Ruben – kladný nebo záporný hrdina ?
kázání z 28.ledna 2018
Text: Gn 37,12-32
Čtení: 1Kr 18,1-9
______________________________
Sestry a bratři,
četli jsme minulý týden o Jákobovi, jak to ve své rodině výchovně nezvládl, jak nadržoval synu Josefovi – když jemu jedinému dává krásný plášť, který musel na jeho sourozence působit jako červený hadr na býka. Když to člověk čte, s úzkostí sleduje, jak si Jákob nechává Josefem donášet na své bratry... a Josef toto výsadní postavení přijímá a ještě k tomu se rád pochlubí svými sny, jako že je něco víc, vyvolený. A jeho sourozenci nezvládají situaci obyčejných tváří v tvář vyvolenému, jejich závist se proměňuje v nenávist a rozhoří se touha Josefa zabít. "Podívejme se Jozífek, mistr snů, jak si vykračuje, přišel nás zkontrolovat… Víte co, zabijeme ho, a bude od něj navždy pokoj.“
Trochu nadějněji to vypadá ve chvíli, kdy si vzal slovo Ruben – prvorozený z bratrů. O Rubenovi bude dnešní kázání. Být prvorozený – to je čest i úkol. Prvorozený v Izraeli - udává tón, je pánem věci, začíná. Když chceš něco v rodině zařídit, musíš to řešit s ním. Prvorozený reprezentuje, jedná za rodinu, dědí - hmotně, ale především zaslíbení, tradici. Zastupuje rodinu před Bohem, obětuje, modlí se. Prvorozený má ale také odpovědnost, a když jde do tuhého, ostatní na něj spoléhají. On to zvládne, je přece prvorozený. Koho se v našem příběhu asi bude otec Jákob ptát, co se stalo, až přijdou bratři bez Josefa ? Samozřejmě Rubena - prvorozeného. Ten má přece zodpovědnost, ten zastupuje ostatní.
V tu nejkritičtější chvíli se Rubenovi podaří rozmluvit svým bratrům úmysl Josefa zabíjet. Podaří se mu zabránit nejhoršímu. Dokáže jejich vztek nasměrovat k menšímu zlu - "vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi....". S tím že ho chtěl později vysvobodit. (Obvykle se to znázorňuje, že šel hledat nějaký klacek aby mohl Josefa vytáhnout.....)
Tady, sestry a bratři, ukazuje bible znovu svou pravdivost. Její postavy nejsou černo-bílé, ale tak jak je to v životě - jsou více či méně šedivé.
Zkusme si představit někoho, kdo má nějakou funkci, svěřenou moc, nebo je v nějakém kolektivu neformální autoritou. A dostane se do situace, kdy se chystá, anebo už děje nějaké zlo. Člověk v Rubenově pozici může zasáhnout - možná v té chvíli on jediný může zasáhnout. To co udělal můžeme vnímat vlastně dosti pozitivně.
Ruben si myslí, že kdyby se postavil zlu zcela radikálně, kdyby nazval věci úplně pravým jménem, kdyby to zatrhl, tak by ho dost pravděpodobně smetli také. Co by se, sestry a bratři, stalo, kdyby Ruben řekl: "Ne to se nesmí. Vždyť je to brácha. Nebudete Josefovi dělat nic. A dost." Je možné, že by se a něj vrhli taky, zabili či hodili ho do studny spolu s Josefem. Do krve z kozla můžeme koneckonců Rubene namočit klidně dvoje šaty? Nebo se chce Josefa zastat ještě někdo? Asi bychom mohli jmenovat další příklady. Tak ty nesouhlasíš ? No tak si tě vezmeme do parády taky. ...... Ještě někdo je proti?
Ruben balancuje na hraně, zkouší situaci zachránit, udělat to nejlepší v mezích možností. Akorát že v takové situaci člověk přesně neví, kde je ta mez. A tuší, že kdyby šel až do krajnosti, až k pravdě, tak by ho to smetlo, a směrem k dobrému by se to nepohlo ani o kousek. (a když tu nebudu já, kdo to nějak ukormidluje, tak můj nástupce by byl určitě ještě horší, zkusím zabránit aspoň tomu nejhoršímu zlu. To může být výmluva, ale může to být docela reálný odhad situace někoho i relativně odvážného.)
Jak blízký je našemu světu příběh Rubena, který ví, že to jde špatně a zvažuje, jak moc projevit svůj postoj, anebo taktizovat a domanévrovat dění k menšímu zlu, ke kompromisu.....
Vzpomínám na příběh ředitele gymnázia, na jehož školu se v době normalizace hlásil syn místního faráře s výborným prospěchem, přijímačky bez chyby. Příkaz shora zněl: Za žádných okolností nepřijmout. Syn faráře má jít do učení. Ředitel s tím nesouhlasí, ale veřejně se neozve. Farářského syna nepřijme. Domluví ovšem se svým kamarádem - ředitelem průmyslovky ve vedlejším okrese, že tam v tichosti přihlášku přesunou a dotyčný student si tam moci udělat maturitu.......
Naše příběhy a příběhy bible se potkávají.
Vedoucí menší nacistické jednotky vidí vyhladovělé a žíznivé židy v transportu. Ozve se v něm svědomí a přikáže dát vězňům trochu jídla a vodu. Ostatní se diví proč, radši by je víc trápili. Co tím sleduje? šuškají si. On by je nejradši pustil, ví, že nic neudělali, ale ví, že v tuto chvíli nemůže víc než tohle málo...... Je to málo? Semlelo by ho to, kdyby udělal víc?
Příběhy bible a ty naše se potkávají.
Parta kluků se chystá po cestě ze školy chytit spolužáka a zbít ho. Je mezi nimi i jeho soused ze stejného paneláku. Když parta svou oběť dostihne navrhuje jim: "Hele, nemlaťte ho, víte co, hodíme mu jen aktovku do popelnice, to bude větší legrace."
To je naše realita. Sestry a bratři, A díky Bohu za ty, kdo rozlišují, kdo nevypnou semafor svědomí, kdo si uvědomují jaký je imperativ okamžiku a že mají odpovědnost, moc a možnosti, za ty, kdo jsou ochotni zkusit využít svou autoritu, vliv a postavení. Je ovšem fakt, že kdo se zaplete, tak riskuje. I pověst. Kdo neudělá nic, ten nic nezkazí, nedostane se do řečí. Nemusí řešit složitá dilemata.
Ale je tu ještě druhý pohled – náročnější. Co by se, sestry a bratři, stalo, kdyby Ruben řekl: "Ne to se nesmí. Vždyť je to brácha. Nebudete Josefovi dělat nic. A dost." Kdyby ve své autoritě prvorozeného řekl: „Nezabijete ho“, je také možné, že by bratři na Josefa ruku vůbec nevztáhli, zastyděli se, anebo se jeho autority báli. Jenže problém Rubena je v tom, že začne vymýšlet plán jak nezklamat bratry a zároveň jak zachránit Josefa. Navrhuje hodit ho do jámy a pro sebe si řekne, že Josefa později vytáhne. Problém je právě v tom, že nejedná přímo, poskakuje na obě strany. Nepřizná barvu, a boží vůli chce konat tajně. Nechce zklamat otce ani bratry. Jakoby echo zde znějí Ježíšova slova vaše slovo budiž ano, ano, ne, ne. Buďte jednoznační. Ta polovičatost, neschopnost být jednoznačný se patrně projevila i na Rubenových potomcích. V Gn 49, 3-4 mu Jákob na smrtelné posteli řekne - „Jsi jak voda“ - voda, ta jde, jak známo, cestou nejmenšího odporu. Ruben neměl odvahu se proti proudu postavit jasně na stranu pravdy. Ruben se té situace zalekl… a po něm tisíce dalších, kteří měli vnější autoritu, postavení či funkce... Mimochodem smutnou poznámku na okraj: Ruben jde pryč, bratři mezitím prodají Josefa karavaně, a když Ruben přijde ke studni a ta je prázdná, volá „co si jen počnu?“ Tedy nevolá „Chudák Josef !“ , ale chudák já, co jen počnu, jak to vysvětlím?
Jak tedy celkový pohled na Rubena formulovat ? Na jedné straně je to člověk, který udělal víc než musel, a dá se říci že i částečně riskoval, uvědomoval si svou odpovědnost. A zdá se mi, že je v hodnocení jinde, než ti z bratří, co zabití Josefa vymysleli. Ti se mi zdají být nejníže, o malinko méně viny asi nesou ti, co se nechali jejich nápadem nakazit. Hodně nízko, ale asi přece jen lépe bychom hodnotili ty, co to nevymysleli, nekonali, ale mlčeli. A v tomto kontextu se mi zdá, že Ruben je na tom ještě o něco lépe, vždyť zabránil, aby Josefa nezabili.
Je to tak těžké posuzovat – vzpomněl jsem si na jinou biblickou postavu – Obadjáše. V těžké době, kdy vládl král Achab a jeho žena Jezábel, byl Obadjáš správcem králova domu. Královna Jezábel dala vyhladit Hospodinovy proroky a Obadjáš se sta proroků ujal, schoval je po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou. Řekli bychom – hrál to na obě strany. Anebo využil své postavení a dělal to nejlepší, na co měl sílu ? Koneckonců Ježíš se bavil i s Nikodémem, který za ním ze strachu z prozrazení přišel v noci.
Těžko se to posuzuje – kolik v tom rozhodování je osobního zájmu a kolik odpovědnosti a svědomí. Lidé, kteří si mysleli, že to zvládnou – jít po hraně, hrát dvojí hru kvůli dobru - a pak jim to přerostlo přes hlavu. A pak jim byly milé výhody a benefity a semlelo je to ke konformitě.
Děkuji, a vyprošuju sílu všem, kdo mají odvahu s v těch Rubenovských situacích mezi dobrem a zlem, často osamoceni, jít proti skupině, rozjeté ke zlu. Děkuji a prosím za ty, co mají odvahu balancovat a udělat to nejlepší možné. Může to trochu či hodně pomoci. Ano trochu či hodně, ale trvalé řešení tudy nevede. K záchraně světa nestačí jen opravy a dobré a únosné kompromisy. Ke skutečné záchraně je potřeba, aby někdo řekl naplno, co je pravda a co lež. Ale to už je cesta oběti, kde opravdu někdo nasadí sebe...
A to je cesta, kterou šel Ježíš Kristus. Šel jinudy a dál než Ruben. Došel k naprosté pravdě, ztotožnil se s ní. "Já jsem ta cesta i pravda i život." říká. "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí."Pravda bez kompromisů, pravda bez ohledu na dynamiku skupiny.“ Kristus do napětí světa vstoupil. A Krista to strhlo, semlelo. Až ke smrti. A skrze tuto smrt se rodí záchrana - spása světa.
Zkoušeli jsme, sestry a bratři, dnes hodnotit různé lidské postoje. Ale celkové hodnocení životů musíme přenechat Bohu. Ještě jinak, celkové hodnocení životů můžeme, smíme přenechat Bohu. Ti, co byli v závětří a v davu, nemají právo kritizovat. A je zajímavé, že ty zářivé postavy, svatí, hrdinové víry, ti, co byli stateční.... ti obvykle pro druhé slova odsouzení nemají. Tak jako Ježíš.
A věřím, že Ježíš Kristus se za nás přimlouvá, modlí za nás, abychom dostali sílu k dobrým rozhodnutím, k tomu nést odpovědnost a vstupovat do dění napětí světa odvážně. Byť bychom byli sami, jako Ruben. Sami však nejsme - po takové cestě do napětí světa šli před námi mnozí, kdo nesou odlesk Kristovy tváře. Mnohé to semlelo - až k smrti. Některé bychom mohli jmenovat - mnozí zůstali neznámí. U lidí. U Boha zajisté ne. Amen