Jste zde

O Božím zavolání v adventu

Kázání z druhé adventní neděle

Texty: Žd 11,8-12.23-33 a L 1,26-38

Sestry a bratři,
odhaduju, že apoštol Pavel chodil už jako malý do sobotní školy. Ale jestli do ní chodila Ježíšova matka Marie, to nevím. Ale počítám, že se u nich doma, tak jako v každé židovské rodině vyprávěly příběhy. Určitě i ty, co měl za důležité apoštol Pavel, jak jsme slyšeli při čtení.
Příběh první
Byl jednou jeden a špatně se neměl. A asi by to tam v Cháranu docela v klidu dožil. Jenže Abraham – tak se jmenoval - uslyšel Boží hlas. A i když už nebyl nejmladší (asi 75), začal se hned pakovat, že už nemůže dál být jako ostatní a přijímat život jako nekonečný koloběh vzniku, třpytu a zániku. Že už nemůže být tam, kde stávající řád je svatý a všechno se stane, jak se stát má a všechno běží jako vždycky. Abraham tuší jiného boha. A vyráží do otevřené budoucnosti. Nemá v ruce nic, žádný poukaz ani důkaz - jen slib Boha, co je věrný: „Požehnám Ti.“. Abraham mu uvěřil – a vykročil, do neznáma, za nadějí. Opustí svůj dům, město, svoji zabydlenost, své jistoty. Hodně toho opustil, ale je na požehnané cestě.

Příběh druhý
Byl jednou jeden, byla zlá doba, ale tenhle měl kliku. O fous unikl vyhlášce o umělém ukončení života mimin, a v proutěném košíku proplul až na královský dvůr. Pak chtěl Mojžíš - tak se jmenoval - vzít spravedlnost do svých rukou, ale nějak se to zvrtlo, a tak musel utéct. Oženil se a farmařil, až jednoho dne uvidí keř co hoří a neshoří a jak se na to jde podívat, začne s ním mluvit sám Nejvyšší. „ Já jsem – a ještě se ukáže, co jsem zač.“ Mám pro tebe úkol – půjdeš vytáhnout můj lid z otroctví.“ Já jsem totiž Bohem svobody a jakékoliv otroctví je špatně A Mojžíš se vykrucuje, jak to jen jde, ale Nejvyšší, že ho vybral a že bude s ním a podpoří ho, říká „ Já budu s tebou“. Jo, setkat se s Bohem – to je zároveň dostat úkol. A taky sílu k němu. Žádné dlouhé zbožné hledění do keře nebo do nebe. Minimálně protože jsou někde lidé, co potřebují vyvést, vylovit, doprovodit. Hospodin zachraňuje. A je to velká námaha, a je to krásné. A je to těžké, do krve probojované, a právě v tom je i to těžké požehnané.
Příběh třetí
Byl jednou jeden, bylo to v té době, co se Izraelci třásli strachy před loupežníky z východu, co čas od času přijeli, vydrancovali vesnice, pobrali co se dalo a zase odjeli. Za tím mužem, Gedeon se
jmenoval, přišel jednou Boží posel a říká mu: „Pán s tebou, udatný bohatýre!“ Ten pozdrav by nezněl divně, kdyby Gedeon nebyl zrovna schovaný ve stáčírně moštu uprostřed vinice a nechystal se s trochou pšenice, co zachránil, zmizet do ciziny. Tedy o udatném bohatýrovi, ehm, těžko mluvit. Gedeon namítne - “Promiň, kdyby byl Hospodin s námi, tak se tady neklepeme strachy před ničemy z východu ?“ Místo odpovědi Boží posel říká - „Jdi, vysvobodíš Izraelce z rukou okupantů!“ „Promiň, ale jak by se to mohlo stát?“ ptá se Gedeon. “Udatný hrdina nejsem a můj kmen je nejmenší v Izraeli.“ Boží posel tu námitku nebere v potaz a namísto toho mu říká: „Hospodin bude s tebou. Proto zvítězíš.“

Příběh čtvrtý:
Byl jednou jeden a byl to ten po-poslední, osmý syn. Ale Hospodinu tohle že prý ani trochu nevadí. A jak s ním nepočítali, tak ho poslali pást. David se jmenoval. A ostatní bratři, že půjdou hájit vlast a Hospodinovu čest, povolal je k tomu sám pan král. Objevil se tam totiž objevil z ciziny jeden, co měl náramně zvýšené sebevědomí, protože nějak obzvlášť narost – zvlášť svaly. A měl hodně sebevědomé řeči, jako že boží lid jakoby už nebyl, a jejich Bůh jakbysmet. A jestli si to s ním někdo chce rozdat, tak že ho přetrhne jak žížalu. A i pan král měl dost strach. A že prý kdo ho zničí tak dostane princeznu. Ale princezna neprincezna, všichni se třásli před tou pelištejskou horou svalů. Až tam přišel David a že se na to nemůže dívat. A říká – vždyť se na to určitě nemůže ani Hospodin dívat, a to se nedivte, že když se klepete, tak vám ten Goliáš připadá stále větší. A hned to Goliášovi nandá: “Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem. Já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů.“ A jak to dopadlo, to víte. Goliáš oloupen, veselme se.

Příběh pátý:
Byl jednou jednou jeden – a Všemohoucí mu říká: Jdi tam a tam a řekni jim, že je to s nima dost nahnutý. Boha se nebojí a z lidí si nic nedělají, zvláště panovník. Budeš můj reproduktor, aby zazněla pravda. Ale ten, co měl být tím Božím amplionem, Eliáš se jmenoval, se do toho teda vůbec nehrnul. Ono – být prorokem - znamenalo být jednou nohou v kriminále a možná i pod zemí – oni mocní nemají rádi, když se jim říká něco nepříjemného, i když je to pravda. A taky mu v tom prorokování bylo úzko, jednou až tak, že už 40 dní nejedl a přál si zemřít. A myslel si, že už je z věřících snad dočista sám. A pak ho probudí anděl, řekne mu, že není sám (zbylo totiž ještě 7000 těch, co nepodlehli módě, Baalovi a dalším modlám...), přinese jídlo a říká: “Vstaň, a jez, máš před sebou dlouhou cestu.“ A dá mu úkol.

Příběh šestý - adventní
Byla jednou jedna holka, bydlí ještě doma, ale už ví, že si vezme Josefa, tesaře. A tuhle holku – Marie se jmenovala - jednou navštíví jakýsi Gabriel a říká: “Pán s tebou (To už jsme dnes slyšeli, že), Pán s tebou Marie“ a tak dále. A budeš mít syna a dáš mu jméno Jošua, což v překladu znamená Hospodin zachrání. (to už jsme taky slyšeli). A tvůj syn bude mít velkou budoucnost, bude z Božího hlediska významný.“ A Marie říká: „Jak se to může stát ? (to už tedy před Marií taky říkali jiní - Gedeon, Mojžíš atd.) „A Gabriel na to, že u Boha není nic nemožného. A Marie říká: „Tak ať je to jak říkáš.“ Docela krizová, kompromitující situace. (Holka na vdávání těhotná a snoubenec o tom nic neví.) Marie to moc nechápala, ale … ale dala Boží věci ve svém životě prostor.
Do čísla plnosti chybí příběh sedmý. Ten je náš, každého osobně. Byl jednou jeden, byla jednou jedna a .... … taky do našich životů vstupuje Boží zavolání. A my stojíme jako ta Marie uprostřed vaření, zašívání, nebo se sekačkou na zahradě anebo sedíme u monitoru. A celí překvapení slyšíme od božího posla: „Jsi potřeba, počítám s tebou pro záchranu, pro život, pro dosvědčení pravdy.“ A co my s tím?
Bojíme se, nemáme o sobě vysoké mínění, máme dojem, že jiný by to udělal líp, nebo jsme líní, či se bojíme, že v tom zůstaneme sami, že se dostaneme do řečí a že se pošramotí naše pověst, uvažujeme, že nám za to asi nikdo nezaplatí, a možná ani nepoděkuje. A přitom je jasné že JE TO TŘEBA, JE TO DOBRÉ, JE TO PRAVDA.
Můžeme říci: „Se mnou teda nepočítejte, já právě vařím, já právě sekám, já právě šroubuju, já právě něco dělám na počítači. Můžeme říci: „Ne, já si to nemůžu dovolit. Já se na to nehodím, já jsem takový nepotřebný okrajový člověk.“
Anebo řekneme: „Ano Pane Bože, ať se to děje, dávám pro Tvoji věc k dispozici kus svého života, svého času, svých sil.“ A tak Boží vůle vstupuje do světa skrze naše ruce, ústa, náš dům, náš čas, - když je dáme k dispozici. Anebo nevstupuje, když nechceme.
Sestry a bratři, jestli je o něčem bible, tak o tom, že Bůh navazuje komunikaci se světem, vysílá posly, signály, volání. Na zemi však musí být někdo, kdo ten hozený provaz ukotví, kdo zvedne telefon, přijme návštěvu, zaslechne volání. Jako třeba Abraham, Mojžíš, Gedeon, David, Eliáš, jako třeba Marie, ochotná dát ve svém životě růst a kvést dobrému.
Přitakala tomu, co s ní Bůh zamýšlí. Určitě všemu nerozuměla, a riskovala, ale nechala Boha jednat, dala k dispozici Bohu svůj život. Jako oporu měla jen jeho slovo: Já budu s tebou. A požehnám ti. A proto je požehnaná a proto je prvním, kdo nás zdraví v adventu. V době očekávání na dobré věci od Boha. Amen

Tags: 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer