Jste zde

Šifra a Púa

kázání z neděle 23.9.2018

1. čtení: Ex 1
2. čtení: Ex 2,1-10
______________________________
Sestry a bratři,
přírůstek izraelského obyvatelstva v Egyptě vidí biblický vypravěč jako ovoce Boží věrnosti. Ten přírůstek obyvatelstva ovšem u vládce, který nic neví o povaze božího lidu, (takové také známe), vyvolává závist, strach a podezřívavost. Natož u takového vládce, který se ani nezajímá o dějiny své země - a tedy neví nic o Izraelci Josefovi, který před mnoha lety egyptskou zemi zachránil od hladomoru. Ten vládce vidí Izraelce především jako ty cizí. A co je cizí, to budí strach. To známe. Jiná řeč, jiné zvyky, kdoví, co jsou zač, radši je hned trochu přidusit. Ty Hebreje.
Nucené práce na ně - to je reakce pyšné ale v posledu spíše nejisté moci na děj, který nemá ve své režii – totiž že se Izraelcům vede dobře. Rojí se tu nekontrolovaně neznámý živel? Tak dráby a robotu na něj. Máme doloženo, že kočovné kmeny se v oněch dobách uchylovaly k velkým říším, a konaly tam otrockou ptáci. Máme doloženo na jednom skalním obraze z 15. stol. př.Kr. jak semitští kočovníci vyrábějí v Egyptě cihly. Vyráběly se z nilského bahna, které se promísilo s krátce nařezanou slámou a sušily se na slunci. Archeologové také dokládají existenci obou zmíněných měst. V písemných zprávách máme zachováno, že na stavbách Ramsesa II. pracovali jako otroci tzv. chapiru či Habiru – HBR - Hebrejové. To označení nejspíš vůbec není národnostní, ale sociální – a v tom smyslu diskvalifikující – HaBiRu - Hebrej - to znamená: ten jinej, cizí, póvl, gastarbeiter, ….
Ovšem ani zvýšení otrocké dřiny situaci neřeší a tak jak přichází jako další vystupňování protiizraelského tažení příkaz porodním bábám: "Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, ať si je naživu." Když nepomohly nucené práce na zničení dospělých Hebrejů, chce farao zasáhnout požehnání, plodnost Izraele přímo u zdroje. A na likvidaci se mají podílet hebrejské porodní asistentky. Ovšem zatímco mocný Farao se bojí Izraelců, porodní báby se bojí Boha. Ten je pro ně nejvyšší autoritou, kterou berou vážně. „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ tak tento postoj vyjádří apoštol z knihy skutků (Sk 5,29) o mnoho století později: Boha je třeba poslouchat, ne lidi. A tak bázeň, respekt k Bohu, k jeho vůli, která je životadárná, na život orientovaná, jejich víra je vede k „občanské neposlušnosti“, která faraonovy plány maří. Je v té víře respekt k životu, který je od Boha a který se nesmí úmyslně zmařit. (To předjímám přikázání „Nezabiješ“, které za pár let Izraelci dostanou od Hospodina na hoře Sinaj a které právě s porodnictvím v posledních desítkách let velmi souvisí.)
Porodní bába to není stařena, to je termín pro porodní asistentku. Možná docela mladou, která má doma své děti, manžela, možná i rodiče, a která přesto pro víru, a protože chce chránit život, riskuje. Velmi riskuje. Z respektu k Pánu života, k Bohu, velmi riskuje.
Šifra a Púa použily lest. Místo aby vystoupili a řekli, my věříme v Hospodina, my tohle dělat nebudeme, ne ony se vymlouvají, že se to nestihne a tak…. ?!? Lžou, aby zachránily bezbranné děti. A proti jejich argumentu je farao bezmocný. Šifra a Púa z toho udělaly ženskou záležitost, do které žádný mužský, vč. faraona nemá co mluvit.
Je to směšné Farao – který je v Egyptě uctíván jako Bůh, má na své straně silnou armádu a státní aparát, se nechá obelstít osobami bezmocnými – ženami, cizinkami z toho hebrejského póvlu. Faraon zůstává bezejmenný – nestojí bibli ani za to, aby byl jmenován. Dnes je z něj kdesi polorozpadlá mumie. Naopak ty porodní asistentky jsou konkrétně jmenovány, ba co jejich jména patří do dějin spásy. A mj. se zkouší při praktické znalosti bible na teologické fakultě - Šifra a Púa - tak se jmenovaly ty statečné ženy, to chtěl slyšet Jan Heller u zkoušky v 1. ročníku.
Ukazuje se jak má víra dosah i do docela nenáboženských oblastí, prostě víra se týká všeho, i porodnictví. Obecněji: i tam, kde je člověk odborník a platí oborová pravidla – zdravotnická, vědecká, technická, ekonomická…, přece se toho všeho víra dotýká. Je jeden svět a jeden člověk. Nejsou Šifra a Půa od pondělí do pátku porodní asistentky, v sobotu matky a v neděli věřícími. V9ra prostupuje vše.
Je skoro až komické, že se faraonovi tahle cesta nezdaří – přes ty dvě ženy to prostě nejde. A tak situaci řeší vyhlazovacím dekretem, který je krutý a rafinovaný. Týká se chlapců – tedy nositelů tradice a bojovníků.
A ještě drobnou poznámku:
Ona Izraelcům nepomůže slavná minulost - praotec Josef. Prostě je tu faraon, který o Josefovi nic neví. A ani my se nemůžeme uprostřed nevěřícího, necírkevního světa odvolávat na slavné předky, že jsme národ Cyrila a Metoděje a Komenského a církev Husova a kde co. Naše naděje netkví v minulosti, ale v tom, že Bůh je s námi a bude, že svůj lid neopouští v přítomnosti ani v budoucnosti. A troufám si říci s B.Pascalem:Podpírá-li církev už jen Bůh, je na tom církev dobře. Falešné opory můžeme odložit.
Ale slavná minulost - a to je její pomoc - dodává sílu do současnosti. A tak nám statečnost těch dvou porodních asistentek může být posilou. Minulostí, která nás nezachrání, ovšem může nám dát sílu, je příběh o tom, jak v roce 1962 připravovala komunistická vláda nový zákon o rodině, ve kterém mělo být zakotveno, že výchova dětí je svěřena do odpovědnosti socialistické společnosti, resp. státu. Tedy že právo na výchovu nebude ponecháno rodičům, tak jak je tomu odjakživa. A tenkrát se místo biblických porodních baba našlo několik statečných lidí a také staršovstva několika evangelických sborů, kteří si dovolili otevřeně proti tomuto záměru zákona protestovat a skutečně byl ten zákon také pod tímto tlakem změněn. Dosah tohoto “ničivého dekretu“ jsem si uvědomil, když jsem slyšel o tom, že v severní Koreji odevzdávali (a možná ještě odevzdávají) rodiče děti ve dvou letech do státních zařízení a dostávali je zpátky v šesti, řádně socialisticky vychované. Je dobré připomínat odvahu lidí, kteří vystupují proti výnosům mocných, i když sami riskují budoucnost svou, svých dětí, však víme....
No a i v téhle mizerné době: "Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu." Ta ošatka, ve které Mojžíš plave, je výrazem lásky jeho matky. Je vyjádřením matky, která bojuje o své dítě. Tam, kde se ostatní pomalu nebo rychle smířili s faraónovou vyhláškou, s tím, jaká pravidla určil krutý tyran. Tam, kde to ostatní matky už vzdaly a smířily se s tím, že nebudou mít syna, tam Mojžíšova matka bojuje - věří, že najde cestu, skulinku, zápasí, hledá řešení. Trpělivě plete košík z proutí a z papyru, vymaže ho smolou, asfaltem a dá do něj svoje dítě. To je víra - vytrvalá, bojující. Mojžíšova matka se o svého syna postará, jak to nejlépe jde, připraví záchranný košík a s modlitbou na rtech ho pouští po vodě. Nouzový koráb života. Není divu, že archa, kterou si postavil Noe, je v bibli nazvaná stejným slovem a jinde v bibli to slovo nepotkáme. Podstata těch plavidel je stejná - archa života, člun záchrany proti smrti, loď vzdorující chaosu, člun, ošatka, ve které proplouvá naděje na nevýhru zla, naděje na záchranu.
Jak své děti vypravujeme my, z čeho pro ně pleteme košíky, jaké koráby pro jejich život připravujeme? Doporučeným biblickým materiálem je víra, důvěra v Pána života i celého světa, víra, kterou jsme dostali - pleteme z ní košík, ale jsou v něm díry - naše víra není dokonalá, nestačí, a tak ty díry zacelíme láskou, lásku jsme přijali, dáváme ji dál - láska zacelí díry. Kde chybí víra, tam mnohé zachrání láska. A k tomu přidáme naději - že to vydrží, že Hospodin pomůže, s modlitbou o Boží ochranu s nadějí v jeho přítomnost vypustíme košík do životních zákrutů, zátok i vlnobití.
To Mojžíšovo narození a záchrana nese rysy společné různým bájím „o plaváčkovi“. U Mojžíšovy kolébky ale nestojí tři sudičky. Stojí tam jiné tři ženy: dvě ženy z víry odvážné Šifra a Púa a pak důvěřující matka. Odvážní rodiče, nerezignovali, využily i malý prostor a riskovali…. víra smí být vynalézavá a smí mít i fantazii a důvtip. Věřit znamená usilovně hledat a přemýšlet, co od nás Bůh očekává, věřit znamená nikdy se nevzdat, ale modlit se, přemýšlet a pracovat.
Ten příběh je i povzbuzení pro ty rodiče, kteří se ptají, jestli chtějí přivést dítě i do tohoto světa, mnohdy mizerného. Jejich rozhodnutí je vposledu odpovědí na otázku, jestli máme pro svět naději anebo jsme už nad ním zlomili hůl.
Jedno je jisté. Do tohoto světa poslal Bůh k záchraně svého Syna. Bůh nad ním hůl nezlomil. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer