tak z toho vyplývá, třeba že žádná část naší společné světové domácnosti se nemůže vyvyšovat nad ostatní členy rodiny, a nelze nálepkovat jiné jako podlidi nebo jako méněcenné. Všichni jsou Bohem stejně přijímaní a milovaní, když máme společného Otce. A nikdo nemá protekci protože je - bílý, z původně křesťanské země, nebo z evangelické rodiny, nebo že je muž, nebo že je žena. Snad nikdy není zbytečné, abychom si toto připomněli. Neotevíráme pusu v nějakém výsadním postavení Božích dětí. Resp. všichni otevíráme pusu ve stejně výsadním postavení. To je dobrý začátek modlitby.
Pokračujme ve čtení: Pavel pokleká k modlitbě „aby se ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“. Za to se přimlouvá. Zvláštní bohatství a štěstí, které nám přeje a na nás svolává, spočívá v tom, aby se posílil náš "vnitřní člověk", a sice, aby se posílil z Božích zdrojů, mocí Ducha.(*rozvést ne zaber, vzchop se,ale z jeho zdrojů) Obnova vnitřku, našeho vnitřního já, posílení naší duše. O to tady Pavel prosí. Prosí, abychom byli vnitřně silnější. Tím, že skrze víru v našich srdcích bude přebývat Kristus. (Samozřejmě to není myšleno prostorově, mluví se tu o věcech těžko vyjádřitelných, je to metafora. Ale srozumitelné to je - Kristus bude v centru, v srdci, tam, kde vnímáme a rozhodujeme se.) A z toho vyplývá, že budeme vnímat a rozhodovat se po kristovsku, a tak budeme zakořenění a zakotvení v lásce. Láska - to není abstraktní vlastnost - to je vždy konkrétní příběh lásky. Být zakořeněn v příběhu Ježíše Krista, v příběhu lásky, to je dobré zakořenění a zakotvení. To je pak člověk „jako strom zasazený u tekoucí vody“, kterému gratuluje autor 1.žalmu, to je být ukotven jako dům na skále, o kterém mluví Ježíš.
A co z takovéhoto zakořenění, ukotvení v Kristu? Jaký je toho užitek? Abychom v lásce se všemi bratřími mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka. Jde o pochopení, o hlubší porozumění a vhled. A jde lepší pochopení významu - událostí, věcí, lidí, prostě toho, co je kolem nás. O to vidět správné rozměry, správnou velikost.
Co se zdálo velké je (díky zakořeněnosti v Kristovském pohledu na svět) ve skutečnosti malé. Třeba problémy, co se zdály velké, nebo člověk, co se tváří, jak je velký a významný, tak v pohledu Boha je to jinak.
Anebo naopak, co se zdálo malé, nepatrné je ve skutečnosti mnohem větší. Třeba naděje - vypadá to s ní mizerně, ale díky Bohu je větší, než se zdálo, anebo prostor pro dobro, pro Boží království, je vlastně větší než se obvykle usuzuje. Anebo lidé zdánlivě nevýznamní, jsou očima kristovské víry vlastně velcí.
O to jde, abychom v lásce se všemi bratřími mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka
Kdo se zdál být příliš vysoko (třeba Bůh), je ve skutečnosti níž, skrze svého syna vlastně velmi blízko. A co se zdálo velmi hluboké (třeba odcizení člověka a Boha, člověka a člověka, nebo hloubka našeho hříchu) je ve skutečnosti přemostěno.
V modlitbě se prostě mění pohled na rozměry, v modlitbě člověk zjišťuje, že je to jinak než to měl v oku. Apoštol Pavel to prožil - jeho nitro bylo proměněno, posíleno, a tak - třeba (kupodivu) zvládá dobře věznění. A tak je mu důležitější např. starost o ozvučnost božího slova v kriminále, než jeho vlastní propuštění. To je změna náhledu - co je vlastně důležité !
Při kázání nad žalmy jsem zmiňoval, že Bůh neodmítá být podatelnou našich stížností. Že nám dává svou adresu, na kterou můžeme své starosti přinést. Dnes chci toto přirovnání nebo chcete-li podobenství dovést dál. My víme o adrese, kde člověk může předložit starosti se kterými si neví rady. Ale ve světle dnešního textu si představuji (je to podobenství!!), že člověk do příslušné podatelny přijde a chce u přepážky předat své vyplněné formuláře se žádostmi. A jak tam stojíme ve frontě, tak za námi přijde kdosi a řekne: Probereme spolu tu tvou věc, podíváme se na to, máš čas? Já pro tebe čas mám. A my ho pozveme domů. A on naslouchá a ptá se a plně se nám věnuje. Ano tašku s těmi žádankami si můžeme vzít s sebou, vždyť to k nám patří. Ale jak tam o těch našich věcech mluvíme, ne přes sklo přepážky, ale tváří v tvář, a tak při tom rozhovoru se děje něco v nás, my najednou vidíme sebe jinak, i ty věci kolem nás i to, s čím jsme přišli je najednou v tom rozhovoru s Kristem jiné. Třeba docela okrajové. Co se nám zdálo velké jeví se malé, a naopak......
A posíleni nejsme tím, že se nám podařila další vyřízená žádost - tak jako člověk jásá, když vyšel grant (Už to umím vyplnit a znaj mě! Já už vím jak na to!) Posíleni jsme proto, že vidíme věci jinak, Jeho očima, víme, že je naším Přítelem. To nám dává oporu a my jsme takoví zakořeněnější - ano náš vnitřní člověk je silnější, a my už víme, že nemusíme vyplňovat tisíce žádostí. A chtěli bychom, aby neodcházel, aby se u nás zabydlel. Modlitba je pak spíše setkání s Přítelem Kristem, a díky tomu setkání se sebou, znovupřijetí Jeho pohledů, zvnitřnění Krista v sobě. My bychom chtěli často po Bohu všechno možné, ale ne jeho samého. Ale - říká Eckhart: „Když máš Boha, máš s Bohem i všecky věci.“ To je rozdíl - být s Bohem v kontaktu, aby se vyřídily moje věci. Anebo být s Bohem, dát se jím prostoupit (to jsou všechno zase pokusy vyjádřit skutečnosti těžko vyjádřitelné) tak abych se vnitřně proměňoval. To je rozdíl mezi vnímáním Boha jakoby obchodního, pracovního partnera, služby na akutní pomoc v nouzi a vnímáním Boha jako Přítele, životního průvodce, dárce síly na životní cestu. To je rozdíl mezi podatelnou s přepážkami a pokojem k rozhovoru. To je rozdíl mezi modlitbou jakožto kupením proseb a modlitbou jako prosbou o sílu z Ducha a o obnovení vnitřního člověka. Je jiný rozhovor, kde jsem něco pro sebe vyhandloval a rozhovor, který mne drží, posílí, že obstojím v těžkostech.
A tak už nebudeme muset doma úzkostlivě čekat na dopis, jestli naše žádost vyřízena nebo zamítnuta. Ony ty žádosti se neztratí. A tak se stane, možná k našemu údivu, že některá s těch žádostí bude vyřízena podle našeho přání, a jiná jinak, možná i mnohem lépe. To už je závěr verš 20. Bůh je ten, který je mocen učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit. Přesahuje nejen úřední hodiny všech podatelen, přesahuje kolonky formulářů (jakkoli některé modlitební jsou podnětné). On přesahuje naše očekávání.
Modlitba je darovaná možnost, jak ovlivnit dění světa. Z Pavlova dopisu slyšíme, že modlitba je zrovna tak možností nechat se ovlivnit, nechat tím božím prostoupit, co se děje uvnitř mne, ve vnitřním člověku, v srdci. Proti obecnému názoru, že modlitba je naše objednávka, která je buď vyřízená nebo ne, zdůraznění, že modlitba je setkání s Ježíšem Kristem a jeho mocí, k naší vnitřní proměně a posile. Amen