Jste zde

Trochu halachy (kázání z 30.6.2019)

text: Ř 12,9-16a

Sestry a bratři,
kdybyste se zeptali Žida, z čeho se skládá jeho náboženská tradice, řekl by dvě nám nesrozumitelná slova: hagada a halacha. O co jde? Hagada - to jsou vyprávění, příběhy velkých postav, vyprávění, co se vztahují ke svátkům a k velkým událostem dějin víry. Halacha - to jsou naopak nařízení, předpisy, poučky, přísloví a úsloví, shrnutí obsahu víry do krátkých formulí i delších teoretických statí.
Bible obsahuje jak hagadu, tak i halachu. Velké strhující příběhy, do kterých může posluchač vstupovat a které právě do jedné poučky shrnout nelze. A když se to udělá, znamená to povětšinou jejich vyprázdnění. Stejně tak jsou ale potřeba právě ty konkrétní často snadno zapamatovatelné věty, které jasně domýšlejí víru do instrukcí a rad. Máme je tady nahoře nad kazatelnou, někde je mají na stěně, nebo na záložce v knize, nebo na kartičce opřené o kalendář. V Novém zákoně je hagadou příběh evangelia a skutky apoštolů, halacha - to jsou Ježíšova slova a hlavně statě v epištolách.
Dnes tedy trochu halachy - text apoštola Pavla o tom, jak se žije víra. Potkal jsem před časem citát: „Kažte bez přestání a používejte také slova.“ O víře vyprávíme hlavně svými činy - přímočarými skutky, ryzími mezilidskými vztahy, jednoznačnými postoji. Proto si v dopise od Pavla římští křesťané přečetli celou řadu různých pobídek a příkazů, takovou instruktivní část. Která vychází z příkladu Ježíšova života a konkretizuje se podle situace sboru, kterému právě píše. Tady se Pavel pěkně rozepsal. V osmi přečtených verších jsem napočítal celkem devatenáct pokynů.
Ten první: Láska nechť je bez přetvářky. Láska s přetvářkou, to je jen líbivý obličej a sladké řeči, které zakrývají lhostejnost, či dokonce nenávist. Víme, že Ježíš právě pokrytectví nesnášel. Bůh vítá srdce nemaskovaná, nýbrž vydaná v upřímnosti a otevřenosti. Sílu lámat ledy, pronést temnotou má jen opravdová láska. A když jde do tuhýho, žádná hra na lásku, žádné divadýlko nepomůže. Láska nechť je bez přetvářky. To je první, co Pavel píše křesťanům v Říme. Trefně. Do církve - řekneme si. O tom, co všechno se může skrývat pod důstojným talárem, a pod seriozní hlavičkou “církev“ bych mohl začít historickou přednášku i aktuální fejeton. Ale oni to dostatečně udělají novináři, až se objeví nějaká další kauza. Chci se na to podívat z té naší strany, a chcete-li z té lepší. My víme, že se máme navzájem mít rádi. Ale co si počít, když to nejde? My víme, že bychom měli, my to i chceme, a tak to zkoušíme, snažíme se - zkouším se třeba usmívat, a přebít tím negativní pocit. A ono to někdy funguje. A tak si na to zvykneme, na tu dvojakost. A umělá tvář s láskyplným výrazem přikryje prázdnotu vztahu, a naléhavost vyjasnění věcí, vyznání hříchu a smíření odsune do nedohledna
Čteme dál: Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Pavlovi nestačí, když se zlu nevěnujeme. Žádá rovnou: Ošklivte si zlo. Pohoršete se nad zlem. Rozčilte se nad ním. Dopalte se. Nestačí se nad zlým pousmát, neůčastnit se, vyhnout se mu, pokrčit rameny. Mějte ke zlu odpor a lněte k dobrému. Přilepte se k dobrému, zasnubte se s ním. Totiž to důležité je postoj vztah k tomu, co se děje, co vidíme. Činy, ty pak už vyplynou.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, pokračuje apoštol. Ač jsme různí, patříme k sobě. Máme, tak jak je to u sourozenců, tendence soupeřit, získat u Otce pro sebe lepší místo. Sourozenecké soupeření může být na život a na smrt, připomněli jsme příběh Jákoba a Ezaua. A zároveň, i když mám proti sourozenci mnoho, tak za ním stojím, a těžce nesu vzájemný rozkol. Však to nejcennější, o co Jákob usiluje je právě smíření s Ezauem. Bůh nám dal jedinečnou šanci být jako bratři a sestry. To oslovení bratře, sestro odsouvá do bezvýznamnosti všechny naše tituly a rozdíly. Neboť "v Kristu už není ani řek ani žid ani barbar ani otrok ani svobodný." V Kristu (a tedy i ve sboru, který je jeho tělem) už není ani inženýr, ani doktor ani slečna, ani paní mladá či stará, ani starousedlík, ani náplava, ale všichni členové Boží rodiny. Ostatně, tak se na nás také okolí dívá - že patříme k sobě. A tak nemůže být radosti nad tím, že druhý si uřízl ostudu (třeba že některá z církví má malér) Je to vždy věc i mé rodiny.
Budovat takové společenství je dřina. Takže v horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Neslužte církvi ale Pánu.
Z naděje se radujte a v soužení buďte vytrvalí. Neboť Bůh dává lidem naději navzdory bláznivému světu, navzdory blbé době i blbé náladě.
Další výzva zní: Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi. My žijeme pro Boží království uprostřed společnosti, která je diferencovaná - na velebohaté, zajištěné, zvládající, strádající a nuzáky. A kde se Boží království roztahuje, rozšiřuje, tak mizí nuzota chudáků. Protože z radosti nad tím, že Bůh pro nás uchystal dostatek a plnost, už nechceme dál škudlit, chceme, aby nouze ubývala a darovaná plnost života se rozhojňovala.
A ještě jednou a jinak sdílejte se se sourozenci v jejich nouzi. Totiž nevyhýbejte se lidem, když se dostanou do těžkostí, do různé nouze. Protože nevíte, co byste říkali, nevíte, jak byste jim pomohli. Někdy je dost na tom sdílení. Povídat o tíze situace, sdílet soužení. Nebo sdílet mlčky.
Další téma: Ochotně poskytujte pohostinství. Xenofobie - strach z cizího, z odlišných lidí - to je něco, co každý známe, co prostě máme - máme někdy těžko zdůvodnitelnou důvěru k domácím, našim - lidem z našeho města, lidem z naší církve, lidem z naší země, našeho kontinentu. V tomto verši je však jiné cizí slovo - Filoxenie. Láska k cizincům. Vstřícnost vůči příchozím. Pohostinnost. Křesťané se nemusejí jinakých lidí bát. Mohou je mezi sebe přijímat, i když jsou odlišní. Poněvadž Bůh nás k sobě přijímá bez ohledu na odlišnosti. A my jsme přitom o tolik jiní nežli on.
Další Pavlův pokyn je závažný a složitý. Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo. Pavel domýšlí, nebo jinak formuluje to, co Ježíš několikrát připomínal. Lidské soužití se dá smysluplně rozvíjet pouze po dobrém. Ukřižovaný Ježíš se modlil za své trýznitele. V onu chvíli to možná znělo naivně a slabošsky, jenže Pána Ježíše nakonec tahle cesta přivedla k novému začátku. Jak to je, milí přátelé, zkoušíme se modlit za lidi, kteří nás štvou? „Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo“
A dále :Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. To není výzva stát se ochotníkem, který na objednávku zahraje cit, který je třeba. Ta výzva míří jinam. Zkuste se vcítit do situace druhého. Bůh se vcítil do lidí tak dalece, že se stal člověkem. Z toho důvodu se snažíme proniknout do hloubky života svého i svých bližních. Jako Samařan do situace zbitého u cesty. Nedržíme si stoický odstup. Nepohnutelnost není naším ideálem. Nás se dotýká, co se děje s bližními. Dokážeme se společně s druhými znepokojit, ale dokážeme se s druhými také nadchnout. S tím souvisí i následující, podstatné: Mějte porozumění jeden pro druhého. Nejsme si cizí, pokoušíme se jeden druhému porozumět, pochopit, porozumět důvodům pro jeho postoje a chování. Max Kašparů - katolický jáhen - to přirovnává k situaci, když přijdu na výstavu a vidím obrazy, kterým nerozumím. Pokud jde o výtvarníka slavného nebo mně osobně známého, tak si řeknu: No, nechápu to, ale asi na tom něco bude, když to udělal ten slavný výtvarník, nebo ten můj známý. Zkusím tomu dát čas, a hledám problém i na své straně, možná nejsem vnímavý divák. Mějte porozumění jeden pro druhého. I když nerozumím, co druhý dělá a proč, zkusit tomu dát čas, ptát se, snažit se porozumět.
A poslední Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Velice se mýlí, kdo si zakládá na mimořádném postavení. Skutečný život se nežije na výšinách mimořádnosti, nýbrž během všedních dnů. A právě tam uskutečňujeme svou víru v Boha.
Sestry a bratři, apoštol Pavel nám napsal celou řadou rad a příkazů. Jde z toho trochu hlava kolem. Tolik úkolů ke splnění! Jak se člověk může uhlídat, aby nic nezanedbal? Mohli bychom začít rozebírat, kolik je dostatečné pohostinství, a když už nemusím dát druhému přednost a jak dlouho se mám snažit porozumět a jak se asi trestá malá radost z naděje. Tak to Pavel jistě nechtěl. Chtěl prostě tak jako trenér v oddychovém čase svému svěřenci, jako mistr svým učňům těsně před zkouškou, jako rodiče dětem před odchodem dát na malém prostoru několik pokynů, aby jim to v životě, v životě víry šlo líp. Díky Pane za tuto navigaci. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer