Od Klimenta na doma

17.3.   Křesťané - hliněné nádoby s pokladem

10.3.    (Pavel Dvořáček)  video

  3.3.    (Gabriela Ďurašková)  video

 

 

 

 

přenos bohoslužeb na Youtube

Nedělní bohoslužby

29.3.    Velký pátek

             9:30 Eva Halamová (Večeře Páně)

            18:00 Bronislav Matulík (Večeře Páně)

31.3.    Vzkříšení

            9:30 Roman Mazur (Večeře Páně)

  7.4.    9:30 Vít Jakoubek

Zpíváme

kázání z neděle 14.10., kdy bylo u Klimenta spousta krásné česko-německé hudby

Čtení: Sk 16,16-34
Text: Žalm 98

Sestry a bratři,
když každou neděli tady v kostele zpíváme, zcela určitě jsou v tu samou chvíli jinde – a možná i nedaleko od nás - lidé, kterým do zpěvu není. Naříkají, protože mají bolesti. Naříkají, protože je někdo trápí nebo je jim smutno. Naříkají, protože jsou zavaleni starostmi nebo sevřeni obavami. Tedy není slyšet jen zpěv věřících, je slyšet také sténání umírajících, fňukání dětí, které mají hlad, jsou slyšet i zděšené výkřiky obětí násilí. A možná i mnozí z nás, kteří jsme právě zpívali, jsme ještě včera, možná ještě dnes v noci plakali, nahlas nebo potichu proklínali nějakého člověka, nebo byli sevřeni v mlčení. Proč vlastně my křesťané zpíváme? A co se námi děje, když zpíváme? O tom chci dnes spolu s vámi přemýšlet, co důležitého a cenného se děje, když zpíváme.
Za prvé: Kdo společně s druhými dohromady zpívá, tak v tu chvíli vystupuje ze sebe, se své skořápky, ze své ulity a začleňuje se do společenství, které je kolem něj, které ho pojímá do sebe, snad i objímá. Kdo zpívá, ztrácí na čas svou jedinečnost, (a samotu s ní spojenou) a může prožívat sám sebe v bezpečí skupiny sester a bratří okolo, kteří zpívají to samé. Zpívat s ostatními znamená být s druhými v harmonii, být v tu chvíli společně - ve slovech i tónech - tedy něco, co se ve všedním životě, plném disharmonií, daří spíš jen výjimečně.
To druhé: při zpívání dáváme do závorky svou racionalitu - svou rozumovost a rozumnost, která nás obvykle v životě nejvíce určuje. Ve zpěvu, v radostném i třeba melancholickém ukazuje člověk, že má srdce, že má pocity. My žijeme ve společnosti, ve které se smí veřejně smát, ale ve které se moc nemůže plakat. A ohledně zpívání - to je (když se nad tím zamyslíme) to je vlastně dovoleno jen na určitých místech a v určitých časech a situacích. Když člověk zpívá jindy, tak je divný. Zpívat – tedy znamená prorazit bariéru přísně kontrolovaného racionálního chování, znamená to žít a ukázat radost.
Zpívání – a to je třetí bod, který chci zmínit, zpívání je slavnostní. Ve zpěvu člověk prožívá život jako svátek. Zapomíná na všednost a jednotvárnost dnů, zapomíná vlastní trápení i bolesti druhých lidí a slaví. Ve zpěvu člověk prožívá, že život není jen šedý a ohrožený, ale navzdory všemu také nádherný. Při zpěvu člověk slaví svobodu vzhledem a navzdory tomu všemu, co je kolem něho.
Co tu vlastně děláte, když zpíváte, vy křesťani? (Slyším dotaz s nádechem protestu zpoza kostelních zdí) Jenom tak ze zvyku? Anebo abyste neslyšeli křik ve světě? Chcete utéct ? Jak se ten váš zpěv snáší s odpovědností, kterou v tomto světě máte? Neměli byste spíše naříkat s těmi, co naříkají? Neměli byste spíše pracovat a bojovat, aby nářek ve světě mohl přestat? Vy ale zpíváte?! Nebojte se, my o tom víme. A představte si, že třeba náš partnerský sbor v Bielefeldu nemá na svém razítku anděla, nebo zvon nebo něco nadzemského, ale bibli a noviny. My víme, že o obojím musíme přemýšlet. A víme o tom, co se děje ve světě. A přesto zpíváme. Právě proto zpíváme. Máme ke zpěvu důvod, máme na něj právo a má to – i pro svět – smysl zpívat. Zpíváme, protože je Bůh. Bůh, který tu je a byl a přichází. Právě do té bídy, o které mluvíte.
Sestry a bratři, na otázku "Proč vlastně zpíváte ?" jsem našel jednu pěkně formulovanou, teologicky korektní odpověď. A mám za to, že ačkoli je tato odpověď pěkně formulovaná a teologicky korektní, je přesto pravdivá. Ta odpověď zní: Protože Ježíš z Nazareta v bídě svého kříže křičel, proto smí každý člověk navzdory vší bídě také zpívat. Protože Bůh skrze Ježíše Krista na každého člověka pamatuje, smí každý člověk ve zpívání zapomenout na sebe a na bídu světa.
To by mohla být velmi nezodpovědná věta že "člověk smí ve zpívání zapomenout na bídu kolem sebe", když pomyslíme na to, co se děje ve světě. Jenže my nemluvíme jen o světě, ale také o Bohu. K těm novinám patří bible. A mluvit o Bohu znamená také nezamlčet, že Bůh vzal na sebe všechnu lidskou nouzi, že slyší všechen lidský křik a nezapomíná na žádného z nás, ať už křičí nebo zpívá. A proto je dobré společně zpívat. Chválíme a slavíme toho, který na našem místě naříkal pro to, aby všechna lidská bída nebyla k neunesení.
Při čtení bible, sestry a bratři, zaznamenáváme různé výzvy: „nesuďte, vezmi svůj kříž, cti svého otce i matku, milujte své nepřátele atd.“ Vězte že minimálně 26x nás vyzývá bible „zpívejte“. Zpívejte a vůbec nezáleží na tom, jestli zpíváte falešně. A skoro bych řekl: než se pustíte do naplňování všech těch biblických výzev, nejdřív zpívejte. A nenechte někoho zpívat místo sebe. Ať je to vaše píseň. Možná chraplavá, ale vaše. Taková píseň rozšiřuje srdce, pozvedá mysl i oči, v písni náhle nejste sami, zpěvem se ve vás něco děje, něco se mění. Zpívejte Hospodinu – nejen při bohoslužbách, nejen v neděli. Klidně si, když se ráno holíte, broukejte „Hrad přepevný je pán Bůh náš, zbroj výborná i síla“, jen si prozpěvujte když zaděláváte na buchty že „Můj Ježíš mé jest žití.“ Kolikrát jsem slyšel: bratře faráři, když mi tenkrát bylo tak těžko, já jsem si vždycky zpívala "Moc předivná nás tiše obestírá". A jiný povídal: "Když se při pohřbu zpívalo Pán Bůh je síla má, to byla pro mě tak povzbuzující." Je to velká služba sestry a bratři, přijít na pohřební bohoslužby a zpívat tam. Často je to důležitější než kázání.
Píseň často vyjádří některý akcent víry lépe než kázání či dogmatická výpověď. To podstatné je často těžko vyjádřitelné. A přece to z nás nějak musí ven. Tam, kde nám nestačí slova, běžná řeč, tam má místo písnička.
Když Pavel a Silas sedí ve vězení, nohy v kládě a zpívají chvalozpěv Bohu. Někteří si mysleli, že nejsou normální a asi se tomu smáli: "Co jim to tak pomůže?" Ale v té písni už bylo v tom vězení přítomno ještě něco jiného než jen dva zoufalí vězni, už tam s nimi byla víra a naděje.
A proto zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Ano už se něco ve vašem životě stalo, chvalte za to. A zpívejte vstříc Hospodinu, že přichází – nové věci s námi učinit. A proto navzdory bídě světa - smíme zpívat, proto máme zpívat, proto musíme zpívat. Amen

Tags:

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer